Leknínový květ

Lži

      Pohádkovou loutkou se střapatými ocásky vykukujícími ze země všude kolem mne se loudám a prudký žár slunce mě oslepuje. Proudím letním chmýřím jako víla a vzduchové vějířky mi vytvářejí kudrlinky ve vlasech. Šeptám si pro sebe básničky od tebe a občas se dlaní ruky dotknu kopretiny nebo samotného nebe odrážejícím se na hladině jezírka. Mám pocit, že se rozskočím žalem a teplý horký letní vzduch mě spaluje a uštědřuje zpocené pohlavky. Červené puchýřky mi vyskakují na pokožce, ale nevěnuji jím žádnou pozornost. Mé myšlenky prskají mi v hlavě, a když vylétnou ven a dotknou se jezírkového nebe, zašumí a promění se v leknínový květ.

      V očním víčku se mi začíná zvedat baculatá mokrá kaňka, která mi zbarví řasy do tmavě modrých odstínů. Cítím, jak bouchnu jako tlakový hrnec na plotně. Potřebuji vybouchnout a nechat vyplavit špínu, která mě kalí. Slunko se zrcadlí na hladině jezírka, špičky stromů jakbysmet, kačenky se cákají a uhánějí po maminčině zčepýřené stopě. Mizejí v křoví, dál jen slyším, jak si povídají. Sedím na bobku a bříšky prstů pronikám jako nevítaný host do vodníkova doupěte. Kéž by mě stáhl na dno a udělal ze mě jezerní královnu. Kačenky nad hlavou a rybí ocásky všude kolem by proudily v davech nebo i sólo.

      Posadím se do mechové pokrývky a upřeně zírám na klidnou vodní říši, čekám na zázrak. Letadlo vrčí nad mou hlavou a já opouštím jezerní svět a vzhlížím vzhůru. Letí nade mnou, letadýlko káně, které je unášeno vzduchovou perleťovou září a protíná mraky jako rytíř z pohádek. Plachtí se nebeskou modří, a vrtulí roztáčí mraky do dýmových kroužků, jaké dělá vodník z fajfky. Závidím letadýlku jeho bezstarostnost, zatímco já si vylévám žal do klína. Sestřelila bych pilota, který sedí na vzdušné sedačce, protože právě ON mě připravil o úsměv na tváři.

Vzdychám, vzlykám, ale ani pejsek po mě neštěkne. Rybáři nastražují pasti pro rybí hubičky a doufají, že si pochutnají k večeři na jejich masíčku. Žádný z rybářů mě na hostinu nepozve, kolem mne šumí voda a les, všude hučí klid! Klid bez starostí, bez mráčků, bez deště, bez tebe… smutno mi je. Když jsi byl součástí denní rutiny, když řeky byly rozvodněné, když pršelo, bouřilo, hučelo, s tebou… veselo… veselo žahalo víc než kopřivy, a osladilo prázdnotu, jež skličuje mne teď.

      Zádumčivost zamrzá a já se najednou vztekám. Zalykám se, jsem celá bez sebe!!! Sestřelit tak tvou lehkost s jakou se vznáší tvůj usměvavý obličej na křídlech ptačí lásky! Tlukot srdce bubnuje vojáčkům v mých útrobách pochodujících v polních žilních cestách do rytmu: pravá, levá, pravá, levá, zastavit stát! Nebo ne! Pochodem vchod, zapalte pochodně a do útoku! Syčím, prskám, dusím se a nenávidím tu okřídlenou mezi-zastávku s motůrkem a vrtulí mezi zemí a vesmírem. Raději vystřelila bych se mimo zemskou atmosféru do vesmírné beztíže, raději bych plula vzduchem a chytala vodní bublinky do úst. Raději bych se necítila jako malinká podřadná tečka shrbená v klubíčku na břehu jezírka. Pro tebe jsem vždycky byla sokolí pírko, které se utrhlo od péřové paruky kdejakého ptáka a izolovaně se sneslo, houpy houp, dolů mezi mravence. Mravenčí sestava tě ale daleko předčí svou pracovitostí, pilností, spolehlivostí a odhodláním. Mraveneček putuje lesním jehličím v tichosti. V TICHOSTI. Dotýkají se vzájemně tykadélky na pozdrav, a pomocí nich a hvězd vždy najdou cestu domů. V TICHOSTI. Kdežto SLOVA jsou jen produktem souhry hlasivek a vzduchu, který se tlačí ven skrze škvíru, a tímto třením vzniká: „Já ti napíšu a něco podnikneme.“ Toto slovní spojení ke mně doléhá, putuje zvukovodem k bubínku a hle: kovadlinka, kladívko, třmínek a hlemýžď se také doplazil. To je ale teátr! Hleď a slyš:

„Ahoj, no ne… potkáme se po roce zase tady. Chodíš sem často?“ Upřeně na mě koukáš, ani jednou pohledem neuhneš. Tvoje oční víčka jsou mírně stažená k sobě soustředěností, kterou věnuješ mé mimice.

