Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Na světě existuje mnoho krásných míst. Takových, které vidí pouze jeden jediný člověk, poněvadž jsou ukryté v hlubinách pod naším povrchem. Jsou to rozsáhlé planiny myšlenek, vědomí i nevědomí – temné louky i barevné lesy, mohutná jezera, moře i oceány, hluboké zasněžené hory i prorostlé údolí, jenž neznají konce. Některé však jsou mocně bohaté a jiná silně asfaltovité.

Jedno takové místo existuje hluboko za neznámem, na hranici mezi počátkem i koncem. Les, který není prostorem, který by člověk mohl pojmout, změřit, zapsat na mapu či snad vymezit hranicemi. Není ani krajinou ve smyslu, jaký obvykle dáváme slovům, protože je přítomností, vědomím v pohybu, tichým dechem světa, jenž nasává myšlenky jako vůně a vydechuje sny, které se třpytí na pavučinách ranní rosy. A v tomto dechu ranní rosy se jednoho rána probudilo zrození. Bytost menší než lidský malíček, dravec silnější než mravenec, zvíře podobné božské entitě. Jmenoval se Johaness. Stál na kraji mýtiny, jako postava vytržená z vlastní podstaty. Šaty měl promáčené rosou, s dlaněmi prázdnými a očima těžkými od ticha, hleděl do světla, které nebylo ani denní, ani noční. Nevěděl, jak sem přišel, natož odkud. Avšak cítil – ne myšlenkou, nýbrž celým svým tělem – že ho něco vedlo. Žádný hlas, ale přítomnost pohledu, jenž se vpíjí do zátylku, jako když někdo čeká, až se otočíš. Les totiž nečekal, protože věděl, že zatímco Johaness hledal mysl, on ho již znal, poněvadž les nemá cesty, ale stavy. Každá jeho část nebyla místem, ale náladou, zrcadlem vlastních hlubin, výsekem mysli, která se rozechvívá, když člověk přestane hovořit a začne naslouchat.