já a on

Stál tam.
S vážnou tváří plnou pohrdání.
Na tmavém, hustém obočí se mu třpytila kapka čerstvé krve. Zářila odlesky zapadajícího slunce jež jej ozařovalo skrze okno mého obývacího pokoje a dodávalo mu třpytu hodného toho nejcennějšího rubínu.
Hluboké modré oči sledovaly mé bezvládné tělo ležící na podlaze v kaluži sytě rudé tekutiny.
V ruce dřímal sekeru a celý se chvěl. Ne strachem či nervozitou. Ale silným vzrušením.
Na tohle se těšil již dlouho. Snil o tom od prvního okamžiku co mne spatřil.
Bylo to již dávno.
Byly jsme tehdy ještě děti. Vždycky jsem jej obdivoval. Jeho fantazii. Touhu do života a sílu plnit si své sny.
Považoval jsem jej za přítele.
ovšem byl jsem spíše jen jeho domácí mazlíček. Nebo spíše lépe řečeno takové to laboratorní zvířátko, které sledoval při zvládání zadávaných úkolů. Kladl mi překážky a těšil se z mé snahy se s nimi vyrovnat nehledě na výsledek.
Je zvláštní vzpomínat na to s takovým klidem, když tu teď tak ležím mrtvý. Měl bych být naštvaný, zklamaný možná udivený. Vždyť mě právě rozštípl lebku můj nejlepší přítel.
Emoce nejspíše vážně budou jen produktem těla.
Jsem klidný a vyrovnaný jako nikdy předtím.
Nekonečná tíha světa mne opustila v momentě, kdy mým čelním lalokem projela čepel sekery. Dalo by se říci, že jsem snad i šťastný, ale to bych taky lhal.
Cítím se prázdný.
Ale volný.
Necítím už ani to překvapení, které mne zaplavilo když jsem jej pozoroval jak se napřahuje a chystá se zasadit jedinou smrtelnou ránu. Bylo to rychlé a nečekané.
Tak neuvěřitelně rychlé.
Chvilku předtím jsme si povídali o tom, jaké to bylo na střední. Vzpomínali a smáli se jako malé děti starým šprýmům, které jsme prováděli spolužákům. Připínáčkům na židlích. Lejnech v batozích. Žvýkačkám ve vlasech.
A teď se tu vznáším nad svým bezvládným tělem.
Musím uznat, že nevypadám vůbec hezky.
Ne díky tomu, že mám obrovskou díru v hlavě.
Spíše mě zaráží ty špeky. Neholená, uhrovatá tvář. Rozcuchané, dlouhé mastné vlasy plné vrabčích hnízd.
Jak jsem mohl dopustit, že vypadám tak odporně.
Nejspíš to bylo tím osaměním. Proč o sebe pečovat když víte, že jste jen vředem na tváři společnosti. Hnida bez přátel, přítelkyně či rodiny, která by se za vás nestyděla. Dlouhé roky plné drog a chlastu mě připravily o hodně. Jediný kdo při mně vždy stál byl on.
Už se stmívá.
Celý svět se chystá ke spánku, natěšený na další slunečný den tohoto parného července.
Měl jsem v plánu zajít si zítra na pivo.
Kousek odtud je jeden pěkný bar.
Je tam klid. Příjemný barman. Takový postarší pán, se kterým se dá skvěle popovídat snad o čemkoli. Chodil jsem tam rád. Doufám, že alespoň jemu budu chybět.
I když to je vlastně jedno.
Teď už na tom nezáleží.
Úsměvné pozorovat tok vlastních myšlenek. Jsou tak jasné a čisté, když je nebrzdí síť neuronů, která se jim snaží přiřknout nějaký význam nebo váhu.
Docela se mi to líbí.
Ta bezstarostnost.
Dívám se na svého nejlepšího přítele jak nade mnou klečí. Nožem mi řeže do těla. Prozkoumává hlubiny mého břicha. Chraje si s orgány, které jsem ještě před chvíli používal a stále z nich sálá teplo vyhasínajícího života.
A je mi to úplně jedno.
Vlastně mne to samotného fascinuje.
Ta dokonalost celého toho ústrojí.
Úžas v očích toho muže, když svírá v rukou mé nehybné srdce.
Teď mě tak napadá, kam asi tak půjdu.
Peklo, nebe? Existují vůbec?
A kde je ten tunel o kterém se tak často mluví?
Nebo je tohle všechno?
Vědomí v nevědomí, které pomalu vyhasíná nad vlastní mršinou?
Vyhasínání.
Ano.
To je to, co se mi dere na jazyk už nějakou minutu.
Vyhasínám.
Měním se v nic.
Takhle to tedy končí. Proměnou v nic. Vyprcháním do prostoru a sjednocením se se základní materií základní podstaty vesmíru.
Odpověď, kvůli které se mezi sebou lidstvo vyvražďuje už po věky.
Tak jednoduchá a prostá.
A neskutečně krásná.