Jeníček, mařenka a Červená chaloupka

   Je sychravý večer. Co to říkám? Je fakt hnusný ráno, úplně stejný, jako každý jiný.

   Jeníček kráčí cestou, jako mnohokrát před tím. Ale dnes? Jako by se něco dělo. Ulice se kroutí, často ztrácí směr. Prochází místy, která nikdy neviděl a chvílemi ho napadá, jestli třeba nejde špatně. Asi to bude tím tripem, řekne si, a myslí na něco jiného.
   Po chvíli v dáli spatří světélko. Neonový nápis vyhlášeného bordelu je přesně tím, co hledá.

   Bordelmamá Červené chaloupky není ledasjaká děvka. Jmenuje se Nina a se svými dvěma metry a sto padesáti kily skolí každého chlapa.
   Ještě než Jeníček stihne otevřít, zaslechne její pronikavý hlas. Pro jistotu rychle ustoupí stranou.

   Bezpečností dveře vyletí z pantů a na ně dopadne i s pořádnou porcí čerstvě nadrcených cihel divnej chlápek, říkejme mu Smrad. Vyhazovači pověření ochranou podniku zkontrolují jeho tep a po krátké debatě naaranžují bezvědomé tělo na lavičku u vchodu, jako by četl noviny.
   „Masakr!“ zvesela zahlaholí Nina, která se poprvé od existence Červené chaloupky vejde mezi futra.
   „Podívej, jak si ho zřídila,“ povídá vyhazovač Joska.
   „Nemá tu co loupat perníček,“ zašklebí se Nina, v tom si všimne Jeníčka: „Cos viděl?!“ vybafne na něj zhurta.
   „Nic. Sem vůbec rád, že vidím. Jenom někdo vylít jako namydlenej blesk. Ježíš, to je on? Proč si neotevřel dveře?“ nahodí naprosto prázdný a nechápavý výraz.
   Nině to zacuká s koutky úst a kývne na něj: „Mařenku máš?“
   Jeníček pohodí batohem na zádech. „Buchtu dáš?“
   „Poslouchej, mladej, ty seš po ránu nějakej drzej, nezdá se ti trochu?“ zahartusí bordelmamá.
   „Tak, zkusil jsem to,“ odpoví šibalsky Jeníček. Na to zapadnou dovnitř.

   „By zabil hajzl! V mým podniku, zatímco chčiju!“ mračí se Nina.
   Jeníček pohledem zhodnotí situaci. Dva gramy rozsypaného peří všude po stole. Asi, jak se chlápek lekl při nástupu apokalypsy, všechen perník vysypal.
   Nina si trochu nabere mezi prsty, loupne nejprve do jedné dírky a pak i do druhé. Trochu potáhne, polkne, zamlaská a řekne: „Hm, hnus,“ načež odkudsi z poza svých obřích hýždí vytáhne mokrý hadr (cože??) a veškerý péčko ze stolu otře. A stejně rychle a záhadně hadr zase zmizí.
   Chudákovi Johnovi u protějšího stolu málem vypadnou oči z důlků, když zahlédne to dopuštění. Na Ježíška nejsou šušně a ona právě s konečnou platností uklidila pochoutku za dva litry! Kdyby mohl, vyšňupal by i ten hadr… Nejprve zbledne, potom zezelená a začne ztěžka dýchat.
   „Esli je ti blbě, tak di ven!“ okřikne ho Nina. To bylo naposledy, co ho kdy viděli.

   Mysleli jste si, že umřel, co? To by se vám tak líbilo. Ve skutečnosti venku okradl Smrada o los do loterie, který se ještě ten samý den ukázal jako výherní a to na rovných sto osmdesát milionů korun. Přestěhoval se na Bahamy, kde se po několika báječných letech ufetoval k smrti. Co na to říct? Klikař.

   Jeníček a Nina se pohodlně usadí do křesel naproti sobě v jednom z nepoužívaných šukpokojů a hned za nimi vejde Joska. Ten nesmí u ničeho chybět.
   Joska, to je borec. Potřebujete z někoho vymlátit prachy? Tak už víte koho najmout. Chcete ochranku na cestu do některé z méně bezpečných čtvrtí našeho přenádherného města? Berte Josku. Potřebujete vyhulit brko… to už přeháním. Kdyby to slyšel, dostal bych pěkně po držce.

   Trojice vykouří nějakou mařenku, proběhne transakce a Jeníček s utěšenou roličkou bankovek v kapse spřádá plány na dnešní večer. Co s takovou fůrou prachů?
   A už to vymyslel, ten nápad ho trkne jako slušná lajna koksu. Dneska si dá do nosu.