Tamara

Poprvé jsem Tamaru spatřil, když jsem malátným krokem vycházel z posilovny. Postávala v hloučku stejně starých žen a v ruce držela elektronickou slimku, která spíše vypadala jak zažehnutá dirigentská taktovka udávající rytmus. Vypustila obláček expanzivního kouře a neposlušný pramínek mahagonových vlasů jí zakryl výhled na jedno oko. Tím druhým sondovala můj pas.
„Jak povrchní,“ napadlo mne v tu chvíli a pokračoval jsem v chůzi, aniž bych jí věnoval sebemenší pozornost. Nejspíš prohodila něco vtipného, jelikož za mými zády se rozhostil jinotajný smích. Nebo to byl projev zájmu? Ani dnes v tom nemám jasno. Jedno však vím jistě: tenkrát jiskra nepřeskočila! Tenkrát ještě ne.
Od tohoto okamžiku jsem Tamaru ve fitku vídal stále častěji. Snažil jsem se měnit časy příchodu, ale buďto musela dorazit přede mnou, anebo se objevila pár minut poté, co jsem se začal rozcvičovat. Nikdy jsem nebyl vztahovačný, ale tato nahodilost mě docela dráždila. Hru na osud jsem neuznával, tím více mě překvapovalo, že mě to v souvislosti s Tamarou vůbec nepřekvapuje. Aby čert spral všechny karmické zákonitosti! Bůh stíhá hříchy do čtvrtého pokolení a já jsem možná na řadě. Snažil jsem se soustředit na své bench-pressy a přišlo mi logické, že Tamara je někde tady poblíž, povídá si s trenérem, popíjí koktejly ve fitness baru, dráždí posilovací stroje nebo zvedá činky.
Pohled na vypracované zádové svalstvo, vyrýsované břicho a trochu větší pevný zadek mi byl Tamarou přímo vnucen, neboť představa stereotypního míjení se bez bližšího povšimnutí je přinejmenším zvláštní. Často stávala rozkročmo zády k posilovně a telefonovala někam do Bruselu (to mi rovněž neuniklo). S pohledem upřeným na panorama Vyšehradu udílela na dálku pokyny svým podřízeným, s trochu více sklopeným zrakem se radila s nadřízenými.
Určité mentální pouto mě ovšem s Tamarou spojovalo mnohem víc, než jsem si byl ochoten přiznat. Přestože jsem pravičák, pocházím z rodiny levicových intelektuálů, a snad díky tomu mi byl Tamařin slovník podvědomě blízký. I když ne všemu jsem okamžitě rozuměl. Zrovna si volala s kamarádkou a snažila se ospravedlnit svoji závislost na nikotinu: „To víš, holka, nejde válčit na dvou frontách. Ale až narazím na toho správnýho nabíječe, tak s tím určitě seknu!“
Hm, zvláštní, a já myslel, že existuje pouze „ta“- nabíječka.

Zákon všemožných příčin a následku mě později dostihl ve své nejtemnější podobě, když jsem procházel kolem proteinového baru a v ruce třímal napěněný koktejl. Vrazil jsem přímo do ní. Do Tamary! Stylovou dámskou mikinu Nike právě potřísnily moje proteiny.
„Tak snad abyste mě po tomhle pozval na panáka!“ pronesla Tamara kupodivu vstřícně.
„Tak snad abychom si toho panáka dali někde v centru, a ne tady ve fitku,“ soukal jsem ze sebe hbitě, ale monotónně. Stejně tak mi mohlo dojít, že v proteinovém baru se alkohol nepodává.
„Co třeba dnes v osm u Mánesa?“ řekla spontánně.
„O.K. To by šlo. A nabíječe beru sebou,“ řekl jsem rádoby svrchovaně, ale vzápětí jsem si to vyčítal. Připadal jsem si jak poslední sudeťák, který zaspal odsun. Trojice Tamařiných kamarádek se na barových stoličkách otočila zády ke mně v režimu kompaktního unisona. Byl slyšet tlumený smích, vycházející až odkudsi z nitroděložních hrdel. Tamara zachovala dekorum. Usmála se na mě jak matka na pětiletého syna s kytičkou fialek v ruce: „Možná to nebude zas tak od věci.“

