La dolce vita

Povídka je psaná nespisovně, slangem a argotem, je v ní také hodně vulgarismů. Komu tento styl vadí nebo jej šokuje, nečtěte to prosím. Sám uznávám, že jsem to možná v některých částech přehnal. Povídka také nevyjadřuje moje názory, je to pouze jakási experimentální studie, proto ji prosím berte s rezervou. Mým záměrem nebylo nikoho urazit. Odpusťte mi také pravopisné chyby, mnoho jich je záměrných, ale určitě jsem jich spoustu udělal omylem.

Děkuji.

Vyrůstal jsem v Praze na rozpadlým sídlišti plným ztracených duší, co prodali svý tělo ďáblu. Jejich denní přijímání byl chlast a pár cigaret, to byla jediná věc, pro kterou mělo v tý zbořený a napůl rozpadlý části města smysl žít. Hrával jsem si na špinavých pískovištích a prolejzačkách s partou podobnejch smradů, jejihž rodiče se denně nakládali do chlastu, a pak na ně něžně mluvily s ožraleckým dechem, kterej smrděl po cigárech, nebo je rovnou zmlátili, když přišli domů. Idylický dětství. Na to jaký řeči měl každej po revoluci, že bude všechno lepší, bude svítit slunko a děti si budou mít kde hrát to tady vypadalo furt stejně jak za komoušů. Pitomí politici, vždycky slibujou hory doly a nic z toho.

Svoji první lásku jsem poznal na jakési diskotéce, měla blond vlasy, tílko, minisukni která ji sotva zakrývala a černý punčocháče, který mi vyrazily dech.  Její silnej parfém překryl ten cigaretovej smrad, co z ní táhnul, bylo jí tehdy sotva patnáct. Ideální věk, když už mohla. Dělala to nelegálně už asi stokrát předtím ale, kdyby na to přišli, měl by z toho ten kluk slušný problémy. Sbalil jsem jí tak že jsem jí nabídl trávu, co jsem zrovna měl v kapse, za podnikem jsme se seznámili a posilnění práskem ze skla a chlastem jsme šli rovnou na to. Ty její punčocháče byly fakt božský, všechno to že nejkrásnější věc na světě je láska nebo příroda je kec, neexistuje nic hezčího než ty tenký nohy mladičké holky. Bylo to skvělý, sice chladný, ale divoký a vášnivý, připadal jsem si, že jsem velkej pán, drsňák a borec z předměstí, ten pocit že jsem v ní mně dával dojem, že celej svět je můj a všechno co jsem chtěl mi teď leží v náruči. Trvalo to s ní asi dva měsíce, chlast, tráva, divokej sex a rvačky s nadrženejma ožralejma hnusákama co ji na klubech chtěli zatáhnout na záchody, když byla tak ožralá, že se ani nebránila, smrad, špína a chuť krve v hubě. Pak to skončilo, našla si jinýho a já jsem zůstal sám jak kůl v plotě, všechna tíha světa na mě spadla, po ožralý lásce přišla kocovina. Už jsem nechlastal s radostí z života, ale na žal. Za nějakou dobu to přestalo, řek jsem si, že kurev je na tomhle světě dost tak proč se kvůli jedný trápit.

Mládí bylo celý v jednom kole. Bary, chlast, cigára, tráva, děvky co sedají po barech a jdou s každým, kdo si o to řekne. Vítej v dvacátým prvním století v zemi neomezenejch možností, v chudinský čtvrti. Každej měsíc jsem měl jinou holku a každá mě milovala pravou láskou, dokud nepotkala ňákýho hezčího frajera s namaštěnou hlavou, co měl prachy na vytahaný hadry nějaký značky, o který jsem slyšel poprvé. Bary byly každej stejnej, všechno zaflusaný a zakouřený pajzly ve kterých vysedávali divný lidi, u kterých mě děsila jen myšlenka, že někdy můžu skončit jako oni. Stará bába co jenom vysedávala u pultu s rozklepanejma rukama a jen prosila každýho, kdo kolem ní seděl, jestli nemá pětku na maty, chlap kterýmu nemohlo bejt moc víc než třicet, kterej ale vypadal že každou chvilku u té židle zdechne a kdykoli vstával, divil jsem se, že ho ty rozpíchaný ruce vůbec eště unesou. Přesto to bylo jediný místo, kde jsem byl opravdu štasnej. S pivem před sebou a cigárem v hubě jsem zapomněl na všechny problémy, na to, že propadám ve škole, že rodiče nemaj z čeho zaplatit nájem a že jsem úplná nula, co se jen toulá po hospodách bez jakékoli šance na lepší život. Tak vypadá mládí v atomovým věku.

