Ztroskotanec

V noci jsem měl hrozně zvláštní sen.
Ležel jsem ve svý posteli a nemohl se ani pohnout. Sužovala mě hrozná depka. Drtila mě jako bourací kladiva a já byl bezmocnej. Volal jsem o pomoc a snažil se nějak dostat z toho hnusnýho stavu.
A pokaždý, když už se mi to skoro podařilo, jsem se jakoby probudil a byl jsem zase na začátku.
Nekonečná smyčka snů ve snu, která mě nořila do čím dál větších sraček.
Celý to bylo hrozně reálný a vážně jsem nevěděl, jestli se mi to jen zdá, nebo je to hnusná skutečnost.
Bylo to až nechutně živý.
Probral jsem se z toho až když mi u ucha začal řvát budík.
Celej mokrej a zpocenej jsem si oddechl, ale i tak se mi vůbec neulevilo.
Deprese, která se mě snažila zničit ve snu se z něj přetáhla i do reálnýho života a já tu teď sedím zkleslej jako snad ještě nikdy v životě.
Klopím do sebe rum a přemejšlím, kdy jsem to tak posral, že jsem skončil jako duševní troska bez přátel a známých, parazitující na vlastní rodině.
Z kopce to se mnou šlo už hodně dlouhou dobu.
A v podstatě mi to bylo vždycky u prdele.
Mládí strávený na drogách rozvinulo flegmatismus, kterým jsem trpěl snad už od jakživa do úplně jinejch rozměrů a teď si to nejspíš začíná vybírat svou daň.
Čekal jsem, že se jednou sesypu jako domeček z karet postavený na hodně vratkým stole uprostřed sálu divoký diskotéky. Ale fakt jsem nečekal, že se to stane tak brzo.
Je mi 24 a zatím jsem nedokázal ani velký hovno.
Spousta vrstevníků má super rozjíždějící se kariéru a i když někteří lítají v průserech maj někoho, kdo je vždycky podrží. Nemyslím rodiče. Ty mám taky a vždycky se mě snažili vytáhnout z těch hoven, ve kterých jsem tak rád plaval. Mám na mysli spíš takovou tu spřízněnou duši, kvůli který chcete být lepší. Takový to svědomí na dvou nohách a perfektní postavou, se kterým si můžete občas i hezky zašukat.
Připadám si tu dost směšně když tu teď tak sedím a snažím se vyblít na papír myšlenky, který mě poslední dobou dost noří do temnoty vlastního já. Už jsem se s ním několikrát střetl a vždycky jsem to uhrál tak nějak na remízu nebo jej alespoň odehnal na dost dlouhou dobu, abych se v klidu a pohodě vlastní zdechlosti mohl vyhřívat v paprscích přemrštěnýho ega a nadutosti.
Kurva, teď se to vrátilo a dává mi to na prdel jak nikdy.
Svědomí o kterým jsem si vždycky myslel, že je pro mě něco zbytečnýho a ignoroval jsme každý náznak jeho přítomnosti tvrdě přeteklo a zaplavilo mě vším tím hnusem, kterým jsem ho dlouhý roky plnil.
Nejspíš si to zasloužím.
Teda spíš si to určitě zasloužím.
Posral jsem co se dalo a hlavně jsem na to byl dost dlouho hrdej a stavěl na tom celou svou filozofii rebelskýho života aniž bych si uvědomoval, jak tím ubližuju nejen sám sobě, ale i všem okolo.
Celej ten sen plný beznadějnýho zoufalství byl nejspíš výkřikem toho malého kluka plnýho ideí, kterýho jsem se v sobě pokusil zabít když jsem na jedný křižovatce života vybral dost špatnej směr. Ještě včera bych řekl, že kdybych si mohl vybrat znova, udělal bych to stejně. Možná že jo, ale určitě ne se vším všudy. Pochybuju teď snad o všem, čeho jsem kdy dosáhl. A zrovna moc toho nebylo.
O to je to horší.
Sice jsem mladej a hodně lidí říká, že mám ještě dost času na nějaký velký činy na který bych mohl být v budoucnosti hrdej.
Jenže zároveň si neuvědomujou, že jsem si ten svůj podělanej život dost zkrátil výletem mimo realitu na bílým koníčkovi jménem Pervitin.
A nejen na něm.
Nic z toho co dělám není zrovna vzorem zdravý životosprávy a pochybuju, že se svým laxním přístupem to nějak změním.
Dřív jsem z toho obviňoval dobu a celou společnost, ve který jsem nucenej žít. Jenže nemůžu svět vinit z toho, že jsem celý svůj potenciál promrdal v úletech na několikaletém drogovém večírku. Sice to byly krásný časy plný zajimavejch a pestrejch vzpomínek. Ale na druhou stranu, krom těch vzpomínek jsem o všechno přišel.
Kurva, asi bych si měl najít nějakýho psychiatra.
