*Silvestrovská půlnoční*

Toho roku řádila zima konečně tak, jak tomu má na Vysočině být: mráz, náledí, chumelenice. Ale nám to onoho silvestrovského večera v teple za okny inspekčního pokoje vůbec nevadilo. Můj spolusloužící byl Mirek, o rok starší než já, ale dosud bez větších porodnických zkušeností, poněvadž byl v podstatě chirurg, kterého k nám dočasně přeřadili.

Porodní sál byl zatím prázdný a dělali jsme si tedy naději, že to třeba aspoň do půlnoci tak zůstane.

Na uvítání Nového roku jsme se náležitě zabezpečili: na vařiči se kouřilo z čajové konvice a z táců se na nás usmívaly housky, bohatě obložené různými sýry, nářezem a šunkou. Nechyběla ani doznívající iluse vánoc: vanilkové rohlíčky, medvědí pracky a vánočka. V ledničce se chladily párky a půlnoční sekt, pálavské červené jsme už zavčas otevřeli. Nechtěli jsme a ve službě jsme nemohli dělat nějaké bakchanálie, ale abychom si na Nový rok ani nepřipili, to jsme si přece nemohli nechat ujít!?

Sezout se, svléknout pláště a s povoleným páskem se natáhnout po celodenním zápřahu na gauč nám bylo opravdovou pohodou! Za šerosvitu lampiček na nočních stolcích jsme se smáli skečům z radia a pochutnávali si na chlebíčkách, zapíjejíce to střídmě doušky pálavského…

Po desáté hodině stručně z telefonu: „Mám dva příjmy na sále.“ Konec pohody, spěcháme na porodní.

Jedna rodička má plod koncem pánevním. Po vyšetření odhaduji, že to potrvá asi něco přes půlnoc.

Ta druhá, to už je komplikovanější: její předchozí porod skončil císařským řezem, který před třemi lety provedl náš bývalý primář a dle „staré školy“ ještě z řezu ve střední rovině, tj. od pupku dolů. Ne právě povzbudivé zjištění…

Pro jistotu a pro svůj klid dám pro ni připravit dvě krevní konzervy. Asistentku seznámím s možným rizikem a s nutností zavolat nás zavčas v případě určitých příznaků.

Nu a pak se vracíme k chlebíčkům, ale na to pálavské už nás tak trochu přešla chutˇ. I vyhlídka na sekt o půlnoci se nám poněkud začíná zamlžovat.

„Stojí to za starou belu,“ ohodnotí Mirek stručně situaci a natáhne se přitom s povzdechem na gauč.

„Máš pravdu, Mirku. Ale co nás čeká, to nás nemine. Co když se třeba dřívější děložní jizva protrhne? Pak máme co dělat s břichem plným krve a s plodem více mrtvým než živým. A potom takhle embolie plodovou vodou s následným vykrvácením? Nebo vzduchová embolie do široce rozevřených děložních cév...?“

„Nemaluj čerta na zeď ¨“ odpoví nevrle.
„Nemaluju, ale nesmíme se nechat překvapit nějakou akutní příhodou jenom proto, že je dnes Silvestra!“
„Jak tomu mám rozumět?“ nechápavě nato Mirek.
„No prostě si ten břišní řez půjdu ještě jednou obhlédnout, jestli se pod ním neskrývá nějaká tichá zrada!“
„Teď hned?“, nevrle pohlédne na hodinky. Než však stačím odpovědět, zařinčí telefon: „Nějak se mi to nezdá, přijďte někdo prosím!“

„Nemůže být tak zle, aby nebylo lépe“, zavtipkuje Mirek, když znovu pádíme na sál. Mně však do smíchu není a začínám tušit, že půjde do tuhého!

Asistentka mi s významným pohledem ukazuje na břicho rodičky, která má právě mohutný stah. Zhluboka dýchá a hladí si rukami podbřišek. S povolujícím stahem mi ukazuje: „Tak tady, přesně zde cítím bodavou bolest, která se každým stahem zesiluje a mezi stahy ani nepřestává. Před hodinou to ještě nebylo a něco takového ani neznám od minulého porodu!“ říká vzrušeně.

„Okamžik, prosím!“ a vyvinu prsty zprvu mírný, ale pak silnější tlak na ono místo.
„To přece bolí a moc! Nedělejte mi to, prosím! Co to znamená a co budete se mnou dělat?“ reaguje úzkostně až vyděšeně.

V mžiku mi znovu prolítnou hlavou všechna rizika a je mi jasné, že se tu skutečně s každým stahem trhá stará děložní jizva! S potlačovaným vzrušením zašeptám Mirkovi: „Zavolej kompletní pohotovost, jedeme na operační sál!“

„Chcete mě už znovu řezat? To teda ne! A proč vůbec?“, reaguje rozhořčeně. Mám pocit, jako bych stál před sebevrahem, který už má smyčku na krku a žádá, abych mu vysvětlil proč to nemá dělat.

