*MRTVÝ ŽIVOT*

Vzpomínám si, že se to stalo právě na Tři Krále. Byl to otřesný zážitek pro mě, tehdy ještě mladého sekundáře, který praktikoval zatím bez žádných větších zkušeností teprve pátý den na porodnici. Ráno, ke konci mé první noční služby, telefon: „Sedmnáctiletá prvorodička s koncem pánevním. Spěchá to!¨ Tuším něco nedobrého.

Když přiběhnu na sál, vidím na první pohled, že je zle. Plod se totiž skoro začíná rodit a na „císaře¨ je už tedy pozdě! Je mi úzko, když pomyslím, že primář nebude moci doběhnout, aby mi při porodu, který mám vést poprvé samostatně, pomohl nebo aspoň poradil. Ovládám vše, ale jen jen teoreticky. A proto sahám k telefonu:

„Pane primáři, přijďte prosím rychle! Konec pánevní! Skoro už prořezává!¨
V lůně ještě pubertální a nejenom neobvykle mladé, ale i malé ženy se zvolna a nezadržitelně začíná objevovat zarůžovělý chlapecký zadeček.
„Proč jste nepřijela aspoň o hodinu dřív?¨, ptám se jí vyčítavě. Zhluboka dýchá a kroutí se v bolestech. Zatíná zuby. Dívá se kamsi do stropu a neodpovídá. Nechce? Nu dobrá. Nezbývá než doufat, že její pánev bude dostatečně prostorná, aby mohla projít i hlavička plodu.

Po primáři stále ještě ani vidu ani slechu. V duchu se připravuji na nejhorší. Jen aby už tu byl! Je mi jako bych byl ve slepé uličce, něco nepředstavitelně velkého mě hrozí zavalit a já nemám kam uniknout!
Konec pánevní zase o něco postoupil. BOJÍM SE, že dojde k nejhoršímu a já nebudu vstavu porod úspěšně dokončit ! Jak to, že tohle ještě pubertální děvče vůbec otěhotnělo?

Vtom se dveře rozlétnou a konečně je primář tady. Celý uřícený, bleskově obhlédne co se děje. Čekám, že mě odsune stranou a ujme se všeho sám. Ale zřejmě mám trpět dál, jak to vypadá, neboť se jen na mě povzbudivě podívá a pak klidně řekne: „Pokračuj, chlapče, každý musí jednou začít sám. Pomůžu ti, když to nepůjde !"

Moje otřesené sebevědomí se tím trochu uklidnilo a pozorně sleduji co se přede mnou bude dít. Preventivně nastřihuji hráz, ale plod se porodí jen po úroveň pupku. Nezbývá tedy než pomoci tím, že rychle a šetrně vybavuji raménka malého baculáče. Kupodivu mi to jde lépe než jsem se obával.

Podle proporcí až dosud porozeného tělíčka musím počítat i s jeho poměrně velkou hlavičkou. A to je kámen úrazu, na němž záhy poznávám jak marně jsem si až dosud počínal. Tato pubertální dívka je velmi malá a má tedy i úzkou pánev, do níž sice zadeček plodu snadno vklouzne, ale následná hlavička pánevním východem někdy i za pomoci porodníka neprojde a zůstane v něm trčet. A to se právě teď stalo!

„Pane primáři, buďte tak laskav, prosím¨, uvolňuji mu moje místo. Osvědčenými hmaty se usilovně snaží vybavit hlavičku, ale ani jemu se to nedaří...
Tragedie malé a mladistvé prvorodičky se tím stává neblaze konkrétní: tělíčko lidského tvorečka, který měl v našich rukou spatřit světlo světa, je zcela ochablé a bez známek života. Zakrývám je provizorně operační rouškou a je mi přitom tak smutno, jako kdyby bylo moje vlastní. Rodičce musí být jasné jak porod dopadl, ale zůstává citově naprosto chladná a bez zájmu. Ani se nediví, že její novorozeně nekřičí. Mateřské city zřejmě u ní vůbec nevznikly?

Nehodlám popisovat jak a čím jsme hlavičku mrtvého plodu museli zmenšit. Podle své vlastní fantasie si to může představit každý sám.
Pro nás naprosto neradostný zákrok proběhl v narkóze. Tím jsme jí ušetřili první a poslední pohled na dítě, kterému sice měla dát život, ale kterému bylo dopřáno žít jen tak dlouho, než se mělo narodit. Mrtvé.

