Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Les, který Johanesse přivedl až k sobě samému, se měnil s každým jeho krokem. Cesta se zužovala jako nitka vědomí, napjatá mezi tím, co bylo známo, a tím, co bude zapomenuto. Každý kořen, každý kámen, každé tiché zašustění mělo najednou váhu myšlenky, která byla potlačena, ale nikdy nezmizela. Vzduch byl jiný – ne chladný, spíše zastřený. Jako by se v něm drželo něco, co čeká, až se stane přijetím. Ticho už nebylo klidem, bylo nasloucháním. I ptáci ztichli, ale ne ze strachu – z úcty se klaněli. Věděli, kam Johaness míří a věděli, že se nemluví, když se někdo blíží k pravdě.

Mezi starými stromy zářil pravidelný kruh, vymezený přirozeně, ale s přesností, která působila nadpozemsky. Zem byla měkká, mech sytě zelený, a uprostřed té posvátné nehybnosti spočívala tůň. Její hladina byla znepokojivě klidná. Neodrážela oblohu, ani svět, Jen obraz Ioanna i Johanesse… A snad ještě něco více.

Johaness poklekl k okraji. Cítil, jak se mu dlaně chvějí. Ne zimou, ale blízkostí něčeho, co se nedá vysvětlit, jen unést a šepotem, skoro omluvně vyslovil: „J-já…“ hladina se pohnula dechem myšlenky. Objevil se obraz, který větu dokončil „…nejsem ty. Jsem to, co sis nikdy nedovolil říct nahlas.“. Johannes trhnul prudce hlavou, ale obraz se nezměnil, spíše se zdál zřetelnější nežli předtím a zakřičel „C-co tím myslíš?“. Místo jasné odpovědi se mu dostal bolehlav několika melodií rezonujících v hlavě „Myslím to, co už víš.“, „Myslím, že jsi ten, kdo hledá i ten, kdo utíká.“, „Myslím, že před bolestí utíkáš.“, „Myslím, že před pravdou, kterou sis zamlčel!“

S neústupnou bolestí Johaness zatne zuby, rozezní se v něm vzdor, ale i únava a padá na kolena. Melodie v hlavě zesilují „Myslím, že jsem tvým zrcadlem!“, „Myslím, že jsem tvým soudcem!“, „Mysli sám za sebe!“. Téměř bez dechu, v mukách, šeptne do hladiny Choru „Co se stane, k-když se podívám hlouběji do sebe?“.

Hladina potemněla. Barva vody se pozměnila – jako by v ní mizelo světlo, ale zůstalo vědomí tepla. Něco se pohnulo. Stín, který tam předtím nebyl, se rozvlnil a zvolna vystupoval vzhůru. Ne s hněvem, ale s tíhou. Nikoliv jako nepřítel, ale jako nevyhnutelnost. Vše utichlo a ozval se hluboký, pronikavý hlas „Uvidíš. Až na dno!“

Johaness ucítil na zátylku, jak v hlubinách lesa tancovala postava – neurčitá, rozmlžená, a přesto ostře známá. Nebyla člověkem, ale nesla rysy lidské bolesti. Nebyla zvířetem, ale pohybovala se s tichou silou šelmy. Oči jako popel, tělo jako stín v pohybu, dech, který tiše proniká do všech starých snů i vzpomínek. Stínová bytost, která nečeká, aby bojovala – ale aby se podívala zpět.

Stromy kolem tancovaly do rytmu jeho pohybů jako by samy cítily nutnost zdržet se odpovědi. Větve se propletly, listy ztichly. Čas se zúžil na přítomnost dechu. A Johaness… Johaness zůstal klečet. Ne z bezmoci, ale proto, že to byl jediný možný postoj před pravdou, jenž pronikala lesním hřbetem. V bezmoci a bolesti jako hrdina, či snad spasitel(?), nikoliv – jen jako člověk, jen jako tělo a stín, klečel nehybně na kamenném břehu Choru tam, kde stromy šeptaly příběhy dávno zapomenuté, kde čas se zpomaloval jako dech před bouří.

Kdysi snad se vydal na cestu vlastním lesem, to však netušil, že nejtěžší zkouškou bude postavit se sám sobě. A nyní, na prahu mechové hranice, pomalu se zvedá, něžně hlavou otáčí a svůj zrak směřuje do hlubin lesních. Bolest neustupuje, jeho srdce nese trhliny, které nejsou vidět, a přesto jsou hlasitější než samotný pramen divoké řeky. Hledí mezi stromy, sleduje tanec – to krásné představení, nikoliv souboj stínů, ale zrcadlo snů a v něm démon i bůh. Ani stvůra, ani nepřítel… čistá lesní pravda, jež chodí bosá mezi kořeny stromů a šeptá do ticha věci, které bolí.