Průser byl, že v tý době jsem vyletěl ze školy. Byl to učňák, kromě pár dobrejch kámošů jsem tam nikoho nesnášel, nenáviděl jsem ty opičí ksichty, co tam chodily, dementní učitele, co do mě furt kecali, že jsem neschopnej a že ze mě v životě nikdy nic nebude – jako by oni nebyly totální nuly, kdo by se chtěl chlubit tím, že učí retardy a trosky na učňáku. Skoro každej den jsem se s někým porval, nadávky byly na denním pořádku a občas jsem se dohádal s nějakým učitelem, prostě se zvednul a odešel. Kvůli tomu mě taky vyrazily, prej moc neomluvenejch hodin, tak jsem jim řekl, že na ně mrdám, zvednul se a odešel do hospody. Před kamárádama jsem dělal, že mně to je u prdele, ale ve skutečnosti to bylo právě naopak. Připadal jsem si jako životní nula, odsouzená k tomu skončit jako moje rodiče, budu denně ožralej makat v továrně za almužnu, vychovávat parchanty, kteří skončí stejně jak já a v padesáti mě vyrazí a já zdechnu na ulici jako starej ožrala na kterým nikomu nezáleží. Od toho co mi všichni slibovali, že v demokracii má každej svý místo byla tahle představa hodně daleko. Měl jsem se stát nulou z povolání, politováníhodným blbcem co nedokázal ani udělat školu, alkoholikem, gamblerem a bůhví na jakou smažku to eště dotáhnu, skončím tak jako všichni ti vagabundi na sídlišti kterých mi dřív bylo tak líto, už chápu ten kruh života, co vede z píče do píče. Hůř jsem si připadal jen jednou v životě, když jsem svou bejvalku pár dní po rozchodu potkal s jakýmsi sráčem na diskotéce, nenaštvalo mě to, že je s jiným, ale to, že ona je šťastná, zatímco já totálně v na dně. Posilněnej vodkou jsem dostal chuť jí něco udělat, ale ten její debil byl silnější než já a zbil mě, nikdy jsem necítil tak hořkou porážku, myslel jsem, že ten večer skočím do Vltavy a skončím to všechno, žádná škoda, ale místo toho jsem se strašně opil a ráno mi to už bylo jedno, probral jsem se v parku na zemi a mnohem víc mě trápila bolest hlavy a křeče v břiše, bejvalce už jsem přál jen hodně rodinnýho štěstí a syfla, doufám, že mě bůh vyslyšel, jestli existuje.

Tak jsem nastoupil do práce, protože mně rodiče řekli, že už mě živit nebudou, když jsem se vysral na školu a že si mám vydělat prachy sám. Sehnal jsem si práci v továrně, kde vyráběly díly do luxusních aut. Bylo to utrpení, dívat se na ty součástky, který budou mít snobové, kteří nosí růžový košile, prohání se v těchto bourácích, každej večer mají děvky, o kterých se mi nikdy nezdálo, a nemají problémy, mají všechno, a co nemají si můžou koupit. Jak já jsem tyhle zbohatlíky nenáviděl, proč mají největší štěstí ti, kdo si je nejmíň zaslouží? Nikdy tyhle prachatý svině nepomůžou kamarádovi, mají svý snobský způsoby, nepijou pivo ale víno, nic jinýho jim není dost dobrý, zvou si děvky do luxusního baráku místo na ulici a stejně dávaj v hospodách malý dýžka, jak kdyby chtěli ukázat, že oni jsou tady ti, co vládnou a ostatní jim můžou políbit záda. A z těch nejhorších z nich se stanou politici, lidem mažou med kolem huby o poctivosti a morálce, a přitom nakradou mnohem víc než nejčipernější kapsáři. Nesnášel jsem jejich sliby, každej sliboval hory doly a nikdy jsem se za jeho vlády neměl líp.

