Poslední trip

Podělaný vedro.
Hlava mi vůbec nefungovala, drtila mě kocovina, potil jsem se a smrděl jako prase.
Vůbec jsem si nevybavoval předešlý večer. Tedy z většiny.
Poslední věc co se mi vybavovala byl asi trojitý panák vodky, co jsem do sebe naklopil na ex po tom, co jsem sjel čáru přes celou občanku.
Byl jsem rozmrdanej na sračku a všechno mě bolelo.
Nedařilo se mi ani vyhrabat z postele. Prostěradlo přilepený k zádům, deka k břichu, pytel prověšený až k prdeli a péro zamotaný do tý podělaný přikrývky.
Horko na chcípnutí hned od svítání.
A to ještě ani není léto.
Počasí vyloženě na hovno. Buď je kosa jako na Sibiři a nebo hyc jako v Keni. Nic mezi tím. Už mi z toho hrabalo.
A když jsem si představil, že v takovým marasu budu muset ještě i pracovat, abych si vydělal podělanou almužnu, kterou stejně uvalím za pár piv, panáku a cigarety, měl jsem chuť se zabít.
"Seru na to. Zůstanu dneska doma." Řekl jsem si.
Odpočinu si od toho všeho.
Vyvalím se jen v trenkách na zahradu, někde do stínu, dám si pár piv a budu relaxovat s notebookem na břichu.
Možná si zakouřím pár žárovek abych po tom pivu hned nevytuhnul.
I když možná ani ne.
Jsem po tom vždycky hrozně nadrženej a zase bych akorát tak sjížděl celý odpoledne porno a pivo by mi zteplalo.
Takovýhle myšlenky mi lítaly hlavou a já si je vychutnával jako pořádně orosenýho čepa.
Bože jak já bych si jedno takový dal na spravení po tý prokalený noci.
Kdoví, co se dělo.
V takovýmhle stavu už jsem se kdysi probral a nebylo to nic pěknýho. Teda pro mě, kámoši ze kterýma jsem chlastal z toho měli slušnou prdel. Narozdíl ode mně si pamatovali jak naschvál všechno a rádi mi to co nejbarvitěji předhazovali kdykoli mohli.
Vyhrabal jsem se z postele a pokusil se ze sebe strhnout to posraný prostěradlo tak aby na něm zůstalo co nejmíň mé kůže.
Povedlo se a já se mohl jít opláchnout a trochu zkulturnit.
Naházel jsem na sebe nějaký hadry a vydal se do kuchyně uvařit si kafe.
Jen co jsem seběhl schodiště, došlo mi, že je tu nějaký podezřelý ticho.
Bylo skoro deset hodin a nikde ani noha.
Přitom by tu touhle dobou měla být mamina, mělo by tu hrát rádio. Vždycky ho zapínala hned co vylezla z ložnice.
Ani tatík se nerozčiloval nad novinama, jací jsou ve sněmovně debilové, jak to tady tunelujou, že se jen vraždí, krade a znásilňuje a podobně.
Nikde ani hláska. Ticho jak v hrobě.
Prošmejdil jsem celé spodní patro.
Ložnice prázdná, pokoj sourozenců taky, ale ti ještě chodili do školy, takže nic překvapivého.
V obýváku taky nikdo.
Ani na hajzlu.
Vyběhl jsem znovu do patra a prošmejdil v něm taky všechny místnosti.
Nic.
Barák prázdnej.
Nikde ani vzkaz, že někam jeli a ten nechávali rodiče na kuchyňském stole vždy, když někam vyráželi dřív, než se ostatní v domě vzbudili.
Začínal jsem z toho mít hodně blbý pocit. Nebo to možná bylo z pervitinového dojezdu, který jsem si začínal taky uvědomovat čím dál víc.
Bůhví, kdy jsem si dal poslední lajnu.
Asi před hodně dlouhou dobou, když na mě začal jít ten dojebávačný stav a depka.
Neměl jsem na to tolik chlastat kurva.
Uvařil jsem si kafe a zašil se s ním do pokoje.
Pustil jsem hudbu, vytáhl žárovku a prošmějdil všechny kapsy v kalhotách i mikině.
Nic.
Zkusil jsem batoh a hurá.
Peněženka byla hned za prvním zipem.
