Nikdy jsi mi už nenapsal

Otevřela jsem ústa, abych ze sebe dostala zvuk, který se přemění v slabiky a ty pak v následná slova, které by se hnaly k tvým uším. Otevřela jsem ústa a rty se lehce zachvěly, jak moc jsem se snažila něco ti sdělit, ale síla už mi nestačila. Nemohla jsem se na tebe ani dívat, protože jsem samou rozkoší upadala do stále větších hlubin svého světa, tolik nepřístupnému snad i mě samotné. Nešlo mi o to, abys pochopil, jak ráda jsem sama. Nešlo mi o to, abys mě poznal a pochopil, že jsem stydlivá a možná i svým způsobem společensky zakrnělá. Šlo mi o to, aby ses na mě podíval a četl ze mě to, co jsem se ti snažila říct. Chtěla jsem jenom, aby ses se mnou propojil duševně, abys četl ta ozářená písmenka na bělostném papíru plápolajícím v mém nitru, po kterých klouzala duha nevinnosti. Jenže tys nikdy nemohl ten papír - ten svitek tolik bijící do očí lidem, co do mě proniknuli, co mě nechali vpít se do nich a já sama jsem je potom vsála do sebe - najít. Nemohla jsem tě nechat vplout do pestrobarevných nadějí ukrytých hluboko v mé tajné schránce, které se ve mně topily a chtěly zachránit. Nikdo je vlastně nikdy nedokázal zachránit, už bylo dost pozdě, už ta nejlepší léta něco podniknout se životem uplynula. Ale pořád jsem čekala na tebe, až přijdeš a vykopeš ve mně obrovskou díru, kterou naplníš svou vlastní zvláštností, kterou vyplníš sám sebou. Nikdy jsi nevykopal ani důlek. Nikdy jsi nepronikl hlouběji, nemohl ses provrtat pod povrch a tak jsem tě ztratila navždy.
Vrtěla jsem se v křesle stojícím přímo pod oknem; venku bylo slyšet černé satanové nebe, z kterého se proudem valila kapka za kapkou a dopadaly jako bubeníčci na zemský povrch, kde se roztříštily do všech stran následovány dalšími a dalšími kapičkami. Místnost byla temná, tmavá, protože starý nábytek rozprostřený po obvodech stěn ztratil svůj původní lesk, protože do toho pokoje neproudilo světlo. Ba naopak, jakoby se světelné paprsky snažily vyhnout tomu oknu, u kterého jsem seděla. Auta se valila do všech směrů a nepřestávala troubit, nepřestávala zahřívat motory na plné obrátky a nepřestávala ani tehdy, kdy jsem tehdy seděla u toho okna. Stmívalo se, a tudíž se pokoj rozzářil ještě mohutnější ďábelskou černotou, která se vpíjela do našich kůží. Dívala jsem se na tvůj obrys, který byl teď čím dál hůř viditelný – tím víc jsem cítila tvé teplo proudící ke mně, ačkoli jsi byl vzdálený asi tři metry ode mě, usazený u stolu, popíjející sklenici vína. Viděla jsem, jak si přikládáš sklenici ke svým rtům, které objaly její okraj; a viděla jsem, jak se ti zdvihá ruka, která umožnila vínu skápnout po tvých rtech na jazyk. Měla jsem chuť alespoň na okamžik stát se vínem v tvé sklenici a rozlít se do tvých útrob, úplně všude se proplést s tvým vnitřním světem jako mechová pokrývka. Snad bys mi pak porozuměl.
Nohu jsem si přehodila přes druhou, a koukala jsem střídavě na tvůj mizející obrys v dálce a na můj nárt u nohy, který se kolébal nahoru a dolu. Kdykoli jsem nohu zastavila a zírala na tu špičku u nohy, viděla jsem, že se stále hýbe - jen nepatrně - v rytmu mého srdce, které bušilo hlasitě a snažilo se závodit s těmi bubeníčky tam venku… Tam za mnou… S tou šílenou bouřkou, která dusila tento svět svým ukrutným nářkem, který nešel zastavit. Snažila jsem se působit ležérně, uvolněně, ale prostředkem mého těla se táhla jakási napjatá struna, na kterou jsem chtěla, aby sis zahrál. Ale jak říkám, nikdy jsi na ní nezahrál ani notu, nikdy ses nepodíval na začátek notové osnovy, kde ti byl jasně určený takt, ale ty ses rozhodl hrát netaktně.
Byl jsi tak krásný, však já jsem měla vždycky dobrý vkus. Zásadně se mi líbili muži, z kterých vyzařoval určitý šarm - charisma, na které se lepily ženy, jako se lepí mouchy na mucholapky. Já jsem se na tebe přilepila úplně stejně, jakmile jsem ochutnala mořskou modř tvých očí, jakmile jsi mi uštědřil úsměv, jehož koutky v melodické souhře nadzdvihly syslí tváře. Ty tvoje syslí tváře mě uchvátily v prvním momentě, co jsem tě kdy spatřila. Ach jo. Vždycky se mi líbili muži, z kterých vyzařoval určitý šarm – charisma, na které se lepily ženy, a já jsem byla jednou z nich, která spadla do tvých pavučin a narušila jejich pravidelnou strukturu jiným způsobem než všechny ostatní ženy přede mnou. Haló, já nejsem ostatní, nejsem všechny, nejsem ženy, jsem žena. Jsem jedna jediná v tomhle světě a tomhle století, kterou už nikdy nepotkáš… Měl jsi mě na dosah, měl jsi mě v náručí, měl jsi mě „nula“ milimetrů od svého těla, ale pustil jsi mě a zmizel jsi z mého vědomí, ale nikdy ne z mého nevědomí. Chápej, že všechno má svůj čas a já jsem si dláždila cestičku k tvému srdíčku a když jsem byla téměř u hlavní brány, zalila se přívalem krve a spláchla mně zpět, nikoli na začátek, ale o kus dál. Zasekla jsem se na tom místě, z kterého jsem se postupně vypařila. A ty… ty jsi zmizel z mého života.