I když ten rum je taky dobrej terapeut. Sice mi nic moc neporadí, ale aspoň mi pomáhá dostat se za tu bariéru bránící mi vo tom mluvit a přiznat si, jakej jsem vlastně sráč.
Už mě omrzela celá ta fraška kolem hry na drsňáka.
Sice mi to pomohlo dostat se ven z šediví reality drogovýho opojení. Ale bylo špatný zvolit si způsob potlačení emocí. V podstatě se z trosky stala zrůda která mě zničila ještě mnohem víc i bez chemikálií kolující v žilách.
Ztroskovatělá zrůda.
Kurva.
Dokonce se sám sobě směju.
Největší prdel na tom všem je, že takhle to mám skoro každý ráno.
Teda až na to vypisování to sem.
Každý ráno probuzení s hnusnou depresí, který zaháním lahví levného rumu abych byl vůbec schopnej jít mezi lidi a chovat se alespoň trochu jako člověk.
Když si to tak po sobě pročítám je mi z toho sebemrskačství až na blití.
Mám v sobě půl flašky tý břečky a cítím, jak mě opět začíná pokrývat ulita z falešný sebeúcty.
Ani nevím, proč ji vlastně dneska potřebuju, když se stejně nikam nechystám.
Asi jenom síla zvyku, zlít se na sračku ještě před polednem.
Vím.
Měl bych se sebou něco dělat.
Nevím na co čekám.
Snad na zázrak.
Na strážnýho anděla co mě chytne za límec a nakope do prdele abych se konečně probral.
Nevím vlastně ani, jestli to vůbec chci.
Nevím co mě vlastně sere víc. Jestli to, že jsem se vrhnul do světa drog nebo to, jak jsem se několik let ponižoval před stádem tupých, ztroskotaných individuí a toužil po jejich respektu a uznání.
Přemýšlím, že si dneska zavolám nějakej eskort.
Možná, že jsem tak dole jenom kvůli nedostatku blízkosti s jinou osobou.
I když šukání s kurvama to může jen těžko nějak nahradit, dokáže to tu mezeru jakžtakž zaplnit, ale jen po fyzický stránce. Takže to nijak dlouho nevydrží.
I když to má něco do sebe a je krásný cítit vlhou pičku mezi prsty a hrát si s ní. Mnout ji a dráždit jazykem až vám vzrušením orosí celou držku.
Přitom si hrát s jejíma kozama a poslouchat jak u toho hezky vrní a vzdychá.
Sice se to nevyrovná milování. Myslím tomu pravýmu, něžnýmu a krásnýmu souznění dvou lidí, kteří k sobě cítí něco, co se dá nazvat láskou. Ale i tenhle divočišněj sex s promiskuitní, placenou děvkou dokáže hodně pozvednou sebevědomí. Hlavně když je ta holka ještě dost mladá. S pevnou prdelkou a prsama tak akorát do ruky. S kulatým zadkem a panenskýma pyskama.
Ten rum už mi asi leze hodně do hlavy.
Ale vážně se těším až mi bude šeptat, že mě miluje, zatím co ji budu bez citu prznit její sladký tělíčko.
Jsem asi vážně zvrhlý hovado.
Před chvílí jsem si tu ještě vylíval srdíčko jak je mi hnusně z toho co jsem zač a teď si tu plánuju takovýhle večer.
Nedokážu si ale pomoct a touha po rozkoši je silnější než já.
Nejspíš si seženu i nějaké matro abych vydržel šukat tu její nádhernou pičku celou noc.
Je mi ze sebe na zvracení, ale stejně se mi v kalhotách dělá pořádná boule.
Nejspíš si zajdu do obchodu ještě na jednu lahev a zkusím se do toho falešnýho sebeklamu zabalit ještě víc abych před ní nevypadal jako úplná nula.
Proč mě to vlastně sere, bude to stejně jen šukačka bez citu a nějakýho respektu. Co v dnešní době jde vlastně za prachy sehnat víc.
Všechno, nejen děvky, je ve svý podstatě prázdný i když to má krásný přebaly.
zkaženost celýho tohodle světa na mě dosedá a nějak to nezvládám. Snažím se s tím nějak bojovat a jít proti proudu, ale stejně se ze mě stává jen rozbředlá sračka rozdrcená tvrdým podpatkem konzumu.
Kurva, zas si stěžuju na svět a přitom jsem ta špína já.
Nebo možná ne.
Fakt nevím. Z celýho toho bordelu co je kolem jsem zmatenej a zmítám se jako pápírová vlaječka na střeše kostela za silný vichřice.
Debilní přirovnání.
Nejspíš už mi ten chlast úplně vymrdal palici.
Ale stejně mám chuť posunout se dál.
Vysrat se na všechno co bylo a začít znovu.
Nevím jestli to je tím, že jsem poznal jednu dokonalou bytost. Takový to světlo na konci tunelu, za kterým jsem se rozhodl jít a prozkoumat realitu, který jsem se do dnes vyhýbal.
