Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Johaness stál kdesi v obrazech krajin. Pevně v zemi jako strom rostl, pozoroval Mlžné háje. Stav, kde se rodí všechny otázky, avšak odpovědi se rozplývají jako pára nad dechem. Šepoty a zpěvy mezi stromy zde nepatřily ani minulosti, ani budoucnosti – patřily tichu, které je vším, co zůstane, když slova dozní svou melodii. Ztratit se zde znamenalo rozpustit se jako pára do prázdnoty, která se přes den usadí za černé mraky. V mlze stály Kostěné stromy jako svědkové pravdy, kterou jsme sobě zapřeli. Bělostné, bez kůry, nesly na sobě jména – vyryté do dřeva nehty těch, kdo se v labyrintu svých vlastních lží rozplynuli. Jména, která se nesměla vyslovit, protože by se mohly stát našimi vlastními.

Mezi kostěnými kořeny se brodila říčka Arterie, jež tekla proti směru větru. Nikoho to nepřekvapovalo – v lesním světě je logika tichá a plná otazníků. Ve stříbrně modrých vlnách říčky se zrcadlily všechny možné i nemožné vzpomínky, které již nepatřily živé bytosti, avšak při pohledu na ně každý prociťoval jako by to byly dávno zapomenuté příběhy, které každou bytost alespoň jednou utvářely.

Veškeré vodní toky naslouchaly jezírku Chor, jenž bylo ukryté uprostřed prastarého kruhu kamenů hluboko v lesních stínech mezi břízami. Jezírko tak hladké jako zapomenutí a hluboké jako samotná vina. Kdo se do něj podíval, nespatřil sebe, ale to, čím by mohl být a čím se nikdy nemohl stát. Byla to voda, která neodrážela minulost, nýbrž možnosti – hladina, která za úplňku zářila jako vzpomínka na sen. Na sen, který nikdy nevyschne a nikdo neví proč.

A pak tu byl sám Modrý les, kde listy nesly odstín azurové touhy. Vzduch byl zde těžký, nasáklý tichým poznáním, šepotem prastarých zpěvů ptáků a ódou lesního mechu. Vstoupit do něj znamenalo být připraven odevzdat vlastní duši nekonečnému lesnímu klidu, odevzdat sebe sama. Ponořit se na místo, kde se neptáš, ale jen nasloucháš melodii ptáků. A v místech, kde říčka Arterie omývala kořeny starých olší, se tyčil muž. Vysoký a mohutný, tělo zahalené v šedém plášti, jež se na okrajích třpytily jako noční nebe. Jeho síla nebyl oporou, ale znamením. Ne pro ostatní – pro něj samotného. Jmenoval se Ioann. Johaness to jméno znal, přestože ho nikdy předtím neslyšel. Bylo to jméno, které neslo tíhu kamenů a tichý klid lesnatých hor, které nevyžadují, aby je někdo pojmenoval – a přesto existují.

„Víš, kde jsi?“ zeptal se Ioann po větru, aniž by pohnul koutky líc. Slova prošla prostorem, ne jako zvuk, jako pronikává melodie snů. Byla pocitem – teplem pod hrudní kostí, jemným pohybem někde mezi srdcem a žaludkem. Johaness odpověděl šepotem, jako by si sám nebyl jist, komu odpovídá „Vím jen, že jsem v le-se?“. Ioann se usmál úsměvem, který nepatřil chvíli, ale souhlasu. A les… les zavřel oči, avšak ne proto, že by spal – proto, aby mohl lépe naslouchat, protože někdy je třeba, aby vše kolem utichlo, když jména najdou svého nositele.

Voda Arterie mlčenlivě ševelila, jako by v sobě nesla ozvěny rozhovoru, který se ještě nestačil narodit. Modrý les kolem nich mlčel, Johaness stál neklidně, a aniž by si uvědomoval, mezi prsty svíral hrst stříbrného listí. Každý pohled, který vrhal na Ioanna, se vracel k němu jako do zrcadla, jež nezkresluje – jen odhaluje to, co se nikdy neskryje.

