Když padá listí

Ne náhle, ani v jediném mžiku, ale v nekonečné symfonii času, v rytmu, jenž je starší než slova samotná. Jsem svědkem proměny, pomalé přeměny, která není viditelná pro ty, kdo se nezastaví. Každý (k)rok, každá vteřina se vtiskává do mé podstaty, jako jemná vrstva pryskyřice na kůře letitého sloupu. Mé kořeny se noří do temnoty, jako prsty slepého mudrce, pátrajíc v hlubinách země po vodě, po životě, po jistotě, která se skrývá v odraze. Pevnost není stálostí, ale zkouškou, jež čas neustále opakuje. Větve se rozpínají k nebi, kamsi za hranice mdloby, v touze dotknout se nekonečna. Nesou listy jako příběhy psané slunečním svitem, šeptající větru starodávné mýty o přežití a změně. Vím, že nejsem sám. Cítím tíhu drobných těl, která si ve mně budují domovy. Zpěv ptáků se rozléhá v mé koruně, rezonuje mým nitrem jako ozvěna dávných hlasů, které vyprávějí o koloběhu života. Mládě se učí létat – první vzmach křídel je nejistý, jako kroky bytosti na neznámé cestě. Přicházejí laně, jejich boky se jemně dotýkají mého kmene, neslyšná důvěra mezi tím, co trvá, a tím, co se pohybuje. Hluboko v mé kůře si drobný brouk hlodá svou cestu, nepatrný, a přesto součást celku. Jsem domovem, útočištěm, součástí většího plánu, který se neskládá z jednotlivostí, ale z propojených vláken existence. Bouře přicházejí a odcházejí, vítr zkouší mou sílu, jeho dravost se opírá do mého těla, jako by zkoušel mé slabiny. Ale já stojím. Pevnost není nepohnutelnost – je schopností vydržet.

Viděl jsem ledy, které mě svíraly v zimních měsících, chladné prsty osudu se mi zarývaly do dřeva. Tíha sněhu mě tlačila k zemi, ale nikdy nesrazila. Prožil jsem žár slunce, jehož dotek vyprahl mou kůru, a přesto jsem v jeho světle rostl. Každé roční období je kapitolou mého příběhu, každá změna důkazem mé existence. Nejsem statický, nejsem nehybný. V neustálé proměně tkví má síla, mé bytí je cestou, nikoli konečným bodem. A tak trvám, dýchám, rostu. Ne pro sebe, ale pro ty, kteří přijdou po mně, kteří se dotknou mé kůry a pochopí, že pravá pevnost nespočívá v odolávání změně, ale v jejím přijetí… A přesto, že se čas vine jako řeka bez návratu, jeho proud mě odnáší do zapomnění. Jsem zde, zasazen do krajiny zelené, kde každý okamžik připisuje vlastní příběh, přesto v něm zůstává cosi… Je to puls života, tiché dýchání existence, které mě udržuje v pohybu, aniž bych dutinou mrk.

Vidím, jak svět kolem mě se proměňuje – jak se rodí a zanikají hvězdy v očích těch, kteří přicházejí po mně. Jak listí padá, aby se stalo půdou pro nový růst, jak řeka omílá břehy, ale nikdy neztrácí svůj směr. V této nekonečné hře stávání se a pomíjení nacházím svůj klid. Nejsem pouze svědkem změny – jsem jejím aktérem, součástí, mostem mezi tím, co bylo a tím, co teprve přijde. A tak kráčím dál, ne po cestě, která by měla svůj konec snad, ale po spirále, kde se každá nová křivka dotýká té předešlé. V tom spočívá věčnost – ne v neměnnosti, ale v následování.

Jsem svědkem všeho, a přece jsem stále sám sebou.

Mé kořeny drží pevně.

Mé větve rostou k nebi.

A já věřím, že tak to bude navždy.