Když padá listí

Doteky přicházejí. Ne však ty něžné, na které jsem býval zvyklý – ne tenký šepot větru, co si pohrával s mou korunou, ne kapky deště, jež hladily mé listy jako slzy nebes, ne měkké stíny ptáků, klouzající po mé kůře. Tyto ruce jsou jiné, hrubé. Bez citu i bez duše. Uchopují mě s neomalenou silou, přetahují mé tělo, lomcují mnou, jako bych už nebyl tím, čím jsem býval. Země, můj domov, chladne pod mým tělem. Cítím, jak se vzdaluje, jak se mi odcizuje, jak mé kořeny, věčná pouta se životem, již více nemají stisk. Už mě neobjímají, už mě nedrží. Jsou pryč… A s nimi i část mě samotného. Nyní jsem lehčí, a přece těžší. Tíha ztráty, tíha odloučení. Necítím už půdu, necítím její teplo, její pevnost. Jsem sám, opuštěný.

Táhnou mě...

Není to pohyb plynulý, není to let, ale trhání, surové a neomalené. Cítím, jak mé tělo ztrácí svou celistvost, jak se drobné třísky odlamují z mé kůry, jak se mé dřevo drolí pod necitlivými úchopy mechaniky. Vítr, ten dávný společník mého bytí, mě už nepoznává. Neví, jak ke mně promlouvat, neví, jak mě pohladit. Listy už dávno spadly a byly rozmetány v prach cizími kroky. Už nemám větve, už nemám korunu. Zbyl jen kmen – holý, osiřelý, odtržený od všeho, co mu kdysi dávalo tvar a smysl. Táhnou mě dál. Země pode mnou je drsná a cizí, taková nepřirozená, nevlastní. Každý pohyb je bolestivý, každý kontakt s tvrdou hlínou mě připravuje o další část mého já. Jsem táhnut cestou hanby, již nepatřím lesu, už nejsem součástí toho živoucího světa, který mě obklopoval. Teď jsem jen hmota, těžká a mrtvá, bez dechu, bez života. Přestal jsem růst.

Vnímám to, avšak bránit se nemohu. Ticho se plíží pod mou kůrou, zatímco mé tělo přestává být stromem. Má kůra už nehoří dotekem slunce, moje větve už netouží po obloze. Jsem jen dřevo. Beztvaré, nehybné. Jsem něco, co se změnilo ve svůj stín. Táhnou mě dál, pryč. Stále dál... Od lesa, od světla, od všeho, čím jsem kdy byl. Moje podstata se mění, protože cítím, jak ze mě něco uniká, pomalu, neúprosně. Jak ztrácím sám sebe, jak se rozpadám na pouhý materiál, surovinu bez smyslu. Dříve hrdý strom, vztyčený k nebesům, pevný a živoucí. Teď? Teď už jsem jen nesmysl. Chladné, mrtvé, prázdné dřevo. Tvar, který už nic neznamená. Jsem nic. Jsem příběh, který ztratil svou cestu. Jsem tělo, které přestalo růst.

A táhnou mě dál…

Hrubé ruce, lana zaříznutá do mého těla, drsné tahy, které mě sunou po zemi, odírají mou kůru, lámou zbytky mého já. Každý pohyb je trhnutím, každý okamžik ztrátou. A pak – náhlé zastavení. Ticho, už jen ležím…

Zastavili se a nechali mě tu, na neznámém místě, vedle bytosti, která na mé volání neodpovídá. Dřevěná, ale cizí. Znám dřevo, vím, jak voní, jak se ohýbá pod větrem, jak v sobě drží život, dokud ho nezlámou cizí ruce. Ale tohle dřevo je jiné, jen mlčí. Nemá už dech, nemá už paměť. Ležím u jejích základů a vím, že ona není jako já. Není stromem, který dýchal, který cítil déšť, slyšel zpěv ptáků a šeptání větru. Je chladná, strnulá, dávno zapomněla, jaké to je růst. Možná kdysi byla jako já – živá, svobodná, hrdá. Teď je jen rámem, pevností, který ji i tak pozvolna hlodá a požírá… A co já? Já nejsem rámem, ani ochranou, ničím. Jen těžkým, nepohnutým kmenem, roztrženým na půli cesty mezi vzpomínkou a zapomněním. Ležím a nevím, co bude dál. Když už nerosteš, Čas plyne jinak. Když se nemůžeš hnout; Když tě nikdo nevnímá, ticho je jediným společníkem, ale není to ticho lesa, kde v korunách šumí vítr a země pulzuje životem. Je to prázdné, konečné ticho, tak hladové – žádná píseň. Pohlcuje mě pomalu, polyká mě vrstva po vrstvě, stejně jako dny, které se krátí. Nevím, jak dlouho tu budu. Neřekli mi to – Nezeptal jsem se…. Možná mě rozštípají, možná mě pohltí plameny; možná budu nosným trámem, oporou pro něco jiného, něco, co bude dýchat a žít; možná se rozpadnu na třísky, na prach, na nic.

Nejsem strom.
Nejsem dům.
Nejsem oheň.

Jsem jen dřevo, které bezvládně leží.