V továrně jsem se neměl úplně nejhůř, chlap co makal na lince vedle mě byl pohodář a vždycky s ním bylo o čem kecat, měl ženu a dvě děti a nežil si úplně nejhůř, akorát si pořád stěžoval, jak si kvůli ženský nemůže ani vyjít do hospody a pořádně se vypít, protože mu pak doma udělá scénu. Nechápal jsem to, viděl jsem tolik ožralejch holek, chlastaly hůř než chlapi, tak mně nebylo jasný, proč jí tak vadí, že se její chlap někdy zpije. Každej z nás to občas potřebuje, aby zapomněl na svý problémy. Je pravda, že holka co je zpitá a válí se na zemi v kaluži zvratků s umaštěnejma vlasama a oblečením je hnusná věc na pohled, ale dokážu to pochopit. Chodívali jsme spolu o přestávkách kouřit a docela slušně jsme se spřátelili, i ostatní chlapi byli v pohodě, až na pár výjimek, který ale stačilo ignorovat, nebylo to, jak ve škole kde ti největší dementi pořád dolízali a chtěli se s tebou rvát, tady si tě nikdo nevšímal, když ses mu nelíbil. Mistr na noční směně byl taky docela v pohodě, vykecával s náma a radil nám, co máme dělat, dokázal nás vždycky slušně povzbudit k práci tak, že nás to i bavilo. Škoda že mistr co býval na ranní byl něco úplně jinýho, byl kretén, co si na nás vylíval vztek, furt se mu něco nelíbilo a nadával nám, že tu práci fušujem a vyhrožoval, že nám strhne prémie. Na obědě jsme ho s chlapama vždycky pomlouvali, říkali, že si vzal hnusnou manželku, která ho doma mlátí, a proto je z něj takovej kretén. Svatby jsem se po tomhle začal bát, každej si na to stěžoval, přitom holky v barech byly vždycky příjemný a povolný, po svatbě musí ženská utrpět nějakej strašnej psychickej šok, kterej z ní udělá megeru.
  

Když jsem měl prachy, mohl jsem je zas utrácet v barech. Jednou jsem tam potkal strašně divnýho chlápka, kterej mně zůstal ležet v hlavě. Byl oblečenej v černé a na dálku zářily jeho vlasy, měl je po ramena, ale hlavně na nich byl zvláštní modro-bílej melír. Sednul si vedle mě, tak jsem se s ním dal do řeči. „Máš dost drsný vlasy, ženský na ně musej dost letět, co?“, začal jsem. „Víš, já jsem takovej blbec, že na mě holky nejdou. Nějak se před nimi neumím vymáčknout a dokopat k akci, holky chtějí šílence a alfa samce, kteří se k nim chovají jak k hadru, na citlivýho kluka jako jsem já se žádná ani nepodívá.“ „To máš blbý, no“, řekl jsem mu, „musíš holt bejt zlej, protože holky chcou zlý kluky, k hodnejm se chodí jen vybrečet a to jenom k těm hezkejm, zapomeň na nějakou vnitřní krásu, to se říká jen pro to, aby si nepřipadaly jako kurvy.“ „Já se k nim hnusně chovat neumím, prostě to je pro mě nepřirozený, nedokázal bych to, jsem naučenej starým způsobům.“, odpověděl mi. Udivoval mě čím dál víc. „Tak sbal nějakou vypitou holku, tu zajímá jenom jestli máš péro, jestli jo tak seš pro ni dost dobrej.“ „Jenomže, taková holka není pro mě. Uvažoval jsem o tom, že prostě nějakou vezmu a vyspím se s ní, ale nemohl bych se na sebe pak v zrcadle podívat.“ Řekl jsem mu: „Seš magor, jinak to nejde, láska je jenom v pohádkách, existuje jenom sex a nenávist. A co tady vlastně děláš, když nebalíš buchty?“ Při jeho odpovědi mně přeběhl mráz po zádech a vzpomněl jsem si na dětský léta a ty roky proseděný v barech. „Dívám se na svět a pozoruju všechnu špínu světa, děcka bez domova, ubohý alkoholiky, gamblery, hezký holky s rozpíchanýma rukama, kluky bez budoucnosti co žijí ze dne na den, polonahý holky co stojí na ulicích v temných koutech, násilí jako slast, sex jako zaměstnání, lásku na prodej za peníze, lidi co se mění ve zvířata, jen aby uspokojili svoje základní potřeby, a lidi co se denně probouzí v kaluži zvratků. Hodnoty a morálka už nejsou, zbyl jenom chtíč a prázdný těla. Pozoruju tenhle rozpad a je mi z něj do pláče, zkoumám, jestli ještě někde zbyla nějaká důstojnost.“ „Moc o tom přemýšlíš, my si prostě jen chceme užívat“, řekl jsem mu, protože jsem si nechtěl přiznat, že to co popsal je taky můj život. „Asi máš pravdu, ale přiznej, že bys taky chtěl žít čistě, mít holku, kterou miluješ, děti, krásnej dům, žádný starosti, mít všechny kolem sebe rád a vidět kolem sebe jen šťastný lidi.“, řekl mi a odešel. Od té doby jsem ho neviděl, ale nezapomněl jsem na něj. Vždycky mi bude připomínat, že svět může být lepší, jen kdyby nám politici dovolili takhle žít aniž bysme měli problémy, zvedli nám platy a nechali nás dělat co chcem, pak bude všechno v pořádku. Nebo ne, nebude, musíme se změnit sami ale jak to sakra udělat, to nejde, jsme tak naprogramovaní, musíme zemřít na ulici naložení v lihu, určil mi to osud v den kdy jsem se narodil v chudý čtvrti, sakra jakou mám já ale smůlu, mohl jsem se narodit bohatejm a žít si jak chci, ale nemůžu, nikdy si nesplním svoje sny. Odešel jsem z baru a myšlenky mi vířily hlavou, musel jsem se z nich vyspat a zpracovat je, jinak by mi asi praskla hlava nebo bych skočil z mostu.
    

