Píchá a pak pokračování z cestování po Rumunsku - sjížíme velkou řeku vodky

Píchá

Pořád mne někde píchá.
Už jsem si na to zvykl.
Když to vadí hodně, hodím do sebe pár růžovek (brufén) a je to.
Zapiju to pivem.
A je mi hej.
Chvilku.
I ta za to stojí.
Kdyby nestála, nebral bych si je.
Co takhle udělat si v klídku pár dřepíků nebo kliků?
To by zase bolely jiné údy a možná i víc.
Takže asi tak.


Rumunsko - pokračování
Přechod kdesi v Maďarsku, do ještě větší prdele, tedy Rumunska.
Stojíme těsně za přechodem a měním euráče za ty jejich v budce co se u nás používá pro prodejce hot dogu.
Prohlížím stav mé motorky a vidím, že zadní kufr má vypadlý pant a tak hrozí ztráta obsahu.
Hledám v šotolině nějaký hřebík, sponku či drát.
Nakonec rozebírám kus oplocení, drát ukrotím a pant jím opravuji.
Cítím divnou směsici pachů.
Pouliční prodavač nám nabízí dřevěné šachy, obrázky svatých a jiné potřebné věci.
S lítostí odmítáme a sedlám oře.
Heft na doraz a štěrk do luftu.
Mírné přizvednutí předního kola a už je tu první výmol.
Brzdy a zase gas (plyn)
Najednou je tu divná čtyřproudá silnice a podél ní fabrika, kde nelze dohlédnout konce.
Okna jsou evidentně přežitkem, oplocení již bylo odtaženo do výkupu a stěny domu nemusí být všude.
No ne, říkám si.
Asi sem spadla nějaká bomba, jináč to není možné.
Ale ono je.
Z komínů se kouří, neklamná známka života.
Posléze zjišťuji, že v Rumunsku se kouří vždy a všude a to bez ohledu na teplotu.
Smrad je tu neuvěřitelný.
Je to směs chemie, listí, odpadů a co já vím čeho všeho.
Zpytuji svědomí, zda není lepší to otočit a jet do Chorvatska.
Je.
Jenže já byl iniciátorem a teď nemohu se projevit, co by zbabělec.
Raději nezastavujeme ani na focení.
Někdy to musí přeci skončit a ono končí.
Začínají být zatáčky pěkná silnice i krajina.
Jedu na doraz.
Chvilku rovně, plné obě brzdy klopím plyn na doraz řadím nahoru pak zase dolu a tak stále dokola. Předjíždím prakticky všude, ať to jde nebo ne.
Přichází hlad můj i mého stroje.
Nejdříve obědváme při cestě ve slušném motorestu.
Jelikož ničemu nerozumím, objednávám si „numero uno“ což používám všude kde nevím co je dobré.
Jídlo je dle mého očekávání plně poživatelné, zelenina sladká od slunce.
Jedeme s kamarády stále dál bez slov.
Každý staví kdy, a kde se mu zlíbí.
Na silnicích je možno vidět pasoucí se koně, kozy, ovce i prasata i jiné sudokopytníky.
Silnice je čím dál kvalitnější.
Piju vodu, co vytéká z dřevěných žlabů přistrčených do vodopádů či pramenů ze skal.
Lidé zde chodí pomalu.
Není kam spěchat.
Příroda je čím dál hezčí.
Koně sami v lese – že bych přesedlal na jiného oře?
Sesedám z motorky a zkouším si jej pohladit.
Nevadí mu to, správně nevadí jim to.
Ani kravám.
Holky se na nás usmívají.
Mně tedy připadá.
Blíží se večer a tak hledáme ubytování.
Nacházíme pension
Z venku vypadá pěkně stejně jako vyprahlá zahrada.
Kolega vyjednává obchodní podmínky, a jelikož je stále hladový domlouvá i jídlo.
Barák je rozlehlý dvoupatrový s dokonce i s WC a koupelnou.
Pokoj je čistě povlečen nedaleko dráhy.
Mám štěstí, že nespím na manželské posteli, si myslím.
Jdeme na večeři a přisedáme k velkému stolu spolu s dětmi a jejich rodiči.
Dělí se o skrovnou večeři s námi třemi.
Paní domu je moc pěkná ženská.
I děti jsou jak obrázek.
Mezi sebou štěbetají a smějí se.
Po večeři se mírně převlékáme a chceme jít do restaurace za poznáním.
Majitel slibuje svoji spoluúčast.
Čekáme tedy naň v zahradní pergole.
Motorky si hoví ve stínu slívy.
A za plotem.
Asi okolo desáté večerní se konečně vydáváme do víru.
Nedaleko je necelá hodinka chůze.
Bar je narvaný, ale pro cizáky shánějí židle a stoly.
Sedíme nad řekou na balkóně.
Voda a pivo teče stejně záhy jako panáky.
Rumun i jeho kolega Ital naše tempíčko nezvládají a záhy mizí.
Jako poslední hosty nás odkazují na jakousi Diskotéku.
Jedná se zřejmě o sklad zeleniny v podzemí přebudovaný na sál pro mládež.
Hudba zní vesnicí.
Neváháme a rovnou k baru.
Vodka na zdraví a záhy pronásledována jejich družkami.
Míra pod deci se tu nepodává.
Runda za rundou.
Prokládám to džusíkem.
Jsem upozorněn na to, že není možné se po ulici jen tak válet.
Pak zakročuje milice.
Pro strach máme uděláno.
V sále tančí asi čtyři dívky z toho dvě na bednách.
Když u nich stojíme, rozkroky jim vidíme.
Tak asi tak.
Pak je tu ta mičuda stříbrná u stropu co světélkuje a ty hosté co tančí a pijí a nás sledují.
Mám dost a tak si ustelu venku na silnici.
Kolega mne hledá a i prý nachází.
Nabádá mne k ostražitosti, a že prý hned půjdou.
To nemohu posoudit, jelikož nic nevím.
Jdu povědomou vesnicí a zmítá mnou zima.
Skoro svítá a nikde nikdo.
Zdá se mi, že jsem doma v Čechách a za chvilku musím být doma.
Nic nepoznávám.
Beru tedy telefon a volám kamarádovi do Čech, jestli neví, kde jsem.
To, že jsem v prdeli mi došlo když hovořím do vybitého aparátu.
Jdu dál, až na konec vesnice kde vidím divný nápis, kterému nerozumím.
Jsem asi opravdu v prdeli…
Hledám, co mám. Mám peněženku
V ní pár hotových.
Beru tedy hrst těchto do dlaně a snažím se s nimi stopovat okolo jedoucí auto.
Zastavuje a bere mne kamsi.
Nevím, kde a jak se jmenuje místo ubytování a oni přesto vědí.
Přelézám otevřenou bránu a jdu do podkroví.
Na chodbě na dlažbě spí svlečený kolegouš a na zahradě pak druhý.
Zase jsem měl ty klíče od pokoje.
Odemykám a poslouchám výčitky, a jak mne prý hledali na kolejích a kde všude.
No jo no.
Spím.
Ráno se probouzím a kolega nemůže najít telefon.
Nikdo ho prý neviděl.
Ale o tom až příště.