O ČAROVNÉ SÍTI A LÁSCE AŽ ZA HROB (4/4)

/Dokončení/

 

 

Některé body vyzařovaly silněji a příjemněji, rozeznívaly v něm přitom jakési rajské tóny, a to si pak vždy vybavil někoho, s kým prožil nějakou vzájemnou radost, ať už větší či téměř bezvýznamnou, přičemž na mnohé už dávno dočista zapomněl. „Tak tady se soustřeďují všechny, i ty nejmenší, dobré skutky, co se kdy staly, žádný není zapomenut, zvláštní...“ – pomyslel si Karel. A aniž by mu kdo co říkal - zde se ostatně nemluvilo, tady se vzpomínky a vjemy jen sdílely – došlo mu, že čím silněji ten který útvar vyzařuje, tím víc dobrých skutků má na svém kontě. A náhle si uvědomil, že v oceánu toho nekonečného všudypřítomného fluida jsou také méně jasné trsy nebo i hodně matné body, které jen občas nenápadně probliknou a které se i pohybují jaksi mátožně nebo dokonce vůbec. Došlo mu, že tady se moc dobrého za života nestalo, pochopil, že to jsou duše těch, kteří na Zemi víc škodili, než pomáhali druhým. Ty zářivější substance se jakoby navzájem svými paprsky přitahovaly, naopak pokud takový paprsek zavadil o některou z matnějších skvrn, rychle změnil směr a ta matná duše po tom doteku ještě víc potemněla, jako by ji zalil pokaždé pocit studu a bolesti.

 

Karel netušil, proč si to takto vykládá, ale neměl ani potřebu zkoumat, jak na to přišel. Čím víc setrvával v této jiné dimenzi , tím víc rozeznával smysl toho všeho, pravidla, která zde platí, rozeznával minulost i budoucnost, která na Zemi teprve nastane, ale tady je také přítomna, protože čas tu neexistuje – vše je právě tady a teď. Karel už chápal, že tu není poprvé, naopak, že sem odjakživa patří, ale aby se mohl rozzářit víc, musel vejít do lidské dimenze a projít tam novou zkouškou. Věděl, že mnozí se odtamtud vracejí zářivější, ale jsou i tací, kteří neobstojí a vracejí se ještě matnější, než dřív.

 

Karel naráz pochopil, proč je mu na onom světě tak nevýslovně dobře. Vždyť to, co tu tak neviditelně září a nechává prostoupit každou duši při paprskovitém dotyku, to je přece LÁSKA. Jak prosté! Ale vždyť láska existuje i na Zemi, je to přece tatáž láska, která vytváří tak neskonalou blaženost zde na onom světě, proč jsme my lidé tak hloupí, že s ní neumíme zacházet a neumíme si ji chránit i na Zemi? Za všechno může ego, ano to je ono – zde na onom světě vlastně není žádné ego, to je tedy původce všeho zla na Zemi. A vzpomněl si, jak je vše ve světě lidí podřízeno především sobeckým zájmům – honba za majetkem, požitky, úspěchem, mocí – všechno jen ve jménu vzrůstajícího já, Já, JÁ, živeného reklamou, politikou, byznysem, médii. Ano, to je ta spirála, která se mnohde již asi ani nedá zastavit. Z perspektivy onoho světa to přitom vypadalo až směšně. A vlastně téměř bezvýznamně. A Karel se s úlevou ponořil ještě víc do toho fluida okolo sebe a nechal se unášet hojivým pocitem, že existuje něco po životě, něco tak nevýslovně slastného. Ten klid a mír všude okolo, to je přece dokonalá lázeň, a ucítil v plném opojení to, čemu buddhisté říkají nirvána, když si uvědomil laskání vzájemně propletených a prostupujících se paprsků všude okolo.

 

Náhle si však uvědomil, že je tu jen na „výletě“ a že musí zpět. Jak že se to vlastně minule dostal zpátky? Vzpomněl, si, že to byl jakýsi vír, po kterém se probral opět ve svém těle. Jak ale teď? Jak si přivolat ten vír? A kde vlastně je jeho tělo? Sotva si nutnost návratu uvědomil, uviděl i své tělo, ale ne svýma očima, nýbrž z jakési vzdálené perspektivy. Ano, je to jeho tělo, sedí ve svém křesle a ve svém pokoji, ale je nehybný, oči má zavřené, skoro jako by ani nedýchal. Ale jakto, že se vidí zvenčí? Copak už není ani trošku ve svém těle? To ho docela vyvedlo z míry a začal panikařit. Cítil, že paprsky jeho duše v tu chvíli ztratily něco ze své intenzity a zářivosti a toho se vylekal ještě víc. Chtěl se spojit s někým ze svých nejlbližších, věděl, že tu jsou okolo něj, ale naráz jako by ho nevnímali a on nevnímal je. „Proboha, co se to děje? Já ještě musím zpět, s nikým jsem se doma nerozloučil, mám své povinnosti, jsem tu jen na skok, abych zjistil, jestli můžu pomoci Danovi, je to moje povinnost! POVINNOST!“ To byl ten nejsilnější dojem, který si uvědomil a který ho utvrzoval v tom, že se musí na Zem vrátit stůj co stůj.

