Když padá listí

Od té chvíle, kdy mě oddělili kořenů, jsem byl jen kusem čehosi, co kdysi žilo. Ležel jsem dlouho, nasával chlad a vlhkost země, zatímco mou kůru ohlodávaly zuby hmyzu. Složený do hromady, nechán na suchu, vysychal jsem, tvrdnul... Až jednou přišel den, kdy znovu sáhly po mém tělu, mozolnaté, necitelné ruce, pro které jsem však byl jen materiálem. Zvedly mě, přenesly a shodily do ohniště. Ležel jsem na ostatních, na těch, kteří už dohořeli. Věděl jsem, že můj čas právě nastal, poněvadž v ohni už necítím nic z toho, čím jsem býval. Měním se v černou hmotu, materiál, který je určený k zániku. Dřevo, které kdysi rostlo k nebi, teď leží v krbu, připraveno být rozemleto plameny. Vlhkost prchá v pějících obláčcích, vlákna praskají, pukají pod rostoucím žárem. Žhavé jazýčky se natahují, olizují mé okraje a pomalu mě lámou v sobě. První plamen mě jen polechtá, druhý se mi do těla pevně zahryzá. Peklo rozevírá mé vrstvy, rozleptává pevné tvary, až zůstává jen popelavá síť prachu a žhnoucích uhlíků. Mé slzy se mění v bublající černý pot, uniká ze mě v hnědých proudech, zatímco vzduch vstřebává pach mého vlastního konce. Praskám, drolím se, propadám do rudého nitra. Co kdysi bylo pevným dílem, teď je jen dýmem, jen něčím, co se rozplyne do prázdna.

Dívám se na plameny a přemítám. Co zůstává? Jen vůni vlastního masa poznávám, tu hořkou pachuť smůly rozptýlenou v dusném vzduchu, jen mlčenlivý popel, který se vznese, když jím ladný závan dechu procitne. Zvedá se, tančí v neviditelných proudech, klesá a mizí, dokud se nerozpadne. Možná jsem to já, možná jen zbytek něčeho, co kdysi bylo celistvé. Plameny mě polykají, zpracovávají mě ve své horečnaté alchymii, přetvářejí mě na světlo a teplo. Zůstávám v jejich rudém jádru jako křehká, drolící se hmota, jako kosti ohně, černé a vyprahlé, dokud se i ty nepropadnou do nekonečna.

V tom posledním okamžiku, kdy žár pohltí poslední zbytky mého tvaru, když už nejsem ničím než doznívající vzpomínkou na žár, se ptám – byl jsem k něčemu?

A tak si, v tichu, mizím; ale nikdy ne úplně, protože popel se snáší pomalu, splývá se zemí, vpíjí se do její chladné náruče. Každé zrnko je jako střípek toho, čím jsem byl – rozptýlený, rozpadlý, stále přítomný. Vítr ho roznáší mezi kořeny, usazuje v mechu, ve štěrbinách popraskané kůry, v zemi, která si (za)pamatuje.

Možná jednoho dne z toho prachu vyklíčí semínko, drobný výhonek, který se zvedne k nebi, stejně tak, jako kdysi já.
Možná v něm budou skryté ozvěny mého času, mého dřeva, mého tepla; snad budu jednou součástí něčeho většího, neviditelného, nerozpoznatelného, co se prolíná vším.

Možná konec neexistuje.
Možná je to jen přechod, tichá změna, která nás vede jinam, do nekonečna.

Strom, jenž kdysi šuměl ve větru, se rozpadl na popel, ale jeho podstata se neztratila – jen se proměnila.
Jeho dřevo zahřálo, jeho kouř se stal součástí oblak, jeho prach se smísil se zemí; hluboko pod povrchem, kde kořeny jiných stromů hledají potravu, zůstává stopa jeho existence.

Možná jednou, z drobných částeček, jež po sobě zanechal, vyklíčí nový život.
Možná ten život bude nést ozvěnu něčeho, co kdysi bylo, ač v jiné podobě.