U Mánesa se před měsícem stala ošklivá dopravní nehoda, dneska se snad žádná nehoda nestane. Něco podobného mi běželo hlavou ve sprše namísto vtíravých nápěvů nejrůznějších melodií. Jdu tam z jejího nebo vlastního popudu? Chci jít na setkání s Tamarou? A proč se vlastně sprchuju? Dobře mi tak, měl jsem si dávat větší pozor! Jeden jediný proteinový koktejl a…všechno směřuje k Mánesu. A dost! Zarazil jsem vlastní úvahy a šel si seřídit hodinky – od včerejška vládne letní čas.
Obloha nad Šítkovskou věží vytvářela ideologizované přítmí. Byla inverze a tma za těchto okolností snadno navodí sžíravé, sebelítostné pocity. Inverzní poklop - silný jak kyklop, žertoval jsem v duchu, abych obelstil vlastní nejistotu. Tamara už tam stála. Vypadala jak nafintěný ortel, který teprve čeká na svoje vyslovení.
„Mám zaplaceno parkování přesně na hodinu, navrhuji, abychom ten čas strávili tady,“ její prst přímočaře mířil na osvětlenou spodní část Mánesa, restauraci, která odjakživa připomínala naleštěné akvárium.
„Uvnitř je to moc útulné, chodím sem často a ráda.“
„Proč ne, snad abych se konečně představil...“
„Snad abychom si konečně začali tykat, já jsem Tamara.“
„Těší mě, Tamaro, Benedikt.“
„Tamara a Benedikt, to zní skoro jako duo Hitchcock,“ mrkla na mě spikleneckým okem a trochu se upozadila, abych do noblesního akvárka vstoupil jako první.

Tamara míří ke stolu u okna. Je označen piktogramem reserve, ale to ji ani v nejmenším neznepokojuje. Distingovaný číšník vzápětí cedulku odnáší. Tak takhle je to tedy. Tamara o sobě nejspíš nikdy nepochybuje. Snažím se nedat najevo překvapení a vytahuji koutky úst do žoviálního úsměvu. Pomáhám Tamaře z červeného kabátu vojenského střihu s černými knoflíčky. Čichové buňky mi aktivuje podmanivá vůně. Opium? Armani? Usedám naproti ní. Vzduch je tím parfémem nebezpečně prosycen. Ještě chvíli a nos se mi začne erektilně protahovat směrem k sametovému výstřihu. Tamara vypadá kouzelně, kouzelněji než kdykoliv předtím. Konečně správná inverze.
„Vadí ti emancipované ženy, Benedit-kte?“
“Klidně mi říkej Bene, Tamaro, ne nevadí, proč?“
„Co vlastně děláš za práci?“ ptá se dál.
„Sedím v kanceláři. Naše firma vyrábí hliníkové profily, dvousměnný provoz. Sedím v kanclu nad výkresy a kontroluji zaměstnance na lisu, jestli správně děrují.“
„A líbí se ti to?“
„To děrování?“
„Ne, ty profily, nota bene hliníkové,“ vyprskla. „Ta práce samozřejmě,“ nahodila opět vážný výraz.
„Tak zvyknul jsem si, na všechno se dá zvyknout.“
Číšník před nás postavil dva objednané toniky. Připadal jsem si hloupě, jako už v minulosti tolikrát. Neměl jsem vůbec sem chodit. Tuhle standardní společenskou konverzaci jsem nikdy moc nezvládal.
„Teď mi teprve došlo, Tamaro, že tě nemůžu pozvat na panáka, když jsi tady autem?“
„Toho si klidně můžeme dát u mě, jestli nejsi proti.“
Reakce Tamary mě tentokrát ničím nepřekvapila.