Hustý, teď právě jsem zažila své déjà vu. Tuhle scénu už jsem viděla… Sama sebe, jak píši tuhle úděsnou story, která skončí v počítačovém koši, z kterého se postupně vypaří a nikdy o ní nikdo již neuslyší. Viděla jsem právě svou pravou ruku opřenou o myš, po kterém následoval pohyb očí, který znovu klouzal po jednotlivých slovech, která jsem ze sebe vypudila. Věděla jsem, které slovo bude následovat, protože už jsem to někde viděla… ale kde?
Co se stalo tedy. Ještě přesně nevím, ale zkusím to nějak vylíčit a vymyslet s každým řádkem, který bude následovat.

Upíjel jsi víno a zvenčí jsme naslouchali deštivému šumu, tak erotickému, náruživému, chtivému, šeptajícímu a pobízejícímu k nějaké akci, líné akci – akci, která bude neakční, ale přitom totálně akční. Znovu jsem pootevřela rty, ale místo zvuku, který jsem měla vydat, jsem se napila ze skleničky, jejíž obsah mi sklouzl do žaludku a zároveň okamžitě začal šimrat v mých nohách a v přirození, které se lehce zachvělo touhou a moje hlava… Moje hlava se kutálela v nebesích zkázy a řítila se k samému konci útesu, na kterém jsi mě měl zachránit a hodit mě do střízlivosti přes všechna nebezpečenství tam na mě čekající - na konci toho útesu… Ale ty ses na mě ani nepodíval, jen jsi tam seděl jako nějaká fantazmagorie.
„Na co myslíš?“, konečně se ozval tvůj hlas, který uťal hlavu pršivému šumění.
„Už nechci pít, zvedá se mi žaludek.“
„Už nepij, já si ještě trochu dám i za tebe.“
„Když ti to chutná.“
„Chutná, proč by ne.“
„Bylo to docela levný, proto mi přijde divný, že by ti to snad mělo chutnat.“, vyhoupla jsem se z křesla a hlava se mi roztočila jako stará opotřebovaná gramofonová deska.
„Co budeme dělat?“, stále jsi upřeně zíral do podlahy, jako kdybys tam viděl samotnou panenku Marii.
„Co bys chtěl dělat?“, zvedla jsem obočí, protože jsem doufala, že přijde tak dlouho očekávaná odpověď. Nebo spíš jsem doufala, že se zvedneš a dojde na neakční línou akci.
„Nevím.“

