Když padá listí

Les nade mnou se vlní a větve tancují v rytmu větru, který starou píseň pěje. Znám ji odnepaměti. Někdy je něžná jako dotek prvního ranního světla, jindy burácení, zmítá se, jako by v sobě nesla vzpomínky na bouře dávno zapomenuté, ale vždy se vrací. Vždy zůstává, stejně tak, jako já. Mé kořeny objímají zemi s jistotou, jenž nezná pochybnosti. Zapletené do hlubin, svázané s půdou, dajíc mi život, sílu. Cítím puls, její dech, vlhké teplo, když déšť prosakuje do mohutných vrstev, i chlad a mráz, když se slunce schovává za horizont. Jsem součástí všeho, přitom vlastně ničeho... Větve mnou šustí v hlasech ptáků, kůra ve mně šeptá příběhy hmyzu, který v ní nachází domov. Slunce mě hřeje, déšť mě omývá; stal jsem se tím, co mě obklopuje. A přesto jsem sám sebou.

A pak to přijde.

Mé kořeny se chvějí v hloubce, jako by se pokoušely vtisknout hlouběji a uniknout nevyhnutelnému, avšak úniku není. Je to náhlé, jako zlom v tichu, nikoliv sen, výplod mé fantazie. Tak skutečné, až tomu nemohu uvěřit. Nejdřív jen pocit, sotva postřehnutelný, však něco se mění. Změna plíživá, neviditelná, ale neodvolatelná. Není to vítr, ani zvěř. Je to něco jiného, něco cizího! – Slyším je; Lidé.

Les se chvěje neklidem. Ptáci umlkli, jako by se báli vyslovit varování. Vzduch ztěžkl, země přestala dýchat. Mí bratři okolo mne naslouchají stejně jako já – listy bez hnutí, kořeny napjaté. Přicházejí s pilami a sekerami, s nástroji, které jsme za svůj život nepoznaly. Vrzání kovu, křupání dřeva, ševelení listí, ať už to všechno skončí! Hrůzné zvuky míhají se vzduchem, ptáci pohřební ódy načali a já jsem tu, stojím, pevně – silně, já se nepohnu! Avšak vím, že stačit to nebude. Cítím jejich přítomnost, jejich vůli, baladu lidskou. A pak se zvuky přiblíží. Kroky, tak rychlé, tak rozhodné; jejich hlasy, útržky mantry, kterým nerozumím, a přesto cítím jejich význam. Jejich tón není zvědavý, není uctivý. Je to hlas toho, kdo přišel vzít. A pak…

Pily. První rána je jako blesk, šok a ztuhnutí. Prudká a nemilosrdná rána šokujíc v pozastaveném čase. Tak chladný dotek kovu na kůře, bezcitný, ne jako vítr, či déšť. Tento dotek neživého je němý, mých slov neslyší, jen bere. Můj mohutný kmen, který jsem dlouho považoval za nedotknutelný, začíná praskat. Bolest nečekaná, cizí, bez hněvu, jen ticho lidskému poznání. Nic z toho, co znám, není věčné. V tom další zářez, hlubší, až do mých kostí. Celý se chvěji a bolest se šíří kmenem, jako by každý zátah sekerou ničil moje paty. Snažím se zůstat, přetrvat, ale cítím, jak se uvnitř mě něco mění. Cítím, že ztrácím čas, část sebe – kousek po kousku… Další, stále silnější – už se nakláním, můj sud se zpečeťuje. Poslední úder… cesty už není zpět. Jako bouře, hurikán celým lesem otřese, poněvadž já padám. Všechno se ztrácí v tichu, ptáci odlétají… Vítr už mě nehladí, kořeny mne už nedrží. Jsem sám, ztracený, v polovině cesty. Zásahem božím, něco mě láme na kusy…

Svět se obrací vzhůru nohama a obloha, kterou jsem po staletí pozoroval, se otáčí, větve se řítí vzduchem. Zvuk mého pádu je hrom, který otřese lesem, a i kdy ležím, spím, stále slyším zvuk, který trhá vzduch jako zubaté čelisti. Ostrý, kovový, cizí. Zvuk, který rozhodně do lesa nepatří, který jako bakterie v jeho harmonii vše ničí. Poprvé v životě poznávám strach. Prosím, ať už to skončí…