Rychle jsem ji vysypal a prohmatal tajnou kapsu.
Psaníčko bylo tam.
Otevřel jsem ho a rohem občanky si uškrábl ždibec do žárovky.
Pořádně jsem ji nažhavil a nasával ten dým dokud mi plíce stačily.
Musím Krepymu pochválit ten jeho zdroj. Tak dobrý matro jsem dlouho nezažil.
Krystálek malej jako špendlíková hlavička, ale sedm solidních prdů a pořád tam ještě zbývala malá skvrnka.
Dojel jsem ji a zapálil si z okna cígo.
Slunce pražilo jako šílené, případalo mi to, jako by mi stál někdo s letlampou u hlavy a snažil se mi s ní propálit až pod šedou kůru mozkovou.
Půlka cíga a piko začínalo působit.
Tohle se mi na tom vzorku taky dost líbilo, pomalej nájezd a hlavně jemnej, žádná mrda hned ze startu, jako u těch šméček narychlo vařených v laboratoři seskládaný z pár pet lahví. Prostě poctivej matroš, se kterým si někdo fakt hodně pohrál. Byla v něm cítit ta láska a cit pro kvalitní drogy.
Týpkovi co to vařil bych nejraděj potřás pravicí nebo ho rovnou i objal a dal mu pusu.
Byl jsem z toho okna vykloněnej asi půl hodiny, vykouřil čtyři cigára přemejšlel nad ptákovinama. Je neuvěřitelný jak po dobrým matru letí myšlenka za myšlenkou a čas utíká jako splašenej.
Ani jsem si ty cigára pořádně neuvědomil.
Byl jsem tam opřenej, připaloval jedno od druhý a potahoval jako vzteklý a když jsem zalezl zpátky do pokoje, tak mi ani nepřipadalo, že bych kouřil.
Měl jsem chuť na další.
Žel bohu, krabička byla prázdná.
Převlíkl jsem se do něčeho, v čem bych mohl jít ven.
Kopl do sebe studený kafe a vyrazil do obchodu.
Jen jsem za sebou zavřel vchodový dveře, málem to se mnou seklo o zem.
Jedinej schod mezi brankou a vchodem do domu a celej byl poblitej.
Koláč jako svině a navíc z něj žár slunce uvolňoval neuvěřitelnej smrad.
Málem jsem tam při tom pohledu ještě přidal.
KUrva, měl bych to co nejdřív uklidit. Problesklo mi hlavou.
Ale napřed ty cigára.
Vystřelil jsem jako raketa do toho obchodu.
Prosvištěl jsem ulicí, sjetej jako kráva.
Jo, ta chůze ten stav po té žárovce vyhnala do plných otáček a bylo mi skvěle.
To kafe tomu taky dost pomohlo.
Napruženej jako pružina jsem přistál u pultu samoobsluhy, poklábosil s prodavačkou, vzal si ty cíga a naklopil do sebe na stojáka dva lahváče z lednice a pomalu vyrazil domů.
Došlo mi, že rodiče ten koláč před dveřmi určitě už viděli, takže není proč se stresovat.
Brouzdal jsem se ulicí a rozhlížel se na všechny strany.
Což byla chyba.
Jak jsem běžel do toho obchodu téměř sprintem, neměl jsem čas sledovat okolí a že mi toho ušlo hodně.
U každýho baráku převrácená popelnice.
Otisky podrážek na zídkách. Napěněný blitky kolem plotů. Sem tam rozflákaná flaška od piva na chodníku.
Co jsem to kurva včera prováděl?
Musel jsem být jako zvíře.
Asi mě ten chlast nesundal do mrtva, ale jen mi vypnul mozek a pak se spolčil s tím zasraným perníkem, zmocnili se mýho těla a šli se trochu pobavit a zadovádět si.
Jak tohle budu vysvětlovat sousedům?
To bude ještě sranda.
Naštěstí dneska budou všichni nasraní a budou se mi spíš vyhýbat. Teda až na toho starého kokota Tibora. Ten jak odpoledne dojede z práce určitě hned bude stát u našich dveří a řvát jako píča, že na mě příště zavolá policajty a že si to mám jít hned uklidit a vysázet mu prachy za ty pošlapaný omítky i když jak jsem si všiml, nechal jsem mu tam jen tři otisky. Jenže si to stejně vyřve.