Usmála jsem se a položila jsem třesoucí se rukou sklenici na stůl, která po svém dopadu na dřevěnou plochu lehce zavrávorala, ale pak už stála v pozoru a dopadaly na ní částice prachu. Na jejím okraji se obtiskl rudý půlkruh z mé rtěnky, který byl proťat tenoučkými potůčky, které kopírovaly vrásky na mých rtech. Měla jsem pocit, že jsem tím alkoholem nabrala konečně odvahu stáhnout mezi námi tu nesnesitelnou mlčenlivou propast, a skutečně jsem učinila pohyb směrem k tobě. Jen s hrůzou jsem si uvědomila, že se žádný pohyb nekonal, že se moje fantazie roztočila v podobě malých vírků tvořících se na hladině tvých modrých očí. Pohladila jsem se po bocích a pak jsem si zamotala ruce pod prsy křížem krážem, váhu jsem přenesla na jednu nohu, takže se druhá mohla vysunout do strany a odpočívat. Koukala jsem se do země a cítila jsem, že se díváš do stejného bodu, pálilo mě to do očí, ale nebyla jsem schopná se podívat jinam.

„No, když venku prší, nemůžeme se jít projít. Když venku prší, nemůžeme si ani zapnout světlo, protože by mohly vypadnout pojistky. Mohli bychom ale zapálit svíčku, je strašná tma.“, postavil ses i se sklenicí v ruce, podíval ses na ní a zvažoval, jestli si máš loknout ihned nebo až po zapálení svíčky. Nakonec ses napil. Jak jsem tušila.
Položil jsi sklenku pevnou a rozhodnou rukou na dřevěnou plochu, kde se jasně usadila do jednoho bodu a dopadaly na ní částice prachu. Na jejím okraji se obtiskl nepatrný průhledný půlkruh z tvých rtů, který byl proťat tenoučkými potůčky, které kopírovaly vrásky na tvých rtech. Hbitě jsi poodešel na druhou stranu místnosti ke křeslu, které jsem před chvílí opustila, a sehnul ses k nejspodnějšímu šuplíku, kde jsi rukou šátral pár minut, než jsi našel bílou svíčku, nebo spíš pořádnou svíci, kterou jsi postavil na stůl, u kterého jsi doposud seděl.

„Jenže kde mám zapalovač nebo sirky? Podívám se do kuchyně, jestli tam něco není.“, a odběhl jsi pryč a za tebou se rozvířil prach a zaduněla podlaha a … bylo ticho.

Hrobové ticho - ve kterém tančilo tisíce prachových částic, ve kterém tančila má touha, ve kterém jsem stála v nezměněné pozici jako strnulá figurína ležící na smrtelné posteli - se neslo k mým uším a protínalo je jako jehla. Déšť ustal, a nyní bylo slyšet jen šumění aut, slizký šepot pneumatik klouzajících se po navlhlé silnici. Neslyšela jsem tě, a znepokojovalo mě to. Nakonec jsem se rozhodla, že se posadím na tvou postel, na samotný okraj postele, váhu značně přenesenou na nohách, abych nevypadala vyzývavě, abych ti nedala dojem lehké dívenky, co se nemůže dočkat radovánek. Ba naopak, musela jsem působit jako kopretinka na louce, která svými bělostnými kvítky rozdmýchává vzduch a občas pohladí kdejakou letící včelku na cestě za medem. Musela jsem působit jako jarní kvítek, jehož nevinná vůně proudila do nosů pobíhajících dětí s maminkami a tatínky a pejsky; a i vosy zastrčily svá žihadla. Seděla jsem strnule, ale uvolňovala jsem se ve svižném tempu mizejících mraků z nebes, jež byly vystřídány měsíčním svitem, tak jasným, že prudce zasáhl i náš pokoj. Oči mi oscilovaly po místnosti a mohla jsem vidět obrysy jednotlivých poházených věcí po podlaze, obrázky na stěnách a ponožky vykukující z polootevřených šuplíků.

„Mám je.“
„Šikulka.“
„Už neprší, že?“
„Už ne.“
„A jaké je tu světlo od měsíce.“
„To jo.“
„Ale tak já zapálím tu svíčku, když už jsem šel tak daleko.“
„Daleko?“, usmála jsem se.
„Musíme si dát pozor, abychom jí neshodili ze stolu.“, zapálil jsi jednou sirkou knot, který se rozohnil jako jediný v místnosti, a já jen tiše mohla závidět.
„Možná, že už bych měla jít spát, zavírají se mi oči.“, zívla jsem a najednou jsem se cítila tak volná, svěží a přirozená, že jsem netušila, odkud se takový nový a nečekaný návan emocí přihnal.
„No, tak já budu ještě chvíli číst knížku… a pak se třeba přidám ke spánku, ale ještě se mi nechce.“, sedl sis na židli a díval ses do země na své místo večera, které muselo trpět pod náporem dvou párů očí. Být na tom místě mravenec, zřejmě by se samovznítil a upálil by se nebo by zemřel následkem zástavy srdce.