„Ahojky. Chodím sem několikrát do týdne. Co ty? Ty už jsi tu dlouhou nebyl.“ Laškuji. Těkám očima. Stydím se. Usmívám se. Hlídám se. A pak se ti podívám přímo do očí.

„Já jsem teď neměl nějak moc čas. Ale co třeba něco podniknout? Co ty teď vyvádíš?“

„Já mám prázdniny, takže se flákám a mám spoustu volného času, abys věděl.“

„A ty nic neplánuješ?“

„Ani ne. Chci si taky pořádně odpočinout po škole. Co ty? Chodíš do práce?“

„No, chodím. Nějak nestíhám všechno, co bych chtěl. Ale měli bychom něco podniknout spolu. Kdy máš čas?“

„Já bych měla mít čas tento týden každý den v odpoledních hodinách. Nebo k večeru. Domluvíme se třeba ze dne na den. To bude nejlepší. Ale třeba tenhle čtvrtek bych klidně měla čas celý den. Co ty?“

„To nemůžu. Ale ozvu se ti, až budu moct. Sluší ti to.“ Sjíždíš mě pohledem od hlavy až k patě a pokyvuješ u toho hlavou. Usmíváš se. Rentgenuješ mě. Skenuješ mě. Ukládáš si můj obraz do svých úložných prostorů v mozku, abys mě mohl kdykoli vytáhnout a oprášit, bude-li potřeba.

„Děkuju. Ozvi se teda. Ale určitě!“ Rozpačitě se směji. „Ne, že na mě zapomeneš, jasný?“ Jsem volnější. Ležérnější.

„Nezapomenu. Napíšu. Tak se zatím měj hezky.“ Odstupuješ ode mne pryč a kus ze mě si bereš a schováváš v sobě, v záloze. V případě nouze.

„Ty taky. Papa.“ Zamávám ti a jsem pryč ochuzená o ten kus, co sis bez dovolení vzal.

      Bla a holé bla, bla a nové bla, po bla přijde bla a zakočníš to pěkně blem! Čekám - - - tik tak - - - - kohoutí zpěv střídá soví houkání a slunce se klouže nahoru a dolů, noc a den, den a noc - - - tik tak - - - kohoutí kikirikííí přechází v soví hůůůůů a slunce stoupá a klesá, ráno a večer, večer a ráno - - - tik tak --- Čekám - - -

      Sluneční kotouč na obloze mě trpce hladí po vlasech, ani nevnímám ten žár. Žár, který mě pálí uvnitř a vojáčci s dýkami a meči, co mi drtí vnitřnosti, vnímám mnohem intenzivněji. Lítáš mi nad hlavou a já to nejen vidím, ale i slyším. Lítáš a lítáš a nikdy nemáš dost. Nechci být zlá, měla bych být rozumná. Nadechnu se a hlasitě vydechnu. Výdech jakoby spustil jezerní válku, protože královští kapři rozčeří vodu svými ocásky a mrskají sebou o sto šest. Jen několik vteřin. Šplouch sem a šplouch tam, ticho. Leknínový květ se rozdovádí na vlnkách a pomalu se uklidňuje. Snad jsem na ně nepřenesla konečky prstů negativní myšlenky či zlost! Snad jde o shodu náhod pro život tolik typické. Na správném místě, ve správný čas… Představení skončilo a já se zvedám a mám závrať. Vidím spoustu hvězdiček lítajících přímo před mýma očima, blikají a postupně mizí z dohledu. Letadlo odletělo a vzácný klid jde opět do vedení. Piji ze studánky studené kapičky spojené v pramen, který hasí žár – dílo milice.

„Nebudu se trápit kvůli… Pro jedno kvítí… slunce… nesvítí. Pro tebe… moje srdce… netluče. To jsou ale klišé! Tfuj,“ odplivnu si, „půjdu domů a podívám se na hezký film. Zapálím si svíčky a do skleničky si naleju malinko vína. Anebo bych mohla… cokoli. I bez tebe! Začínám se těšit. Teď už mi bude jenom dobře! Nepíšeš. Nechceš. Jaký máš důvod? Bezdůvodně? Němý jsi, když se ptám. Mluvíš nevhodně. Jsi k ničemu. Jdu… odcházím.“

      Slova chrlíš jako sliny z buldočí tlamy, ale nikdy nic neučiníš. Slovo zůstává slovem, které vrtulí u letadýlka navíc rozemíláš do trpasličích porcí. Jsi chodící představitel nezhmotněných zvuků. Jsi sebevědomá porce masa a kostí – jsi porce svalů, jejichž zapojením vydáváš ty ladné prolhanosti. Jak hezky umíš vyprávět a lhát přímo do očí. Rok míjí rok a měsíc uhání za měsícem, týden se převalí na týden a den se kutálí za dnem. Hodiny odbijí hodinu za hodinou a vteřiny nestíhají vteřinu za vteřinou. Rok od roku, měsíc od měsíce, týden od týdne, den ode dne, hodina od hodiny, neměníš se. Co slíbíš dnes, zítra už neplatí, a až stesk povalí tě a chrabrost uteče od tebe, pak vzpomeneš si, že není dobré milovat sám sebe, ale mne.