U jezírka v Zrcadlové tůni, kde voda zná i ty tváře, které se nikdy neukázali, Johaness šeptne „Zdravím tě, příteli můj.“. Jen krátce, čitelně, ticho neodmění tuto věrnost klidem, nýbrž zlomem, jenž odhalí hněv, strach i nenaplněný hlad. Ani ne tak po potravě jako po celistvosti Ioannovo mysli – po sobě samém. Les již odpověděl a Lešij zpoza mohutného, pokrouceného kmenu se neslyšně dívá, nehodnotí, jen hledí na vzdálenou postavu Johanesse. Les pokračuje, větve a listy přivanou melodii jasnou „Smrtelníku. Co jsi ochoten ztratit, aby ses stal sebou celým?“, vzápětí Johaness vykřikne „Co mám ztratit? Co mohu ztratit…“ a klesne hlasem, snad vyčerpáním anebo strachem z toho, že les se ptal spíše co chce, aby ztratil. Od jezírka Chor se zvedne lehký, chladný vánek a Lešij svým děsivě hlubokým, melodickým hlasem lesní kvítka rozpohybuje „Důstojnost, kterou sis nevydobyl, člověče. Obraz o sobě, který tě svazuje jako zlatý řetěz. A v neposlední řadě to nejcennější, co máš: právo lhát všemu, všem i sobě!“.

Šimrající vánek utichne, Johaness pozvedne ruku a snaží se dotknout dravého kořenu stromu tyčícího se uprostřed mechu, aniž by si uvědomil, že ochránce lesa nelze ranit, a ve chvíli pohlazení se jeho svět rozpadne. Jen tma a Johaness padá do sebe. Hledí na dítě, které mlčí tak silně, až nenávidí samo sebe. Vidí chlapce, co se směje, jen aby nikdo neviděl moře pláč. Pozoruje mladíka, co si půjčil pravdy jiných, protože svou hledat neuměl. Civí na muže, který se nepoznává ve vlastních snech. A do toho šeptají tváře nekonečně mnoho písmen „Kdo si myslíš… že jsi?“, „Kde si myslíš, že se bere všechna ta bolest?“, „Bolest není v těle. Je v hlubinách duše.“, „Je to bolest ztráty víry… Ztráty hrdosti.“. Chuť žít se rozplývá, Johaness utíká. Ne před Lešijem, ale před vlastní minulostí, které nikdy neuteče, protože se točí ve spirále bytí. Běží Modrým lesem, větve ho švihají, kořeny podtrhávají, ale nikdo ho nepronásleduje. Neustále padá v mech, do bláta, do dechu lesa a třese se strachem. Pláče, avšak nikoliv očima, ale samotným tělem. Pokrytý potem vyhýbá se tichu, které je hlubší než samotný stín ševelení listí, když v tom zaslechne „Nepřijímáš mě, protože mě soudíš. Nejsi popelem kostí, ale jen prachem vlastního vědomí. Ohněm pálen, vodou hašen – vzduchem rozprášen. Do hlíny, do mechu, do kamene smutku.“

Třesoucí se, avšak rozhodný, vrací se Johaness zpět k tůni, kde na něj Lešij stále čeká. Teď však Johaness nestojí před ním jako ten, kdo prosí. Stojí jako Ioann, který konečně vidí. „Přijímám, že se nenávidím.“,
„Přijímám, že se bojím sám sebe.“,
„Přijímám, že jsem součástí vlastního bytí.“.

Lešij, jeho stín nehybně se pohybuje jako pravda mezi kmeny a směje se. Úsměvem, který je hrůzný i soucitný zároveň. Lesem zazní slova, která nelze slyšet, pouze vidět „Pak se konečně můžeš naučit žít. Ne jako hrdina, ale jako člověk…“.

Pulzující hladina Choru, odraz modrého nebe utichne klidem. Pronikne pohyby Lešije a dovolí rozplynout se. Přijmout svého ochránce k plnosti lesního kraje. Johaness nestihne prstem obraz stínu na hladině narušit a padá do hlubin tůně. Bez otázek, beze slov. Jen s tím, co zbylo – a to bylo poprvé dost. Lešij nezanechal jediné stopy v mechu ani ve vodě, a přesto jeho přítomnost zůstala, jako hřejivý stín na hřbetě, jako vědomí, že i v tichu může být odpověď. Tak jasnou, a přitom nevyslovenou – samotným Ioannem…