„Drahá paní, nemáme času nazbyt, bohužel. Už teď se vám trhá děloha a to nemůžeme jen tak nechat. Jinak vykrvácíte do břicha a přijdete o dítě!“Pracně, ale nakonec s úspěchem ji přesvědčím, že opakovaný císařský řez je naprosto nutný a docílím i jejího souhlasného podpisu.

Je doslova za pět minut dvanáct na přelomu roku , když se začínáme umývat. Ironie času je dokonalá! Silvestrovská noc ztratila svou přitažlivost, chlebíčky a sekt se staly bezvýznamný materialismem. Nastává boj o dva životy a závod s časem. Neviditelný nepřítel čeká na nějakou naši chybu a každá vteřina pracuje proti nám. Žádný krok zpět už není možný a snad právě proto se začínám cítit ve svém živlu. V příštích minutách uvidíme jaké jsou naše šance!

Narkotizér začíná a krátce nato nám dává zelenou: ¨Můžete začít!¨ Vyříznu starou kožní jizvu, proniknu třemi vrstvami břišní stěny a v operačním poli se zaleskne děloha, náš dnešní soupeř. Právě začíná stah a krev prosakuje už i do okolí staré jizvy, která je na pohmat měkká jako houba. Vyšetřujícím prstem jí pronikám snadno do hloubky, když tu při zesilujícím se stahu mi vystříkne do obličeje plodová voda a děloha se trhá jako steřelá látka kamsi dolů za močový měchýř. Tam vůbec nevidím! Současně se do operační rány tlačí černovlasá hlavička plodu, pak raménka, hrudník a nato celé zbývající tělíčko .

Je to chlapeček, kterého Mirek odpupečníkuje a předává křičícího dětské sestře, zatím co se z rány valí zbývající plodová voda, smíšená s krví odlučující se placenty. Čtyřručně odsáváme rouškami, abychom získali přehled.

Po injekci ergometrinu se placenta i s oběma blánami snadno odlučuje, děloha tvrdne a zmenší se do velikosti kopacího míče. Tím krvácení ustává, ale ne úplně. Peány fixujeme okraje trhliny a pak hledám její dolní pól kdesi v hloubce za měchýřem. Není k nalezení a ze spodiny tam vystřikuje v pulsových intervalech krev z nějaké menší děložní tepny. Je to k vzteku!

TELEFON! Porod koncem pánevním se prý neočekávaně urychlil a jeden z nás tam hned musí přijít. No to nám ještě chybělo!

Nemám čas na dlouhé úvahy: „Mirku, spoléhám na tebe jako na chirurga, že to tu zvládneš! Musím k tomu KP, ale doufám, že ne nadlouho. Kdybys nemohl sám dál, tak jen vytamponuj vše horkými rouškami než přijdu!“ Souhlasně kývne hlavou a já se řítím v operačním plášti na druhé „bojiště“. Sálové hodiny ukazují, že jsme před půlhodinou propásli Nový rok, ale to je mi úplně jedno.

Vpadnu na porodní a vidím, že už se ukazuje dětský zadeček a asistentka stojí připravena, aby porod ukončila. Kývnu na ni, že může dál pokračovat, ale i tak vklouznu narychlo do sterilních rukavic. Co když...? Rodí se nožky plodu, asistentka je uchopí a snaží se usnadnit vybavení hlavičky tím, že za ně zatáhne. Chyba! Velká chyba!! Ale už se stalo...

Předčasným tahem se totiž raménka plodu okamžitě vztyčila, takže zůstala vězet v rodidlech i s hlavičkou a tím je porod normálním způsobem nemožný. Nastal můj okamžik, musím zasáhnout hned, jinak se dítě udusí! Trochu nešetrně ji odstrčím a osvědčenými hmaty vybavím jedno raménko po druhém, hlavička vyklouzne snadno. Všechno co pak následuje přenechávám asistentce, která se studem ještě červená.

„O tom si ještě promluvíme!“, prohodím na ni přes rameno a spěchám nazpět.
„Tak co, jak to jde, Mirku?“
„Trhlinu se mi podařilo zvládnout a došívám právě břicho“, chlubí se a oči mu jen jiskří.

„Na to mě teda už nepotřebuješ, takže si jdu lehnout na pokoj“, uzavírám s úlevou naše půlnoční akce. Tenhle Silvestr mě úplně dorazil! Nejsem schopen na něco myslet, kromě na odpočinek. Naše plánované scenário dopadlo tedy úplně jinak.

Za chvilku se přižene Mirek: „Pohoda je sice v čudu, ale než zalehnem, tak si musíme aspoň ťuknout sklínkou pálavského.“

„Máš recht! Na šťastný konec starýho a začátek novýho! To si přece nenecháme ujít!“ Jsem šťastný, že obě naše půlnoční akce přes všechny nástrahy tak úspěšně skončily.