Když padá listí

A tak strom, který padl, není pryč. Jen se stal součástí koloběhu, nekonečné proměny, která nikdy skutečně nekončí. V tom prachu, v té tiché proměně, není ztráta, ale pokračování. Nic se neztrácí, nic nemizí do prázdna – jen se přelévá, jen se skládá znovu. Každý list, který spadne, se rozloží, stane se součástí země, která dá vyrůst dalšímu životu. Každý strom, jenž shoří, se promění v teplo, v energii, která se nikdy nezastaví. Stejně jako strom, i my jsme poutníky v nekonečném koloběhu. Rosteme, měníme se, upadáme, ale nikdy doopravdy nekončíme. Jsme v dechu, který proudí vzduchem, v půdě, která živí nové začátky, v paměti těch, kteří přijdou po nás. Možná, právě v té neustálé proměně, v té neviditelné, všudypřítomné stopě, tkví pravý smysl?

Možná jsme se nikdy nemuseli bát. Možná jsme jen součástí něčeho, co nekončí, co se stále proměňuje, co se nikdy nevytrácí. Stejně jako popel, jenž se vrací k zemi, stejně jako list, který se rozpadne a živí kořeny, pokračujeme, i když už nejsme tím, čím jsme byli. Pochopení, že každý plamen, jenž něco pohltí, zároveň otevírá cestu něčemu novému, že každý pád je jen součástí vzestupu, že nic neodchází nadobro, jen se rozplyne do jiného tvaru. Jako les, který nikdy doopravdy neumírá, ale proměňuje se, roste, odumírá a znovu klíčí, i my jsme věční v té jediné pravdě, kterou příroda zná – že nic nikdy nekončí.

A pak, najednou, jen ticho.

Otevřu oči, svět kolem se probudil. Vznáší se v mlžném svitu poznání, jako bych právě vystoupil ze snu. Myšlenky se tříbí, obrazy se skládají… přesto, co je sen a co realita? Kde končí vnímání a začíná skutečnost?

Strom, který rostl, padal a mizel v ohni, nezůstává jen vzpomínkou – je zrcadlem cesty, kterou každý z nás prochází. V jeho proměnách lze číst příběh růstu a úpadku, zániku a znovuzrození. Není to jen individuální cesta – je to pulsující rytmus života samotného, který se odráží v přírodě, v dějinách, ve vědě i umění. Každá změna, každý konec, každý nový začátek je součástí většího celku, nekonečného pohybu, který přesahuje naši individualitu. Každý, kdo četl tyto řádky, byl součástí této cesty – nejen pasivním pozorovatelem, ale tichým svědkem a účastníkem. Děkuji vám za to, že jste se mnou prošli touto krajinou myšlenek, že jste se zastavili, zahloubali a možná i něco našli v mém slabikáři.

Možná v tom všem roste nový strom. Možná se právě teď v někom z vás probouzí. A možná, když se jednou znovu probudíme, pochopíme, že ztráta nikdy není úplná – že v nás i kolem nás vždy něco zůstává, něco se rodí, a něco pokračuje dál.

Nikdy nejsme sami…