Sestra Amy

„Běž!“
„Utíkej, máš volnou cestu!“
„Je to tvoje, brácho!“
Rozlehlým areálem kempu se neslo horečné povzbuzování hráče s číslem osm, který se obratnou kličkou zhostil soupeřova míče a byl rozhodnutý položit touchdown. Oči měl plné slaného potu a prachu z improvizovaného hřiště, což mu značně ztěžovalo hru. I přesto se rozhodl skórovat a vysloužit si trochu obdivu od spoluhráčů. Využil svých běžeckých schopností a uháněl skoro přes půl hřiště. Míč svíral pod pravou paží, jako by doručoval prezidentovi nejtajnější zásilku, které se nesmí nikdo cizí ani dotknout a na které závisí život lidstva.
Do cesty se mu postavili dva obránci, které ovšem hravě oběhl. Cítil nesmírné štěstí a vzrušením se mu chvěl žaludek. Pocit budoucího vítězství ho hnal kupředu jako zapálený šíp za zadkem. Ještě pár metrů, zvýší skóre na 3:2 a jeho družstvo vyhraje.
Zleva se ovšem přihnal nenasytný protihráč, kterému fair play nic neříká a ramenem ho prudce odhodil do strany. Kirk tuto podlost samozřejmě nečekal a skácel se k zemi jako hadrový panák. Upustil míč a instinktivně se snažil rukama zbrzdit náraz. Nebylo mu to nic platné. Levý kotník se mu zvrtl, koleny a dlaněmi udělal metrovou brázdu do hlíny plné ostrého štěrku. Ze všech stran se ozývalo naštvané pískání a bučení adresováno agresorovi z druhého týmu, který nervózně postával se založenýma rukama a pozoroval postavu válející se v prachu. Přemýšlel, jestli mu má jít pomoct nebo počkat.
Kirk se podíval na svoje nohy. Potůčky rudé krve si pomalu začaly klestit cestu mezi drobnými kamínky a pozvolna stékaly po holeních až do bílých ponožek. Nesnesitelně to pálilo. To ovšem nebylo nic oproti tupé bolesti v kotníku, která vystřelovala až do kolena.
„Chyť se mě, pomůžu ti na ošetřovnu.“, kamarád mu pohotově přispěchal na pomoc. Chytil ho v podpaží a pomalu ho postavil na rozklepané nohy. „Seš v pohodě?“
„Jo, jasně, nic to není.“, řekl sotva slyšitelně a snažil se tvářit statečně, i když tušil, že na letošním soustředění si už nezahraje.
„Nevím, co je tohle za kreténa, ale kluci mu někde bokem vysvětlí, že tohle se kurva nedělá!“
„To snad není nutný.“, snažil se oponovat a přitom kulhal z mírného kopce.
„To si piš, že jo! Jak do tebe strčil, to bylo fakt hnusný. Evidentně to nebyla nešťastná náhoda, chtěl tě prostě znemožnit.“
Ošetřovna byla malá chatka odříznutá od okolního tábora, natřena na žluto, s červeným křížem na štítu. Dvě zamřížovaná okna jí na důvěryhodnosti nedodávala. Děti tam chodily především s odřeninami, klíšťaty nebo žaludečními obtížemi způsobenými steskem po rodičích. Pro takové tu byla kouzelná vitaminová tabletka, která měla za úkol pohrát si s křehkou dětskou psychikou.
Dřevěná terasa fungovala jako čekárna. Kirk se opřel o zábradlí a ztěžka vydechl. I když šel jen několik desítek metrů, dost ho to unavilo. Vedle něho natahoval klučina s odřenou bradou a dlouhou nudlí u nosu.
„Klidně běž hrát, já to zvládnu.“ Kirk nechtěl zbytečně působit nemožně a slabošsky.
„OK, kámo. Kdyby něco, pošli pro mě a já ti pomůžu.“
„Neboj, jsem v pohodě.“
Sotva odešel, otevřely se dveře a kluk s nudlí zapadl dovnitř. Kirk se domníval, že to bude jedno z dětí, které jsou hysterické už při drobném poranění, a ošetřit je trvá celou věčnost. Proto ho mile překvapilo, když vyšel ven ani ne za pět minut. Byl na řadě.
Vešel do skromně zařízeného pokoje. Bílá plechová skříň na léky, stůl, židle, lehátko a rozkládací gauč pro sestru. Nic víc není potřeba. V rohu byly dveře do další místnosti, kde leží marodi. Jako u každého zdravotníka i tady byla silně cítit dezinfekce a podvědomě to v něm vyvolávalo strach. Nikdo tu nebyl, jen odvedle se ozývalo pár tlumených zvuků. Posadil se na lehátko a čekal.
To, co se náhle objevilo ve dveřích, ho doslova uzemnilo. Čekal nerudnou paní s krizí středního věku, cigaretou v koutku a injekcí v ruce, ale k jeho překvapení se před ním zjevila zhruba dvacetiletá rusovláska štíhlé postavy. Ztěžka polknul.