Sedím v Tamařině BMWéčku a všechno mě zneklidňuje. Asi bych se měl soustředit na parametry luxusního vozidla s neonovým podvozkem. Blikající světla na semaforech věrně odrážejí stupňující se nervozitu mé mysli. Červená, žlutá, zelená a pořád dokola. Tamara zapíná handsfree a vyřizuje hovor.
O půl hodiny později sedím na gauči v Tamařině bytě. Znova telefonuje. Někdy mi připadá, že nežiju svůj život, a když už tak z druhé, třetí, páté ruky. Dívám se na hrozně starý film vlastního života, uprostřed světa digitálních technologií. Vnímá mě Tamara stejně zastřeně? Otevřu minibar a naleju si panáka kubánského rumu. Než Tamara dotelefonuje, cítím na solaru příjemné teplo. Tamara zavěsila, je ticho. Z okna vidím panorama osvícené Prahy. Všechny světelné tepny se sbíhají k jedinému bodu.
„Já jsem tady!“ pronáší vlídně. Nebo netrpělivě? Všimla si, že koukám zaujatě z okna a přemýšlím. Je v růžových nedbalkách a upřeně se na mě dívá. Ten pohled odněkud znám, ale nemohu si vybavit odkud. Sundává mi kalhoty. Teplo se přelévá níže a tam se zastavuje. Sedá si obkročmo na mého gaskoňce…jo, takhle ho odjakživa tituluju.
„Možná bychom měli zhasnout světlo“ stačím ještě říct.
Tleskne a je tma. Má v bytě automatické spínače. Moje spínače v hlavě rovněž zhasínají. Ještě před tím mi naskočí vzpomínka na hodinu branné výchovy, na „pět T“, které je třeba dodržet, když je člověk v šoku: transport, tekutiny, teplo, ticho…tenhle šok je ovšem příjemný. Fluoridový dech se misí s rumovým odérem, náš pot v místech dotyků. Alkohol na chemii, kůže na kůži, tělo na tělo, pot na pot. Tamara je v extázi, vlasy s mahagonovým přelivem mám úplně všude. Obličej se jí zakřiví a z hrdla vychází jeden orgastický výkřik za druhým. Stupňuje se to, ale za chvíli je po všem, což je dobře. Déle bych stejně nevydržel.
„A teď do ložnice,“ usmívá se. Utírám si zpocené čelo a kopnu do sebe dalšího panáka z Karibiku. Tamara vypije na ex druhého. Přistáváme na obrovitánském letišti. Svazuje mi ruce, přes oči mi dává sametově tmavý šátek. Alkohol totálně vyretušoval neklidnou mysl. Tamara ve tmě cosi šteluje. Blíží se ke mně, znova cítím její horký dech. Poslední fantazie, která mi prolétne hlavou, je záběr okoralého štítu Šítkovské věže. Tamara má nasazený připínák.

Ráno mi Tamara chtěla naservírovat snídani. Odmítl jsem to, i když vaječné toasty miluju. Zasypala mě určitými výhradami, nápady, jak se jinak oblékat, na co se při posilování více soustředit, jaký parfém používat… Možná to ani nebyly výhrady, spíše jen dobře míněná reflexe, abych byl v souladu s jejími představami. Těšil jsem se, až vypadnu. Odmítl jsem i odvoz autem. Po včerejšku bych potřeboval ještě leccos rozchodit, pořádně si všechno urovnat v hlavě.

Je půl osmé ráno, sedím v mekáči a dávám si tousty, kterých jsem se před chvíli na jiném místě zřekl. Padající sníh za okny se mění v omšelou břečku. Chodci spěchají do práce, snaží se vyhnout jeden druhému. Zachumlaní do teplých kabátů připomínají tmavé lastury posypané bílým pískem. Je Tamara vůbec normální? Nemá cenu ptát se sám sebe, zda se to stát mělo či nikoliv. Zda jsem to tak chtěl nebo nechtěl. Sehrál v tom roli alkohol, nikdy nepřiznaná zvědavost, moje pasivní povaha, naprostá odevzdanost osudu? Všechny tyhle úvahy už patři minulému času a nezbývá, než je odsunout na vedlejší kolej. Za chvíli budu sedět v kanceláři, kontrolovat výkresy, přepočítávat kalkulaci nákladů a snít o výhře v loterii. Standardní život svobodného pětatřicátníka, jehož nejmilejší přítelkyní je přeplněná lednice a bílý sex vrcholem intimní slasti. Kolega Staník má dnes dovolenou. Aspoň nebudu muset poslouchat přízemní hlášky o nových roštěnkách, které o víkendu stihl přefiknout. Staník je o sedm let mladší, jako spolupracovník naprosto spolehlivý, ale některé jeho řeči mi lezou na nervy.
S desetiminutovým předstihem odemykám kancelář a zapínám počítač. Mezi příchozími emaily registruji neznámou adresu. Tamara!
…………………………………………………………………………………………………..
Ahoj Bene, jak je po ránu? Zapomněla jsem ti dát čaj z dubové kůry…to kdybys měl nějaké potíže, ehm, v krajině gluteální…;o)
Pojedu na dva měsíce pracovně do Bruselu. Napadlo mě, zda bys nechtěl jet se mnou. Byla bych moc ráda, možná i víc než ráda…;o) Nech si to projít hlavou a dej mi včas vědět, nejlépe ještě dnes. Mimo jiné kvůli letence navíc, kterou je třeba zabukovat.
PS: O peníze se nemusíš starat, všechny náklady spojené s pobytem + něco navíc jsou v režii mého zaměstnavatele. Pěkný den!
Tamara Šlinková
vedoucí koordinátorka odboru dotací EU
………………………………………………………………………………………………......