 

Jeho podvědomí jakoby se ale nějak rozdvojilo, něco mu začalo našeptávat, že snad není nutné se vracet, chvílemi jakoby se mu vypínaly pomyslné baterie, bylo čím dál těžší se nějak soustředit, co to vlastně chce...? Kam to chce...? A proč...?

 

„Ne, já vlastně nikam nechci, vždyt je mi tu dobře, je tu Honza a bude nám tu spolu nádherně... A je tu Jana, děda... a....a... Dan... Počkat..., Dan tu vlastně není „ uvědomil si a cosi se v něm zase zažehlo. Dana tam nemůže přece nechat samotného, vždyť sem přišel kvůli němu. Vždyť by si navzájem už hrozně chyběli, mají se přece rádi... Je to snad... láska...?

 

A naráz to měl:„ No přece to je ono – láska! Jestliže jsem v říši lásky, je to zase jen láska, co mi může pomoci“, problesklo jím ve chvíli, kdy se v něm mísily tyto pocity s nepopsatelným zoufalstvím.

 

„Přestaň panikařit a zkus se nějak odevzdat právě lásce“, začal se opět vzpamatovávat. Jeho paprsky nabraly znovu na síle a v tu chvíli ho zahltilo opět intenzivní vnitřní světlo, poznal, že se jím propletla Honzova aura, připomněla se mu tak největší, i když jen platonická, láska jeho života, a ten intenzivní jas se s ním začal točit a nepředstavitelnou závratí propadat někam do hlubin vlastní duše, až ztratil vědomí, vlastně zde spíš asi podvědomí. Ale jen na mžik – když opět začal přicházet k sobě, už byl zase ve svém těle, nevěřícně si promnul oči a protáhl ztuhlé svaly a klouby a projelo jím zvláštní mrazení, až se celý otřepal. „Co je vlastně za den a kolik je hodin?“ Podíval se na mobil a zjistil, že je právě půlnoc. A že to není víc než půl hodiny, kdy začal s meditací. „Cože? Tak krátká doba a tolik jsem toho stačil zažít a poznat?“, nevěřil tomu, co se stalo.

 

Po téhle zkušenosti ale získal jistotu, že už přechody své duše mezi zdejším a oním světem zvládne. „No dobrá, tak první krůčky tam už mám za sebou, ale co teď s tím?“, začal přemýšlet, jak by měl pokračovat a jak vlastně Danovi může pomoci. Zřejmě už nastal čas se s ním sejít a zjistit, jaké má on sám představy, jak chce se svým dalším životem naložit. Pak si to vyhodnotí a nějaký další krok z toho zase vyleze. Při nejbližším setkání na síti proto nenapádně stočil konverzaci tak, aby z Dana vytáhl, kdy přibližně půjde vyvenčit Argose. A jelikož obvyklé místo venčení už z dřívějších rozhovorů znal, nebylo těžké si tam pak počkat.

 

Ještě týž den tedy postával s dostatečným předstihem u Riegrových sadů a dychtivě vyhlížel, kdy se Dan s Argosem objeví. Když je pak uviděl, srdce se mu rozbušilo. Dan zpočátku ale nepůsobil tak, že by mu to setkání bylo zrovna milé. Nevypadal právě zdravě, měl průsvitně bledé propadlé tváře a tmavé váčky pod zarudlýma očima, ale i tak to byl stále ten hezký kluk, jak ho Karel znal z fotek, i když viditelně poznamenaný zápasem s nemocí. Chvíli se sice na Karla zlobil, že ho v takovém stavu neměl vidět, postupně se ale upokojil a se zájmem se spolu nakonec zapovídali.