„Ty nejseš z tábora, co?“
„Ne, jsem tu s fotbalovým týmem.“
„Kdo se v tom má vyznat? Kupa lidí, jeden jako druhej.“, spíše než ke Kirkovi mluvila sama pro sebe a kroutila hlavou. Moc ji nepotěšilo, že se jí sem kromě malých dětí budou trousit i fotbalisti v pubertě. „Co máš za problém?“, zeptala se a v hlase byla znát příměs arogance a neochoty.
Kirk se na ni nevěřícně podíval, protože jen slepec by přehlédl zkrvavená kolena. Amy pochopila. Sklouzla pohledem dolů a jakoby přemýšlela, co bude potřebovat k ošetření.
Než byste napočítali do pěti, měla vedle ruky přichystané náplasti, dezinfekci, vodu na opláchnutí a kdoví co ještě. Počínala si obratně a rychle, jako by to dělala denně. Klekla si na zem a navzdory jejímu drsnému chování z rány velice jemně a opatrně odstranila veškeré nečistoty. Skoro to ani nevnímal. Možná za to ale mohly její pevné dvojky, které ji koketně vyčuhovaly z výstřihu a působily mu jemné šimrání v rozkroku a momentální paralýzu mozku.
Hlavou se mu honily scénáře z nakoukaných pornofilmů, které by jako každý kluk rád zrealizoval. Nejraději by ji jedním tahem zvedl, hodil místo sebe na lehátko a osouložil, jako to viděl u goril na přírodovědném kanále. Nebo by využil její příhodné polohy, jen by si rozepnul poklopec a hlavu jí nacpal do klína. Vypadala, že by si s tím určitě poradila! Bránily mu v tom přinejmenším dvě věci- stud a zranění.
Amy se možná tvářila jako naivka, ale moc dobře věděla, kam se zarývají jeho oči a na co myslí. Vyžívala se ve své moci a každého mužského si dovedla omotat kolem prstu za pomoci ženských zbraní. Přizpůsobila tomu svůj životní styl- oblékala se vyzývavě, chovala se vyzývavě a spala s každým, kdo propadl jejímu kouzlu. Lásku nechávala uzamčenou hluboko ve svém srdci a nikdy nedovolila, aby se projevila. Už od rané puberty zastávala názor, že láska je dobrá jen pro červenou knihovnu a jediné, k čemu jsou muži uzpůsobení, je reprodukce.
Kirk se potil a rychle dýchal. Snažil se zahnat nemravné myšlenky, ale nešlo to. Jeho věk a sexuální nevyžilost mu na fantazírování jen přidávali. Musí myslet na něco asexuálního! Co nejodpornějšího ho napadne? Krev, bouračky, mozky na stěnách, drogová válka v Mexiku. Jo, to zabírá! Vzpomněl si, jak tenkrát načapal spolužáky na záchodku ve škole, když si navzájem honili. Tři dny potom nespal a přísahal, že si na to už nikdy nevzpomene, ale teď ho tento hrůzný výjev odvrátil od možného trapasu. Přes usilovné zahánění erekce si ani nevšiml, že Amy skončila.
„Bolí tě ještě něco?“, zjišťovala.
„Kotník. Levej.“, vykoktal spěšně.
Amy mu zula tenisku a sundala ponožku. Kirk cítil, jak mu zrudly tváře i uši, protože si uvědomil, že v botách běhá celé dva dny a nedivil by se, kdyby ji ten smrad porazil. Na druhou stranu, je zdravotnice a určitě viděla a cítila větší hrůzy. To ho trochu uklidnilo. I kdyby jí to třeba bylo protivné, nepohla ani koutkem. Je skvělá, pomyslel si.
Lehce s kotníkem otáčela do stran, nahoru, dolů, prsty hledala různé nepravidelnosti a přitom se na něho dívala se stejným zájmem, jako se sběratelé umění dívají na Rembrandta nebo ženy na broušený diamant.
Najednou zapomněl na bolest a celým tělem se mu rozlévalo příjemné teplo. Propadl jejímu šarmu. Byl by pro ni udělal cokoli. Třeba i zabil. Jen pro pár doteků nebo letmý polibek.
„Nic vážnýho to není, ale pár dní zůstane noha v klidu. Můžeš spát tady.“, řekla to tak samozřejmě, až ho to vyděsilo. Navíc mu to ani neřekla do očí, jen to prohodila na půli cesty k odpadkovému koši. „Co tak koukáš? Odkulhej vedle, já zatím dojdu pro led.“
Kirk se ze začátku bál a zároveň nemohl vzrušením ani mluvit, vždyť spolu sdíleli prakticky jednu chatku, kdykoli v noci se mohl vplížit do předního pokoje a udělat jí, co ho jen napadne! Ale díky analgetikům spal víc než dobře. Dlouhé parné dny trávil u okna pozorováním Amy opřené o strom s knížkou v dlaních. Hleděl na ni jako na svatý obrázek, s přihlouplým úsměvem. Přitahovala ho nejen po sexuální stránce, ale věděl, že pod arogancí a nepřístupností je normální milá holka. Sedmnáctiletému panici bohužel nebylo souzeno zkrotit dračici.

