Bez porozumění

Když se setmělo a venku se rozsvítily lampy, utichl život v panelových domech a broučci s lampióny oblétávali černá či potemnělá okna, aby nakoukli dovnitř a ukojili svou zvídavost… uchýlila jsem se k oknu svého pokoje, ve kterém vládlo hrobové ticho, otevřela jsem jeho dvířka dokořán, a vdechla jsem jarní vzduch do plic, že se mi zatočila hlava, jako bych byla v drogovém opojení. Opíjet se večerním vánkem byl nejlepší lék, který jsem kdy poznala… a jelikož jsem byla sama a mojí společností bylo pouze mé já, užívala jsem si sebe samu a vnímala svůj dech i vnitřní hlas něco mi šeptající. Vnímala jsem, jak jsem stále více opilá vůní květin a cvrlikáním ptáčků kroužících na hvězdném nebi, a začala jsem unikat myšlenkami do uplynulých dní a nocí, hodin a minut již neexistujících, již upadajících v zapomnění, již nemající žádný smysl.
Viděli jsme se poprvé a nepřeskočila žádná jiskra, už tehdy bylo na čase zastavit naše nutkavé potřeby být s někým, raději než být sám. Když se naše kroky poprvé ubíraly opačným směrem proti sobě k místu, kde se měly střetnout, abychom se ocitli „tváří tvář“ nebo „čelo čelem“ nebo „oko očima“, „nosem nozdrami“, „tělo tělem“ - celým naším člověkem – těšili jsme se na sebe. Na překvapení, které na nás čekalo, které se otvíralo po douškách, po malých drobečcích, po mravenčích krůčcích… odloupávalo se po částech… to překvapení… to neznámé, co se v známé mělo obrátit. To neznámé skryté v písemné korespondenci, která schovávala naše hlasy, pohyby, pachy, a která na dlani přinášela pouze promyšlené internetové do klávesnice vybušené výměny s časovými prodlevami, již z kterých jsme měli tušit… že to neznámé se v známé nikdy neobrátí, ale navždy zůstane naruby, navždy… zůstane pohřbené v zapomnění. Nemá smysl některé věci tlačit přes moc.
Nenáviděla jsem ho tenkrát, jako ho nenávidím teď.
Chodila jsem vedle člověka, který fungoval jako robot, který se pohyboval pomocí mozkového motoru pln vědomostí. Celý kotel vědomostí se zahříval na bod varu a ještě se přehříval a popoháněl ho kupředu.
Chodil vedle člověka, který fungoval jako skořápka, křehká, poháněná emocemi, přemýšlivá, zádumčivá. V mém mozku nerotovalo logicky uspořádané a zorganizované vosí hnízdo, ani včelí úl; v mém mozku se to hemžilo barevnými lehce poprášenými chaoticky poletujícími motýly, kteří se s lehkostí vznášeli, a nechali se i unášet větrem nekonečných myšlenek „co by, kdyby, jakby, proč by“.
Plaval opačným směrem, směrem ode mne. Náš černobílý svět se nedokázal vpít jeden do druhého, nedokázal se propojit a vytvořit šedou barvu, která by se vyznačovala jasnou harmonií. Snažili jsme se několikrát znovu sejít, slít dohromady černotu s bělobou, ale nikdy se nám to nepodařilo. Naše konverzace, která u lidí, kteří vytvořili šeď, bývá živá, harmonická, dynamická… dřela, zmrazila se, zatuhla a chcípla jako prašivý pes. Pokusy o její rekonvalescenci zanikly již v samém počátku snažení… pokusy smísit nesmísitelné se rozprášily společně s rozvířeným prachem a skončily v trubici od vysavače. Ty chodící rozume! Ty chodící emoce! Rozum i emoce – dva nepřátelé, co přátelit by se měly, protože k sobě jasně patří. Nikdy nemohou být nejlepší kamarádi, ale mohou se alespoň snažit o jakousi souhru a proplouvat životem a procházet se na souši, aby … aby snad vytvořily … aby vytvořily něco nadpozemsky nádherného, originálního … co ani mimozemšťan ještě neviděl.
Nenáviděla jsem ho, nenávidím ho a cítím, že nenávist ještě poroste jako Alenka, co piškotek ochutnala.
„Ahoj.“, celá věta, ukončená poklesem v jeho hlase.
„Ahoj.“, celá věta, ukončená poklesem v mém hlase.
„No, kam půjdeme?“, podíval se na mě, bez úsměvu.
„Nevím, kam bys chtěl jít?“, podívala jsem se na něj, s úsměvem.
„No, co třeba tam, jako minule?“, podíval se na mě, bez změny ve tváři.
„Jo, klidně. Mně je to fakt jedno.“, podívala jsem se na něho, bez změny ve tváři.
„No…“
„Copak?,“ usmála jsem se, „copak mi chceš říct?“, koukala jsem se kolem sebe a usmívala jsem se na celé kolo, jak jsem byla nadšená, že ho vidím.