Je to takovej typ člověka, který je tu jen od toho, aby řval po lidech za každou kravinu. Nejspíš mu to dělá neskutečně dobře. V práci je úplná nula, hovádko, co se 30 let zamrdává u pásu ve fabrice bez nějakého karierního postupu, či jen naděje na něj.
Zamindrákovanej idiot.
Uplně ho vidím jak stojí u těch dveří v monterkách zaflákaných od oleje, roztrhaném tričku a řve a řve a řve až je z toho celý rudý a s žílama našponovanýma k prasknutí.
I když je to zábavný a zajímavý představení, moc se na něj netěším. Určitě tou dobou budu ještě sjetej a jak se znám, začnu se s ním hádat, smlouvat, vysvětlovat a tak podobně a on bude jen nasranější, nasranější a nasranější až mu z toho jebne v kolni a skočí po mě. Ještě že je to jen takové žilnaté a šlachovité párátko. Takže ho hned zpacifikuju, ale i tak to bude na piču. Kór když bydlí skoro hned naproti nám.
Kurva.
Přemejšlím nad tím tak živě, že jsem si ani neuvědomil, že jsem před barákem a kouřím.
Uplně mi to uteklo.
Měl bych to kouření omezit.
Vyhulím jich denně tolik, že si v takovejchle stavech ani neuvědomím, že si zapaluju. Už je to pomalu jako nepodmíněný reflex. Za chvíli si budu zapalovat cigára i ve spánku, jak mi během chrápání klesne hladina nikotinu v krvi.
Doprdele, kde všichni jsou? Auto před garáží a doma ani noha.
Srát na to, uklidím ten koláč a půjdu se válet k počítači. Prolízat stránky s obrázkama jen proto, abych mohl klikat a něčím zabavil ruce, zatímco se mi budou hlavou prolínat všelijaký ptákoviny a plány do budoucnosti, které odvanou tak rychle, jako přivanuly.
Vychutnávat si tu pohodu naprosto sjetý mysli.
Jak krásně jsem si to zasraný odpoledne představoval. Vůbec by mě nenapadlo jak se může zkurvit. Jak by mě to taky mohlo napadnout. Jak by to kohokoli mohlo napadnout.
Odlepil jsem se od zdi o kterou jsem se opíral a šel do baráku najít nějaký kýbl a saponát abych uklidil tu spoušť. Samozřejmě jsem nic nemohl najít.
Klasika.
Doma jsem vždycky dělával hovno, takže pro mě byl problém najít i blbou škrabku na brambory, natož tak kýbl s mopem a čístícíma prostředkama.
Už podruhé jsem prolezl barák, když mi došlo, že by mohl být ve sklepě.
Přepadla mě zase chuť na cígo, šel jsem si dát teda ještě jedno, než se pustím do prohledávání suterénu.
Odhodil jsem vajgla do popelnice a vpálil do sklepa.
Málem jsem se na schodišti zabil.
Zakopl jsem o odpadkovej pytel a hodil šipku přímo až dolů.
Jediný co mě zachránilo od rozflákání držky o betonovou podlahu byla hromada dalších pytlu.
Byly dost měkký a něco v nich čvachtalo.
Tatík určitě likvidoval starý brambory, dřív, než se roztečou pod celým barákem, napadlo mě v tu chvíli.
Pokusil jsem se vstát a jak sem se zapřel pravou rukou o jeden z nich, málem jsem si propíchl dlaň o nějaký narůžovělý výčnělek, co z něho trčel.
Vyskočil jsem na nohy a v šoku ho otevřel.
Ruce.
Čtyři ruce.
Celý znetvořený řeznýma ránama, některé byly hluboké tak, že z nich prosvítaly kosti.
Z pytle na zem prochcávala krev, bylo ji hrozně moc.
Netrvalo dlouho a začala mi prosakovat do bot.
V šoku jsem otevřel druhý pytel.
A zkolaboval.
Když jsem se probral, byla už tma.
Oddechl jsem si. Byl to jen hnusnej sen.
Natáhl jsem se pro láhev s pitím, kterou si dávám před spaním vždycky k posteli.