Druhou noc po odstěhování zpátky na chatku nemohl spát. V kotníku měl křeče, které vystřelovaly až do zad a udělal by cokoli, jen aby se jich zbavil. Chtěl křičet, ale na to měl svoje spící spolubydlící moc rád. Rozhodl se vydat na ošetřovnu, i když mu chůze činila neskutečnou bolest.
Věděl, že personál se každý večer scházel za největší chatou u ohně, kde se pilo a hlasitě zpívalo. Opatrně kulhal ze svahu. Zuby měl zaťaté a oči zalité slzami. Když byl jen pár metrů od cíle, zastavil se a pozoroval dění. Amy se zanedlouho vynořila ze dveří chaty s kelímkemv ruce. Posadila se ke stolu a zapojila se do debaty s ostatními vedoucími. Nekompromisní a vážný výraz byl ten tam a místo dominy tam seděla veselá dívka, která se smála a hýkala na celý tábor. Možná se směje jen opilá, ale i tak se mu líbila čím dál víc.
„Hej, Amy, někdo ti sem kulhá!“, upozornil ji někdo z hloučku.
Položila pivo a ochotně Kirka doprovodila k sobě na marodku. O tom, kdo koho přidržoval, by se dalo spekulovat.
„Hrozně mě bolí noha, nemůžu spát.“, stěžoval si Kirk.
„V pohodě, dám ti něco od bolesti.“, Amy hledala v lékárničce tu správnou krabičku.
Když se potom podívala na Kirka, který nervózně přešlapoval, dostala chuť na menší lest. Její náruživost se zvýšila s počtem vypitého piva a v takových stavech se z ní stávala nelítostná lovkyně.
„Co si takhle zahrát menší hru?“, navrhla s lišáckým úsměvem. „Ty mi ukážeš, jakej seš silnej fotbalista, a já ti za to ulevím od bolesti. Hm?“
Ačkoli o této chvíli snil několik posledních dní, teď se mu orosilo čelo a nejraději by utekl. Všechno to byly pouhé puberťácké myšlenky, na jejíž realizaci ještě nebyl dostatečně připravený.
Amy nečekala na odpověď a rovnou se mu vrhla kolem krku. Zakopla však o roh lehátka a Kirk ji na poslední chvíli zachytil. Držel ji v náručí, byla celá horká a oči jí doslova hořely touhou. Bolest v kotníku najednou zmizela nebo ji spíš přestal vnímat. S rychlostí zmije se mu přisála na rty a hladově mu rejdila jazykem v puse hledajíce jeho. Všechno se to seběhlo tak nečekaně, že to tentokrát neustál Kirk a svalil se na lehátko.
„No bezva, pochopils.“, naivně se domnívala.
„Hele, tohle není nejlepší nápad!“, snažil se vycouvat, dokud ještě může.
„Nemyslím, že ti to je protivný.“, sáhla mu do rozkroku a ucítila zkamenělou bouli. Rozepnula kalhoty a vzala si ho do pusy. Kirkovi se zatmělo před očima a nebyl schopen dalšího odporu. Amy sála jako o život a on si připadal jako v komatu. Nevnímal nic než tu úžasnou slast. Ani si nevšiml, že na chvíli odešla do vedlejší místnosti pro krabičku prezervativů, kterou včera načala s hlavním vedoucím.
V okamžiku, kdy na něj nasedla, se mu málem rozletěla hlava na tisíc kousků. Srdce mu tlouklo až v palcích u nohou. Měl pocit, jako by jeho duše opustila tělo a koukala na tu scenérii shora. Viděl sebe, jak leží a chroptí, a Amy, která se na něm zmítá jako šílenec.
„Jo! Jo! Přidej! Ještě!“, vlepila mu facku a druhou rukou mu mačkala hrtan.
Rychle se probral, leknutím jí facku vrátil a shodil ji ze sebe.
„Kam si myslíš, že jdeš?“, kopla ho do hýždí. „Nemysli si, že je konec!“
První sex si představoval jako pomalou nenucenou divadelní hru, která postupně vygraduje v dechberoucí finále. Teď byl doslova znásilněn šílenou zdravotní sestrou ve špatné reklamě na kondomy. Sice měl erekci, ale to byla určitě jen ochranná reakce těla. Byl si jistý, že kdyby mu nechtěl stát, ukousne mu ho. Ne, tohle se mu vůbec nelíbilo a chtěl co nejdřív pryč, do svého spacáku.
Ohnul ji přes psací stůl.
„Koukám, že ses z toho vašeho porna naučil aspoň něco.“, smála se ironicky.
Drž hubu, pomyslel si v duchu. V polici uviděl vatu a gázu. Svázal jí tím ruce za zády a zacpal pusu. Buď kňučela štěstím, nebo znejistěla. Následně jí vymáčknul půl tuby chladivého gelu na štípance mezi půlky a zajel do konečníku. Zcela určitě nekňučela štěstím. Snažila se otočit, nadskakovala jako ryba na suchu, ale byla dokonale znehybněná. Ještě párkrát přirazil a nechal ji.
Popadl léky, kondom jí hodil na hlavu a suše utrousil: „Dík, puso.“.