„Ale nic.“, pozoroval chodník a tupě si mnul svou bradku.
„Aha.“, začala jsem klesat do negativní nálady.
„Jaký jsi měla den?“
„Fajn.“
… chvíle ticha … chvíle ticha … ticho … ticho … auta jezdila kolem nás, lidi pobíhali okolo, psi skotačili v polích, kočky se mrouskaly v ulicích, děti slintaly nad ovocným dortíčkem a hihňaly se pod nosy zabořenými ve šlehačce… a my dva jsme pochodovali … v tichosti … ve vší vážnosti … v neporozumění.
„A jaký jsi měl den ty? Co jsi dělal? Byl jsi ve škole?“, znovu jsem se rozzářila a zkoušela jsem se nabít nás bleskovými energiemi.
„Nebyl jsem ve škole, ale půjdu tam zítra.“, hlas, který mu klesl, mi naznačil, že blesky a hromy se konat nebudou, nezaprší a neuschne… ani listy nespadnou…
…chvíle ticha … chvíle ticha … ticho … ticho … auta burácela vzad, vpřed, lidi se hemžili jako šunko-fleky na talíři, psi kakali na trávě, kočky se prali v oknech domů, děti plakaly v kočárcích a kopaly nožičkami, že se celý kočárek otřásal… a my dva jsme pochodovali … v tichosti … ve vší vážnosti … v neporozumění.

Celý den, všechny naše schůzky, všechny hodiny, minuty, vteřiny – se vyplňovaly prázdnotou, nečinností, ne-konverzací, číslem nula, neviditelným ničím. Nic! NIC! NIC!
Nenáviděla jsem ho, jako ho nenávidím dnes.
Smála jsem se, když on byl vážný a ani řasa se mu v oku nezachvěla. Smál se, když jsem byla vážná a ani řasa se mi v oku nezachvěla. Popadal se za břicho a koutky úst cukaly v momentech, kdy jsem zívala, a z očí mi vytryskly slzy nudy. Popadala jsem se za břicho a koutky úst cukaly a vytvářely mi ďolíčky ve tvářích v momentech, kdy upřeně zíral vpřed a nechápavě kroutil hlavou, čemu se zase vysmívám.
Místo, abychom zaklapli knihu, která se nedá číst pro svou filosofickou složitost či problematiku, jež se nedá vstřebat; místo, abychom otočili list kalendáře o další týden kupředu a zapomněli na minulý týden, měsíc, rok…; místo, abychom strhali černobílé fotografie ze zdí, na kterých jsme se objímali a předstírali, že nám bylo fajn… sjížděli jsme trávník na saních a dřeli trávu, na které nebyl sníh; lízali jsme suchý talíř, na kterém ještě nebylo naservírováno jídlo; snažili jsme se rozkousat srdce z porcelánu a pak jsme tento netradiční dezert zapíjeli jedem z děravých pohárků, z kterých se doplavilo jen nepatrné množství leptajících kyselin do našich žaludků, a tudíž nás pouze mírně otrávily… a dusily nás… a my se v křečích se svíjeli… a chvíle ticha proťaté chvílemi přiškrcených otrávených skřeků se střídaly s chvílemi ticha… ticho … ticho … a žádné porozumění.
Nad hlavou mi prolétla vlaštovka, letěla střemhlavě vzhůru, a ze slin a bahna vytvářela kuličky svého budoucího hnízda pro své malé vlaštovičky, pro své ratolesti… Červánkové nebe se dávno proměnilo v postříbřený kobereček miniaturních hvězdiček probleskávajících tu a tam. Zvedla jsem paži a prsty jsem hladila černé sametové šaty se stříbrnými perlami. Vánek mi hladil kůži na prstech a šimral mou dlaň - měla jsem najednou pocit, že mi nebe navléklo černé perleťové rukavičky a doufala jsem, že mě obleče do svých šatů, které ani princezna v pohádkách od nejlepších švadlen na světě nesehnala. Pak jsem spatřila, jak dvě hvězdy jakoby vystřelily z vrcholku mých prstů schovaných v nebeských rukavičkách šikmo dolů směrem k dlani a k palci, kde zmizely… a upadly kamsi… a mně došlo, že ty dvě hvězdy… Bože! Ty dvě hvězdy byly ztělesněním jeho a mě… Nebe nás vyplivlo, protože pro neporozumění není nahoře místo… neporozumění bylo sesláno do horoucích pekel, kde archanděl Lucifer vařil v kotli polévku a došlo mu koření. Pěkně to zapráskalo, zasyčelo, zablýskalo v tom kotli, okolo kterého archanděl Lucifer poskakoval a kul pikle…
Svlékla jsem šat a bylo mi jedno, kde se poflakoval ten člověk, ten rozumbrada… Zavřela jsem víčka a nechala se ukolébat štěbetáním vlaštovek a drobných ptáčků… a nechala jsem se unášet snovou emoční vlnou, bez jakéhokoli rozumu!