Když ji pak za dvě hodiny odvážíme ze sálu, chytí mě za ruku: „Prosím vás, pane doktore, že mě teď nedáte mezi ostatní šestinedělky? Celá vesnice by na mně ukazovala: svobodná, nezletilá matka a takhle se spustila! Vždyť já přece za nic nemůžu! Chtěla jsem to děcko dát ještě hned na porodnici k adopci. Jak se to všechno stalo, vám povím zítra. Dnes toho už bylo na mě moc.¨ Není mi úplně jasné co všechno tím myslí, ale začínám něco tušit.
„Samozřejmě, spolehněte se¨, ujistím ji.

Druhý den jsme ji po vizitě vyvezli na izolační pokoj, abychom jí usnadnili její zpověď.
„Proč jste aspoň jednou nepřišla do naší poradny?¨, chce vědět primář.
Dlouho mlčí. V očích slzy. Zřejmě bojuje sama se sebou. A pak nám prozradí, co dosud nikomu neřekla:

„Loni o Velikonocích jsem šla do lesa na konvalinky. Cestou jsem potkala takové dva asi dvacetileté pořízky. Neznala jsem je, z naší vesnice nebyli. Když jsme se míjeli, tak se nějak divně na mě podívali. Šla jsem ale dál svou cestou a oni taky. Asi za hodinu jsem se vracela s plným košíkem. Ještě než jsem vyšla z lesa ven, tak ty dva znovu vidím jak tam sedí na okraji a jakoby na mě čekali.¨ Krátce se odmlčí. Začne plakat.

„Obrátila jsem se a kvapem zpátky, abych se před nimi někde schovala. Oni ovšem rovnou po mně. Zakopnu náhle o nějaký kořen, svalím se a vtom právě dobíhají. Vrhnou se na mě. Jeden po druhém. Bráním se jak můžu, kopu okolo sebe. Křičím. Koušu je. Volám o pomoc! Ucpou mi pusu nejprve rukou a pak mě skoro přidusí mechem. Pomáhají si navzájem, nemohu se ani pohnout.¨

Je mi jí líto. Jak jen jí musí být zatěžko mluvit dál...Vzlyká... Mně je skoro na zvracení a stydím se za ty dva darebáky!
„Pak se mi vysmáli a vzali do zaječích. Byla jsem bezradná. Zoufalá. Bála jsem se svěřit se třeba jen kamarádce nebo jít do města na policii. Jít do poradny bylo pro mě naprosto nemyslitelné. Prozradilo by se to do vesnice. Jenom náš velebníček to ví. Zná mě od prvního přijímání. Ten to nemůže ani nesmí nikomu povědět. Snad jen Pánubohu. Že dopustil, aby se mi to stalo.¨ Zoufalé úvahy mladičké, zbožné novorodičky.

„Rodičům jsem to taky neřekla a dodnes o ničem neví, protože jsem myslela, že z toho třeba vůbec nic nebude. Ale po čtyřech měsících...první pohyby....¨ Křečovitě pláče. Něco mě nutí, abych jí soucitně pohladil ruku.
„Začla jsem se v pase šněrovat a utahovat. Celou dobu taky na mně nikdo nic nepoznal. To, jak mě znásilnili, mě pronásledovalo celou dobu. Proto jsem také necítila, že je to moje dítě.
„Včera večer začly bolesti, Utekla jsem z domu, ale nechtěla jsem hned přijít sem. Až byly skoro nesnesitelné. Tolik jsem si přála, abych byla při porodu na sále sama. Jak jsem ráda, že se mi to splnilo.¨ Je uslzená, celá se rozrušením chvěje.
„Ale proč jste nepřišla k nám hned, jak se porod začínal rozbíhat? Vyřešili bychom všechno zavčas. Císařským řezem!¨
„Bála jsem se. Porod jsem si nedovedla vůbec představit. Moc jsem se bála. Vždyť mi bylo teprve nedávno sedmnáct.¨

Teď se mi ujasnilo, prož jsem ji zpočátku považoval za bezcitnou. Proč se nedivila, že novorozené dítě vůbec nekřičí. Nebylo to přece dítě lásky! Brutálním způsobem počato, nemohlo v ní žádné mateřské city vyvolat. Možná byla ráda, že Bůh své nedopatření zase napravil i když taky brutálním způsobem. Jeho činy bývají lidskému myšlení velmi často nepochopitelné...