Nepodařilo se. Obě ruce jsem měl nějakým koženým pásem přikurtovaný tak, že jsem s nimi nemohl skoro hnout od těla.
Pořádně jsem se rozhlídl po místnosti.
Býlý stěny, na oknech mříže a u postele stojan s kapačkou, od které se táhla hadička přímo k mý levý ruce.
"To prase už se probralo." Ozvalo se za jednou ze zdí.
Otočil jsem hlavou směrem po hlase a všiml si dveří s proskleným okýnkem v úrovni hlavy. Někdo tam stál a čuměl na mě. Po chvíli vešel dovnitř a rozsvítil světlo.
Jasná světlo ze zářivky přímo nad mou postelí mě oslepilo. Z koutků očí mi vytryskly szly a chvíli trvalo, než jsem je zase mohl otevřít.
"Víte kde jste? Pane Vachovsky?" zeptal se neznámý muž v obleku, jež se přesunul ode dveří k nohám postele mezitím, než jsem znovu obnovil zrak.
Mžoural jsem na něj a snažil se nějak srovnat myšlenky.
Zkurvený perník, zase se ohlásil dojezd a nemohl jsem ulovit nic vhodného k reakci.
"Slyšel jste mě? Víte kde jste? A hlavně proč? Pane Vachovsky?" Pronesl vážným a ledovým tónem, ve kterém bylo znát, že jej jen hraje a krotí neuvěřitelný vztek.
Nasranost a nenávist z něj přímo sálaly.
"Ne." Odpověděl jsem po chvíli.
"Vážně?" Otazál se znovu tím stejným tónem a začal se pomalu šourat blíž k čelu postele.
Nakonec stál přímo před mou hlavou.
Předklonil se a podíval se mi zhluboka do očí.
Znervózněl jsem a šeptem jsem ze sebe prodral: "Nevím. Nepamatuju si z posledních dvou dní ani hovno."
Chytl mě za vlasy a prudce mi naklonil hlavu tak abych si viděl na břícho.
"Co děláš ty pičo?" Vyjekl jsem bolestí.
Hodil na deku stoh fotek a začal jednu po druhé obracet.
"Takže si nepamatuješ tohle? Jak jsi celou svou rodinu ve spánku ubodal nožem, rozsekal na kusy a naházel v igelitových pytlích do sklepa? Jak jsi svou osmiletou sestru přivázal na celou noc k radiátoru a nutil ji se na to dívat? A proč? Abys ji pak znásilnil a zabil taky! Ty hnusná svině, netvrď mi, že si nic nepamatuješ! Ty parchante zasranej." Plivnul mi do ksichtu a praštil mi hlavou zpět do dolštáře.
Nebyl jsem schopnej slova.
Při pohledu na ty fotky se mi vybavilo, proč jsem zkolaboval v tom sklepě, když jsem otevřel ten druhej pytel.
Byla tam ona, moje nejmladší sestra.
Nahá a celá od krve. S končetinama rozlámanýma a přehýbanýma tak, aby se tam vešla celá.
Jediné co neměla od krve byla tvář. Bledá. Mrtvá, s výrazem nekonečný bolesti, utrpení a hlavně nepochopení. Její oči byly otevřený a ten prázdný pohled...
"To jsem nemohl být já, to není možný, to, to, to není prostě možný." Vykoktal jsem ze sebe, ale sám jsem tomu nevěřil. Nepamatoval jsem si nic, jen zlomky, ze zlomků nějakých pocitů. Ráno jsem si je neuvědomoval, ale teď se začínali prodírat na povrch. Byl tam vztek a vzrušení. Šílená nadrženost a zase vztek.
"Lítost, kurva kde je nějaká lítost?" Ptal jsem se v duchu sám sebe a bylo mi čím dál víc na zvracení ze sebe samého.
"Je mi z tebe na blítí, ty zrůdo. Nejraděj bych tě na místě zastřelil. Mí kolegové, nadřízení, soudci, vlastně všichni na světe by to pochopili a spousta z nich s chutí udělala taky. Ale zkurvený zákony v týhle zkurvený zemi říkájí, že i hnusy jako ty mají práva. Takže s tebou musím sepsat protokol a odvest tě někam, odkud už do smrti nevylezeš a budeš dostávat tři teplý žrádla denně. I když po tom, co jsi udělal, tam asi dlouho nepřežiješ. Hlavně když se roznese, co jsi udělal tý malý holce a to si kurva piš, že se postarám, aby se to tam rozneslo kurva rychle, rozumíš mi? Ty šmejde zasranej."