Být na tom místě já, možná by sis mě konečně všiml, možná bys zaregistroval, že se o něco snažím. Ale zdá se, že jsem ti byla dočista volná, že jsi mé signály nedokázal rozluštit a sám jsi asi žádné nevysílal, jelikož jsem ani já žádné nezpozorovala. Ticho hrálo z notových osnov dokonalou etudu, která se rozšířila do celé symfonie a následné celovečerní opery. V našem případě nešlo o hudební kulisu, ale o hlavní náplň našich odlišných existencí, které nedošly k žádnému propojení. Mít my chapadla, určitě by se nepropojily; mít my černou pokožku, narodilo by se bílé dítě; mít my … cokoli … cokoli by bylo nic. Bez boje jsi nechtěl nic vzdát, ale nebojoval jsi, nechal jsi vše ---
Ty jsi nad tím vůbec nepřemýšlel.

„Už jdeš spát?“, zazněl někde v dálce tvůj přidušený hlas.
„Myslela jsem, že si budeme ještě chvíli povídat.“
„O čem?“
„O čemkoli.“
„Tak já nevím… hm… no… jak se ti líbil dnešní večer, to bylo prima, že jo?“
„Jo, prima.“
„Hm… no… moc nemluvíš.“
„Asi ne. Já… tobě se líbil dnešní večer?“
„No jasně. Vždyť jsme popíjeli vínko, odpočívali. Jen tak sedíš a dumáš nad věcma, proč tak jsou… Já jsem celý večer přemýšlel třeba nad tím, proč lidi umírali dřív než dneska. Že si ten život vlastně ani moc neužili. A tak. Třeba, proč lidi válčí, proč se nepoučili z dřívějších let. A tak. No. Prostě jsem si tak přemýšlel a říkal si, co přinese budoucnost, a jak je všechno komplikovaný. Já nevím.“
„Hm, dobře.“
„Nebo třeba… já nevím… - Nad čím jsi přemýšlela ty?“, pořád jsi zíral na to jedno místo, měla jsem pocit, že nemrkáš, nedýcháš, že se do tebe vnořil nějaký duch temného večera a začal tebou manipulovat. Stal ses loutkou, která svým dřevěným srdcem chladně jednala, chladně se vzdalovala do zákulisí, ale do publika ses nikdy nepodíval. Zbyla po tobě jen tříska v mých očích, tříska putující v mých žilách, která nedokázala rozproudit krev; tříska, která se zarazila někde kdesi uvnitř mě a nemohla pokračovat dál, leda by ses proměnil v živoucí duši, která by mě láskyplně objala.

„Ale vůbec nad ničím. Já jdu spát.“, s těžkostí jsem se zvedla z okraje postele, na které jsem se uhnízdila po takovém přemáhání se…
kdybys jen tušil…
kdybys jen věděl…
kdybys jen myšlenky mi četl…
jenže to byl tvůj problém.

Když jsem si lehla do postele, déšť se zase spustil spolu s mými slanými a hořkými slzami, které dopadaly na polštář - a já jsem měla strach, že jsi je musel slyšet - jak dopadají rozpíjející se po povrchu polštáře jako piják vysávající inkoustovou černou kaňku na bílém podkladu, která se valí po jeho chlupatém povrchu pozorovaná pod drobnohledem malinkýma očičkama prvňáčků, kteří provádějí svůj první laboratorní pokus. Jenže na rozdíl od vzrušení, které prvňáčci prožívají, jsem já žádné vzrušení nemohla cítit. Nevím, co se přihodilo tobě nebo mně. Nevím, jestli jsi měl jinou dívku, jiné starosti, které jsi mi třeba nechtěl vyzradit. Nevím, jestli došlo k nějakému přečerpání v našem i tak podivném vztahu. Nevím, jestli se mi to všechno jenom zdálo, ale když jsem se ráno probudila, na obloze svítilo slunce, které proudilo ostře do pokoje a tys spal jako malé dítě.
Velmi tiše jsem se zvedla z postele a po špičkách jako pavoučí žena jsem se vydala na cestu od tebe pryč… Nikdy jsi mi už nenapsal.