 

Když se Karel dostal až ke svým meditačním prožitkům, Dan zpočátku nedůvěřivě kroutil hlavou, postupně ale propadal naléhavosti a barvitosti Karlova líčení a když Karel skončil, stále to vypadalo, že mu soustředěně naslouchá, přitom však myšlenkami musel být úplně někde jinde, protože ani nepoznal, že už je několik minut ticho. Karel nevěřícně koukal na Danův soustředěný obličej a zadíval se mu do očí, které se zdánlivě upřeně dívaly na něj, ale naráz mu bylo jasné, že ten pohled prochází skrz něj neznámo kam. Nakonec Dana probral Argos, který už to nevydržel a začal ho zuřivě tahat za nohavici. Danovy zorničky se opět začaly pohybovat, na tváři se mu objevil rozpačitý úsměv a prohlásil, že to bylo moc příjemné, ale už musí domů. Karel ho tedy doprovodil a zlehka se pak při loučení i políbili.

 

„Tak z toho jsem zase jelen“, pomyslel si Karel doma. Hlavou se mu sice rojily různé nápady, ale stále nevěděl, zda bude možné Dana přemluvit, aby na některý z nich přistoupil. Představoval si, že by příště meditovali společně a třeba se jim podaří vstoupit do jiné dimenze oběma současně. A tam už je pak třeba něco napadne. Karel přemýšlel i o tom, že nabídne Danovi návrat do svého vlastního těla a sám už zůstane tam. Když ne hned, tak třeba při dalším společném výletě. I těch možná patnáct dvacet let navíc by mohlo být pro Dana zajímavých. Dobře si ale uvědomoval, kolik dalších komplikací s tím může být ještě spojeno a že je hned ani všechny nepřehlédne. Asi je to blbost, ale v takové situaci se musí zvážit každá, i ta nejbláznivější možnost.

 

Chvíli se ještě rozmýšlel, zda by po dnešním vypětí neměl večerní seanci raději vypustit, ale pak si řekl, že by nebylo dobré vyjít z tréninku a třeba mu tam Honza něco poradí. A tak se zase již obvyklým způsobem vydal na onen břeh. Už si tam dokonce připadal jako doma, ničemu se nedivil, oddával se té slastné blaženosti a připomínky nádherných dojmů a prožitků, hlavně z dětství, ale i studentských let, na něj působily jako ten nejvoňavější balzám. Vnímal už i blízkost Honzy a jako by slyšel i nádherný akord, kterým se jeho mysl položila do té nejjemnější esence a nechala se unášet hebce zářivým prostorem. A pak se přidal ještě jeden vroucí akord a Karel ucítil další pohlazení... Přicházelo od Dana...

 

Když se Karel probral, věděl, co se stalo a cítil se naráz strašně bezbranný. Chvíli zíral do neznáma, ale pak si aspoň otevřel net, nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. A překvapeně tam našel další Danovu povídku, kterou mu poslal hned poté, kdy se spolu rozloučili.

 

„Karle promiň“, stálo v úvodu zprávy, „ty předchozí povídky.... jsem si … no, jak to napsat... prostě... vypůjčil. Chtěl jsem... na tebe udělat dojem a přitom... tě trošku provokovat nebo co... prostě zkoušet... sám nevím pořádně proč... Pak jsem se ale nějak začal stydět... a neměl jsem odvahu... Hodně jsem nad tím poslední dobou přemýšlel... Moc bych chtěl, abys mi to... pokud tedy vůbec můžeš... no však víš.... Napsal jsem kvůli tomu i svou vlastní povídku. Úplně první... Je jen pro tebe... Možná za moc nestojí, třeba ti ale aspoň řekne o mně něco, co bych ti jen tak napsat nedokázal....“

 

Karel měl z Danova přiznání dost smíšené pocity, ale zlobit se na něj stejně neuměl. Raději se rychle pustil do čtení, které ho kupodivu i tentokrát postupně strhlo, až do posledních řádků: „Když se starší muž a mladík rozloučili, oba věděli, že se nevidí naposled. A mladík věděl i něco víc... Něco, o čem ho nikdy dřív ani nenapadlo přemýšlet... Že láska může mít hodně podob, ale jedno mají všechny společné – umí odpouštět...“

 

Karel se s jistou úlevou v duchu usmál Danově mazanosti, ale vzápětí se mu stáhlo hrdlo a do očí se mu začaly drát slzy. Stisknul si víčka dlaní a mnul si je prsty, zapřel se hlavou pevně do opěradla svého křesla a na chvíli přestal vnímat okolní svět.

 

Když se po čase trošku uklidnil, zhluboka vydechl, sklonil se nad klávesnici a začal odepisovat: „Drahý Dane, vím, že už si tuto zprávu ve svém počítači neotevřeš. Přesto ji nezkrátím ani o jediné slůvko, tolik ti toho ještě potřebuju říct...“

 

 

                                                             K O N E C  (?)

 

Praha, 14.6.2013