Zíral jsem na něj a věřil každýmu jeho slovu.
Mít volný ruce seberu mu bouchačku co se mu rýsovala pod sakem a sejmu se sám.

Uběhlo šest měsíců.
Soudní proces byl rychlej, nechtěli si se mnou špinit ruce a hlavně chtěli utišit ten mediální mumrajch co se kolem toho vytvořil.
Bulvár zažíval hotový orgie a i seriozní media si smlsly.
Můj ksicht obletěl snad všechny televize a noviny po celým světě. Kdo by se taky nechtěl podívat na někoho, kdo zfetovanej a zpitej do němoty vyvraždí bezdůvodně celou rodinu a schová si ji v pytlích do sklepa, že?
Poslali mě na doživotí do věznice s maximální ostrahou.
Samozřejmě na samotku.
Už když mě tam přivezli, vrhlo se na mě asi deset vězňů a to jsem byl ještě v želízkách s eskortou po boku.
Ten fízl v nemocnici nelhal. V base se to rozneslo ještě před tím, než jsem tam dojel a tak na mě ti chlapi byli celkem slušně připravení.
Dokonce stihli i podmáznout dozorce aby omylem nechali pár cel nezajištěných.
Vyřítili se na mě jako vosy.
Uvítali mě dvanácti bodnými ranami, třemi zlomenými žebry, naštíplou klíční kostí, dvěma zlomenými obratly a naštiplou lebkou. Nohy a ruce jsem měl celý modrý od kopanců a šlapání.
Dozorci i eskorta je nechala pěkně vyřádit, než je rozehnaly a odtáhli mě na ošetřovnu.
Viděl jsem jejich ksichty a ten blažený výraz, když mě tam ta banda masakrovala. Čišela z nich čirá radost a chuť se k nim přidat.
Jako na potvoru jsem to přežil.
Během dalších dvou let jsem podobné nakládačky schytal ještě tři.
Asi měly nějak vypočítaný co snesu, protože jsem vždycky utekl zubaté z pod kosy jen o kousek.
Dozorci vždycky jen stáli a zírali.
Vyloženě se bavili.
A když jsem se vrátil z marodky zpátky na celu, každej den mi to tam prohledávali. Bylo jim jasný, že si to budu chtít hodit a taky že jsem chtěl.
Nenechávali mi tam nic, z čeho by se dala udělat nějaká ostrá hrana.
Zmrdi.
AŽ do teď.
Teď s nima vyjebu.
Pochybuju, že počítali s tím, že si i tady, kde mě všichni nenávidí a chtějí mě zabít, dokážu pořešit pořádnou hromadu fetu i s inzulinkou.
Zmrdi, teď jsem je přechcal.
Díky bohu za smažky bez peněz ale s dobrýma kontaktama.
Stačilo jim říct, že mám na účtu dost prachů na 10 gramů a dát jim pin.
Sice to byl risk jako prase, protože se mnou mohly taky dobře vyjebat, ale naštěstí byly dost vděční a když jsem jim řekl, že z toho chci pro sebe jenom gramy dva, málem mi v jídelně před dozorcema začaly olizovat nohy blahem.
Trvalo to měsíc.
Sedím teď ve svý cele, je něco po půlnoci a sepisuju tenhle blábol. Trochu jsem se nastřelil abych to napsal co nejrychlej a hlavně otestoval kvalitu zboží.
Není to žádná extratřída, ale účel to splní.
Omlouvám se za to, že je to tak dlouhý a myšlenky mi lítaj v každý větě jiným směrem. Jen jsem to ze sebe potřeboval dostat ven. Ukázat jak to bylo i z mýho pohledu i když to mě nijak neomlouvá. Spíš to jen dokazuje, že jsem ještě větší píča, než jak mě vykreslovala ta pojebaná televize.
Ale to je fuk.
Mám tu před sebou stříkačku, ve které je s trochou vody rozředěných jedna celá osm gramů skoro čistýho perníku.
Za chvíli už mi bude fuk uplně všechno a vám myslím taky.
Sbohem.