Ráno jsem se probudil do šedivýho dne, pršelo a nad panelákama visely olověný mraky, z továren šel černej kouř a lidi na ulicích spěchali a nevšímali si jeden druhýho. Zvednul jsem se a šel do práce, všichni kolem mě byli jak magoři bez duše a všechno mně připomínalo toho vola co jsem ho potkal včera. Jak může bejt někdo tak naivní a přesvědčivej zároveň, světem přece hýbou prachy, sex a alkohol, vždycky to tak bylo a vždycky bude, žádnej umělec s hlavou v oblacích s tím nic neudělá. Lidi chcou prachy a moc, když je mají, jsou spokojení, nic víc nikdo nepotřebuje. Pohádky co nám říkaly, jako malejm jsou lži, stejně tak jako ty knížky o ideálech života, proč se všechny lži dělají tak krásný? A proč se děckám musí říkat jak je svět krásnej a jak musíme žít slušně, když to tak nikdo nedělá, měli by jim rovnou u porodu říct, že to tady stojí za hovno.
    

S kamarádem v práci taky nebyla moc řeč, pohádal se s manželkou kvůli nějaké hovadině a ona mu zas doma udělala hysterák a začala vyhrožovat, že sbalí děti a odejde. Mistr přišel s monoklem na oku nasranej jak rotvajler, takže jsem se mu radši vyhýbal obloukem. Byla to neuvěřitelná nuda, větší než obvykle a těšil jsem se, až se večer půjdu vypít do hospody. Po nekonečných hodinách jsem se konečně dočkal a zapadl do baru. Potkal jsem tam docela pěknou holku, taková bárbína v růžových značkových hadrech na které bylo vidět, že je z lepší rodiny. I takový se po hospodách toulaly. Většinou kvůli problémům v rodině nebo na truc rodičům. Tahle nebyla vyjímkou, říkala, že její rodiče jsou šílení pánbíčkáři a nic jí nedovolí tak tajně zdrhá z domu a toulá se po hospodách, ať se rodiče třeba poserou. Bylo mně jí tak trochu líto, vím, jací dokážou být takoví rodiče magoři. Přišla mi hodně přitažlivá a přitom zvláštní, nebyla jak ty coury vychovaný na ulici, ale chtěla se jim co nejvíc podobat. Koupil jsem jí pár panáků vodky, a když jsme byli už tak trochu mimo, odtáhl jsem ji na záchod. Byla perfektní.
  

Asi měsíc poté jsem se večer vracel z práce a potkal jsem ji u domu, že se mnou potřebuje mluvit, ať se radši posadím. Začal jsem to tušit, a taky se to potvrdilo. Byla těhotná, a ještě k tomu jí rodiče zakázali potrat, a očekávají ode mě, že se o ni a dítě postarám. Zatočila se mi hlava tak, že jsem málem omdlel. Když odešla, musel jsem se na to pořádně napít. Takhle si v osmnácti zničit život, uvázat si na krk děcko. Že jsem já kokot nebyl opatrnější. Vyhodit ji a odmítnout nemůžu, šel bych za to k soudu a stejně platil alimenty. Budu si ji muset vzít, snášet hádky a řev jako můj kamarád, nebudu moct chodit do hospody, pít ani chodit s jinýma, budu se muset starat o děcko, vyjít s prachama a dřít jako vůl, nikdo mi s tím nepomůže. Dopadnu jako můj otec, zavřenej v továrně a doma, živá mrtvola, kterou drží při životě jen cigára, moje dítě bude stejnej parchant, jako jsem býval já, vyroste z něj stejná nula se stejnýma šancema na šťestí, jako jsem měl já, skončíme tak všichni, zavření ve městě jako v kleci pod vlivem chlastu, kolem nás nic než továrny a odpad, žádná láska, žádnej klid, nic. Příští generace bude stejně ubohá jako tak předchozí, a tak to půjde až do soudnýho dne, není úniku, voda se nad náma už zavřela a moje mládí skončilo. Kruh se uzavírá.