*Pohádkový porod*

Jednoho dne musel náš primář náhle služebně odjet a pro mne to bylo nemilé překvapení. Byl jsem totiž po nedávné promoci přidělen na jeho porodnické oddělení teprve před několika dny, ale ty stačily k tomu, abych pocítil jeho otcovsky přátelský vztah ku mně. Avšak jeho zástupkyně, staropanenská menší osůbka, mužatka, asi tak pětačtyřicetiletá, mi dává už od prvního dne zřetelně najevo, že mě vzhledem ke své odborné i služební nadřízenosti považuje za někoho, kdo zdaleka nedosahuje její úrovně. To mně pochopitelně vůbec nebylo po chuti. Takže jsem byl docela rád, že jsme v den primářova odjezdu neměli naplánovanou žádnou operaci, kde bych jí musel asistovat.

Onoho dne nikdo z nás obou netušil, že se přihodí něco neobvyklého, co ovlivní naše mírně napjaté kolegiální vztahy...

Zčista jasna příjem prvorodičky uprostřed druhé doby porodní. Žena už skoro na pokraji vyčerpání, neschopna tlačením spolupracovat. Stírám jí z čela pot a snažím se dodat jí trošku optimismu: „Už to nebude dlouho trvat, maminko. Za chvilku tu bude paní doktorka, která vám pomůže a aby vás to nebolelo, dostanete trochu lehké narkózy.¨ Vnitřní nález totiž splňuje podmínky pro ukončení porodu východovými kleštěmi, což potvrdila i moje nadřízená a mně je jasné, že vyřeší nastalou situaci tím, že mi názorně předvede co a jak umí!

„A co mi budete dělat, že musím dostat narkózu?¨, ptá se mě nevěřícně ustrašená rodička a vzahuje ke mně obě ruce jakoby prosila. Přemýšlím jak bych jí uspokojivě odpověděl, poněvadž vím, že pronést nahlas slovo kleště na porodním sále vyvolává u postižených jenom negativní představy.

„To už nechte na nás, maminko, hlavní je, že až se probudíte, budete mít porod za sebou a v náručí svoje miminko. Císařský řez to však nebude¨, dodávám důrazně a tisknu jí pevně obě ruce. Zdá se, že je s mou odpovědí spokojena a že se nám v důvěřě odevzdává.

Doktorka v zápětí přichází a při oblékání do sterilního pláště nám dává znamení, že můžeme začít: porodní asistentka s přípravou potřebých nástrojů na sterilně zarouškovaném operačním stolku a já s narkózou. Obrácená k rodičce, prohodí tak trochu nežensky: „Žádný strach, matko, není to vůbec problém, abychom vám pomohli. A na tu chvilku, co to bude trvat, vás uspíme, nebude vás nic bolet.¨
„Předem mockrát děkuji!¨, odpovídá už znatelně uklidněná rodička.

Nevím kolik kleští až dodnes má představená dosud samostatně provedla, ale jistě jich u primáře taky několik viděla, takže je zřejmě musí perfektně ovládat. Tento zákrok se totiž neprovádí každodenně a trochu to trvá, než za dohledu zkušenějšího se takový výkon svěří někomu mladšímu. Dnes tu však nikdo starší není než ona sama, protože na mě se jako na nováčka, který zná tuto operaci pouze teoreticky, nemůže vůbec spolehnout!

Porodnické kleště jsou nástroj v principu podobný nůžkám, kde však oba díly nejsou spojeny žádným nýtem, nýbrž se ve střední části zasouvají do sebe. Ke spojení obou kleštin musí dojít až po jejich postupném zavedení do rodidel ženy a to ve správném sledu po sobě, jinak se totiž jejich uzávěr nezdaří !

Začínám tedy s narkózou, ale současně k mému velikému údivu vidím, že si moje nadřízená připravuje na stolku kleštiny přesně naopak! Sedím za hlavou rodičky a nejsem si tedy docela jist, zda to z mého zorného úhlu vidím správně. Ale třeba je to nějaká nová metoda, mně ještě neznámá, myslím si.

Po zavedení kleštin se pochopitelně jejich spojení nedaří. Stejně tak i při znovu opakovaném pokusu! A situace se v zápětí stává ještě napjatější, když nám porodní asistentka pohybem ukazováčku signalizuje, že se ozvy plodu nebezpečně zpomalují ! Přidávám tedy k étheru aspoň bohatě kyslík, když už nic jiného nemohu dělat. Přece si nemohu dovolit, abych mé kvalifikované nadřízené radil, jak si má ten nástroj na stolku spávně připravit!?

Konečně potřetí: jako by četla moje myšlenky, doktorka kleště vyjímá a na stolku znovu skládá, tentokrát správně. Takže je po jejich zavedení přece jenom obě kleštiny spojí. S úlevou vysazuji narkózu, neboť očekavám, že se porod v krátkosti ukončí. Doktorka táhne až jí krční žíly nabíhají a oči vystupují z jamek. Pomáhám citlivým tlakem shora na dělohu, avšak dítě vězí v rodidlech jako by je tam někdo naschvál držel. Opakovaný pokus našeho společného úsilí zase nevede k ničemu. V zoufalém pohledu doktorky čtu otázku: co teď ?

Zřejmě už nemá sílu, říkám si. Je po noční službě a asi dobře nespala. Navíc tíha zodpovědnosti bez primáře a k tomu ještě ta blamáž přede mnou při skládání a zavedení kleští ! Co se však stane, jestli je už opravdu tak vysílená, že .....? Nechci ani domyslet!

Ozvy plodu stále nejsou ideální a situace začíná být pro nového světoobčánka, vězícího pevně v porodních cestách, akutně nebezpečnou! V těchto kritických vteřinách se přece něco musí stát, ale proboha co!?

Vtom jako bleskem se mi vybaví vzpomínka z dětství: ano, jak to bylo v té POHÁDCE? Dědeček za řepu, bába za dědka, vnučka za babku... Mám? Nemám?

Bez dalšího rozmýšlení skočím za nic netušící, zemdlelou doktorku, obejmu ji v pase a táhneme spojenými silami! Po prvním tahu jí nahlédnu přes rameno, abych se přesvědčil o výsledku našeho společného úsilí. A vskutku: v lůně rodičky se začíná objevovat tmavovlasá hlavička novorozence!

Sevřu ji tedy ještě pevněji a táhnu s pocitem nadlidské síly a s vědomím, že jedině tak lze porod ukončit. Zakrátko nastává vhodný okamžik k nástřihu hráze, proto povoluji, aby mohla uchopit nůžky, které vzápětí cvaknou a pak už jen snímá kleštiny. Vybavení ramének a celého tělíčka je pro ni už pouhou rutinou.

Oba si s úlevou oddechujeme, když se nečekaně ke mně obrátí: „Už jsem to začínala vidět černě. Jseš chlapík! Děkuji!¨ A uznale mi poklepe na rameno.

Nevím jak konkrétně potom primářovi referovala o naší společné akci, nicméně jsem od tohoto dne zřetelně pocítil, že jsem na její stupnici mého hodnocení postoupil výše aspoň o několik desítek centimetrů!

Z čehož všeho plyne humorné poučení: znalost některých pohádek není pro lékařské povolání tak bezvýznamná, jak by se na první pohled zdálo !