„Víš, kde jsi?“ zopakoval Ioann tiše, po proudu Arterie, a přesto jeho hlas naplnil prostor, jako by ho les sám šeptal skrz každou větev.

Johaness sklopil oči. „V lese… ale j-inak…“ zaváhal, „j-je to jako být uvnitř sebe.“. Ioann, odraz stínu ve vodě přistupuje blíže, šeptá vodním tokem „Tohle místo jsi neztratil, možná jen pozapomněl.“, Johaness pozvedl hlavu. V očích měl otázky, ale ústa ještě stále váhala, a aniž by rty rozechvěl, nehlasně zeptal se „Takže jsem tu již dříve byl-l?“

„Byl jsi tu vždy,“ odpověděl vzápětí Ioann a jeho hlas zněl jako vzpomínka. „Jen jsi poslouchal jiné hlasy.“ a na chvíli se odmlčel. Široce se usmál, ne nad Johanessovou nejistotou, ale nad jejím překonáním, které cítil přicházet. Johaness udělal krok vpřed, váhavý, ale opravdový. Jeho pohled sklouzl po Ioannově tváři, v níž bylo cosi až příliš důvěrného. „A t-ty… jsi kdo?“ zašeptal se tiše do vodního proudu Arterie. „Vypadáš jako já, a přesto mluvíš jinak.“. Ioann se na okamžik zahleděl do koruny stromu nad nimi. Větve zavrzaly – nikoli větrem, ale souhlasem přítomností. „Jsem to, co z tebe zůstane, až se přestaneš bát.“ pronesl klidně. Jen jako fakt, který se netýká času. Ticho, které následovalo, nebylo prázdné, bylo plné. Ioann neváhal a znovu melodii tichou rozezněl „Jsem ten, kterým ses mohl stát. Nebo možná už jsi. Jen ještě nevěříš, kým vlastně jsi.“

Johaness neodpovídal – ne protože by nechtěl, ale poněvadž nemohl. Jen zíral a po chvilce, téměř bez hlasu, pronesl: „T-o znamená, ž-že nejsem sám…?“. Ioann na něj pohleděl s jemností lesní zvěře, která nepřesvědčuje – jen připomíná, jaké je to existovat a odpověděl „Nikdy jsi nebyl. Jen ses bránil a odmítal říct si to nahlas.“. Johaness se zachvěl, ne zimou, ale pravdou. Zamyslel se a hlasem napjatým jako struna znovu tázal se: „Tak proč to bolí, k-když se dívám do vody?“.

„Protože to není voda,“ odpověděl Ioann. „Ale tvá paměť. A paměť není obraz, ale pocit, který přetrvá. Není to bolest z toho, co se stalo. Je to bolest z toho, že jsi tomu uvěřil.“. Les byl tichý, pouze přikyvoval, a přitom jako by v něm duněly vlny nevyřčeného porozumění.

*

„A kdo jsi teď,“ zeptal se již klidně Johaness a dodal „když vím, že jsi já?“.

„Já jsem to ticho mezi tvými otázkami,“ odpověděl Ioann, „ten, kdo neodpovídá, ale ví. Jsem tvé ano i tvé ne.“. Slova padala jako kapky rosy, tak chladné, ale oživující, když v tom Johaness spustil „A co když se vrátím zpátky?“, „Do světa? Mezi lidi?“. Ioann se rozpustil na hladině, ale jeho úsměv zůstal ve stínu Arterie. Říčka se vlila do jezírka Chor a v mlze se ozval neznámý hlas: „Pak ti budu chybět. Ale někde, v časech ticha, ve stínech stromů, v poslední myšlence před usnutím…“ — hlas se odmlčel a naposledy lesem zazněl vichr slov — „zase mě potkáš… ale v jiné podobě.“

V tu chvíli se větve nad nimi lehce zachvěly, přestože vzduch byl klidný a hustý. Voda říčky Arterie se na okamžik rozvlnila, avšak nikoliv větrem, ale dechem samotného Modrého lesa. Jako by se všechno kolem na chvilku nadechlo spolu s nimi. A pak… pak byl jen klid. Takový ten klid, který se už na nic neptá, protože odpověď byla právě vyslovena.