Když padá listí

Kdesi v hlubinách času, mezi prvním jiskřením ranního světla a tichým ševelením trávy, se zjevil nový počátek. Ne, nejednalo se o okamžik, který by měl jasný začátek i konec. Byl to spíše pohyb, plynutí, jemná změna, která nenásilně vklouzla do světa, jako když se první paprsky slunce dotknou mlhy a vše, co bylo zahaleno ve stínu, náhle vypluje na obzor a s tímto zjevením, v tichu, které předchází bouři, se vše, co je, opět znovu rodilo.

Země se chvěla v nádechu, jako by se připravovala na něco, co nikdy předtím nepoznala. Nebylo to zrození, které by bylo o velikých událostech a výbuchu, nýbrž to byl zrod v srdci ticha, plození, které bylo jemné a nepostřehnutelné, ale přesto nesmírně silné, jako když v nitru tmy vzplane malý plamínek, který se poté pomalu rozhoří do plného svitu. A v tomto tichu se začala klást základní otázka: Co je to, co roste a co přetrvá? Co je to, co vydrží i v okamžiku, kdy se vše okolo nás mění?

A tak, mezi těmi tichými pohyby světa, kdy se vše zdálo být pouze přípravou na něco většího, se v tichu noci, v hřejivé náruči prvního tepla, zjevil sen, vzpomínka na to, co bylo, a zároveň náznakem toho, co teprve následuje. Byl to sen, který neexistoval v lineárním čase, ale v neustálém přítomném mrku, v němž se všechny světy proplétají a splývají. A ve chvíli, kdy sen začal, neexistovalo nic jiného než to, co se v něm vynořilo, vše ostatní bylo jaksi vzdálené a zároveň nepostradatelné. Tento sen byl, jako když se na oka mžik svět zastaví a zjeví se to, co je v něm nejpravdivější, to, co je nejhlubší. Sním…

Sním, ale ten sen není jen pouhý chvil, není jako obraz, jenž se rychle ztrácí v paměti. Ne, tento sen je starší než čas, je stálý a nekonečný, jakousi věčností, která nemá začátek ani konec, protože nikdy nezmizí. Možná jsem součástí světa, který běží dál v nekonečné proměně, ale já jsem tu, pevně ukotvený v tom, co se zdá být plynutím, zůstávám. Jako prastará řeka, která se noří do země, aby se znovu zjevila v jiném místě, ale nikdy neopustí své břehy. Cítím vítr, jak se vkrádá mezi mé větve, jak se pohupují listy, které nesu v koruně, a v srdci těch listů slyším zpěv jakéhosi tichého tajemství, které nepatří do žádného jazyka, ale přesto je srozumitelné. Vítr mě nenese, jen proplouvá mnou, jako tichý průvodce, co naslouchá světu kolem mě, jako bych byl já ten, kdo teprve musí naslouchat sobě. A pod sebou cítím život hraboše.

Ve snu není času. Možná tu není ani minulost, ani budoucnost. Vše je součástí jednoho okamžiku, který se sám prolíná s nekonečnou řadou mžiků. Jsem semeno, které se probouzí v teplé, vlhké náruči půdy, ale současně jsem i mohutným kmenem, který se vráží k nebi, zvedá svůj těžký hřbet, aby se dotýkal nebe. Slyším dýchání lesa, zpěv ptáků v ranním rozbřesku, kroky zvěře, která prochází pod mými kořeny, a šepot trávy, jež se sklání v tichém tanci s větrem. Jako starý příběh, jenž nemá počátek ani konec. Moje kořeny prorůstají mezi jinými, mezi těmi, kdo tu byli před námi i těmi, kdo přijdou po nás. Jsou to sítě, které se proplétají a spojují ve vzorcích, které jsou neuchopitelné, ale přesto známe jejich rytmus, melodii života. A v těchto sítích prochází síla, moc, co nás spojuje a zároveň nás činí jednotlivci. A já vím, že patřím k tomu všeobjímajícímu tanci, k těm nekonečným, neviditelným nitkám, které nás navzájem drží… A přesto… jak v tom snu plyne čas, jak se v něm vše mění, někde hluboko v jeho srdci se ozve cosi. Tichý šepot, co zněl mezi listy, náhle se změnil, vítr přestal pět svou písničku a místo něj zazněl zvuk, který není běžný, není známý. Cosi se zamění. Je to neznámé a přesto známé, jako nádech před každým dechem, jako mžik oka, kdy se slunce dotýká horizontu a vše se na chvíli ztiší, než přijde nový den.

A tak vím, že tento sen nikdy neskončí, protože je součástí něčeho věčného, co nemůže skončit – v tomto světě plném výměn a zázraků, co zůstává, i když se všechno kolem nás pomění.