Čelo se mi krabatí vrozenou nedůvěrou, cítím tlak nosoretních rýh. Překvapivě se mě zmocňuje něco jako radost. Nesmím teď Tamaře ani prstem dát najevo, že mě cesta do Bruselu láká, jinak mi skrze monitor pohltí celou ruku. Šéf by mi možná dva měsíce volna schválil, ale nechci o tom přemýšlet. Budu fabulovat.

…………………………………………………………………………………………………..
Ahoj Tamaro, vše je tak, jak má být. Aspoň doufám…;o) Fajn, pojedu, ale měsíc bude naprosto stačit. Nemohu si z mnoha důvodů dovolit být tak dlouho pryč, nehledě na to, že by se to mému vedení stoprocentně nelíbilo. Hezký den!
Ben
…………………………………………………………………………………………………..

Odpověď zablikala skoro okamžitě:
…………………………………………………………………………………………………..
Super Bene, to je skvělé! Měsíc je dobrá volba a třebas to ještě půjde změnit na dýl. Budeme tam mít zdarma fitko, solárko, bazén, saunu, vířivku a taky jeden druhého. PS: Asi tě miluju. :-*
…………………………………………………………………………………………………..

No tak to určitě! Mám chuť napsat Tamaře něco v tom smyslu, že tohle jsou jenom hormony, a že to zase přejde. Ale nechám to být. Ať si je Tamara kým chce, třebas přízrakem, tohle jí nespolknu. Pakliže tomu ona sama věří, tím lépe. Je dobré mít pro začátek alespoň malý náskok. Faktem je, že pocit mentální převahy mě jaksi niterně rozradostnil. No tak fajn!

Za posledních pár měsíců jsem si několikrát uvědomil, jak moc mě ubíjí cyklický stereotyp všedních dnů, onen těžkopádný točkolotoč nahoru dolů a zase nanovo. Často jsem se bavil tím, že jsem vybral jedno písmenko abecedy a snažil se vymyslet co nejvíce přirovnání. Naposledy byl můj život: šedivá šeď, špinavá štace, štiplavý škvár, šumivý šesták, šňupavá škvára, šlendriánská šmelina, šizený šoulet, šlachovitá šlichta, šalebný šmuk, šlechetný štěk, štípanec Šlinkové, šílený šťouch… Brusel může na chvíli ledacos změnit. Je na čase si více věřit. Tamara je sice temperamentní a výstřední, ale stejně tak schopná, pracovitá, inteligentní a určitě ne bezcharakterní.

Na některé situace, které před nás život staví, je třeba reagovat střelhbitě, nedopustit, aby nám proklouzly mezi prsty. Nebýt statický. Hérakleitos pravil: „vše plyne, nic netrvá“, a ten, kdo chvíli stál, by za chvíli mohl stát opodál. Kupříkladu diktát módy je zcela nekompromisní a já nevidím důvod, proč nemít za všech okolností vyholené podpaží, nepoužívat vždy stejný parfém, nezačít nosit značkové košile a slipy, pánské kabelky, které jsou zrovna v kurzu. V tom všem má Tamara naprostou pravdu. Chci patřit do Evropy jako moderní muž jednadvacátého století, ne jako šupák nebo smradlavý kozel!

Uběhly dva týdny a do mého odletu zbývá osmatřicet hodin. Koukám se do zrcátka, které jsem si nedávno koupil. Na pracovní stůl se bez problémů vejde, a když se rozprostřou výkresy, schovám je do šuplíku, aby nepřekáželo. Stejně tak balzám na rty, ovšemže pánský. Jeden jediný chloupek obočí nad kořenem nosu mě začíná iritovat. Mám chuť si jej vytrhnout pinzetou, ale žádnou u sebe nemám. Ještě nikdy předtím mě to nenapadlo. Kolega Staník mě po očku sleduje. Je mi to celkem ukradené. Staník to nakonec nevydrží, upřeně se na mě zadívá a prohlásí: „Koukám, že se z tebe stal docela slušnej metroušek?“
Blbečku, pomyslím si v duchu, kdybys tak tušil, kdo mě klátí…