Odhodit břímě vlastního zoufalství a posunout se někam do neprobádaných končin svý dosti pokroucený a zmučený duše.
Rum už mi skoro došel a stejně se necítím o nic moc líp než před tím. Jen myšlenky se mi rozutekly do různých koutů a je čím dál zajímavější sledovat jejich stopy. To očekávání kam až mě můžou dovést je samo o sobě nádhernější nežli následné poznání. Přeji si aby to trvalo nekonečně dlouho.
Ale ve výsledku se stejně probudím s hroznou kocovinou a s ksichtem zabořeným ve vlastních zvratkách a touhou znovu se opít do bezvědomí jen abych opět pohlédl do krásy, která leží v místech kam se jinak bojím podívat.
Za tu hnusnou plentu všedního světa, která zakrývá dokonalost lidské duše. Která ji pohlcuje a v zakřivených zrcadlech moderní společnosti láme do hyenismu a zvrácenosti sobě vlastní.
Nenávidím lidi, ale miluji člověka jako takového. Sám o sobě je každý nádherný a dokonalý. Někteří více, někteří méně. Ale všichni pohromadě jsou jen hyeny pasoucí se na mršinách svých padlých. Ohyzdné nestvůry nesoucí sami sobě kříž z nenávisti, nepochopení a závisti. Závislosti jednoho na druhém a opovrhování láskou ke svým bližním.
Podstata každého z nás vzkvétá z myšlenky, že jsme dokonalí. Že jsme něco více nežli jen pouhá zvířata a to co nás žene v před je touha po tom, ukázat všem ostatním, že je to pravdou.
Skutky, které naše společnost za svou historii však odhalila ale mluví úplně jinak. Jsme horší než zrůdy o kterých si vyprávíme při táborácích, nebo dlouhých večerech u krbu.
Je to k smíchu jak pokrytečtí vlastně dokážeme být.
Nebo spíš k pláči, když vezmeme v potaz to, jak hnusně se dokážeme zachovat ke každému, kdo se nám to snaží ukázat. A hold mu vzdáme až už je většinou pozdě.
Mamon nás oslnil a ovládl.
Hodnotné jsou věci bezcenné a poklady nevyčíslitelné hodnoty odhazujeme na smetiště bez sebemenšího soucitu.
Kurva, už zase vzlykám na sračkama a snažím se svou vinnu přenést na něco, co stejně nemám v moci ovlivnit.
Můžu změnit sebe a být bezcenný a šťastný, ale nemůžu změnit tu žumpu ve které budu stejně napořád jen hovno co se snaží plavat na povrchu, doufajíce, že jej snad jednou oslní paprsky slunečního svitu.
Všichni smrdíme.
Všichni se rozkládáme a hnijeme.
Někteří více.
Někteří méně.
Někteří rychle, jiní pomaleji.
Ale stejně nás to jednou všechny semele a naprosto ovládne a pohltí.
Není tomu obrany.
Není naděje se z tohodle kompostu vymotat.
Každej se snažíme aby jsme neskončili jako úplné trosky někde na konci celýho toho řetězu neúspěchů a proher a stejně to nezvládáme a místo cesty kupředu stagnujeme v bahně vlastní pokory před systémem, který jsem si vytvořili.
Ovládnutí umělou inteligencí se klaníme falešným modlám a stavíme svatyně nesmyslným bohům.
Necháváme se bičovat a ponižovat svými přeludy.
Zoufáme si nad vlastní nedokonalostí, klaníce se všemohoucnosti vlastní blbosti.
Do prdele, ten rum mi leze moc do hlavy.
Zabírám se tady sračkama namísto abych dělal něco sám se sebou.
Ale pozvat si domů tu kurvu mě vážně láká. Jenom doufám, že před ní nebudu plkat tyhle průjmy, špinící vše to, v čem žijeme.
Nasrat.
Duševno je stejně přežitek ve věku logiky a zdravý rozum velí žít a těžit z povrchnosti.
Hloubka citu je před tělesnou rozkoší ničím a toho bych si měl cenit ze všeho nejvíce.
Konečně nastala v celé lidské evoluci éra, kdy i bytosti jako já mohou alespoň na chvíli prožít chvilku štěstí a rozkoše z dokonalosti ženského těla.
Srát na city.
Jebat ne emoce.
Zašukat si bez starostí a ohledů.
Vymrdat s veškerou důstojností tý zaběhlý čubky co si tu dnes pozvu a degradovat ji do ještě hlubšího póvlu, než za který se sama považuje.
Milovat ji?
Nikdy.
Milovat lze jen jednu.
Anděla, jež mi ukázal, co jsem ve skutečnosti zač.
Anděla, který je tak vzdálený, až se zdá být neskutečný a přesto vím, že tam někde je a myslí na mne.
I když si to nezasloužím.