Sugesce

 
                                                   SUGESCE
 
     „Pane hrabě, venku je nějaký kumštýř, chtěl by vám ukázat, co umí. Stojí to za podívání, jinak bych si netroufl.“ Komorník opustil mírný předklon a čekal, co hrabě.
     „Kumštýř?“ zeptal se udiveně tento starší pán, „víte přece, že mě taková zábava nepoutá, je to stále stejné.“
     „Tentokrát ne, milosti. Ten člověk předvádí neuvěřitelné kousky, jsem přesvědčen, že i milostivá paní hraběnka by je ocenila!“
     „Co myslíte?“ otočil se hrabě k doktorovi, stojícímu vedle něj, „trochu rozptýlení by hraběnce snad neuškodilo, se mnou ho moc neužije.“
     „Já se jistě podívám, pan komorník by nedoporučoval něco všedního, když hovoří s takovým nadšením. Také už ledacos viděl, pravda?“
     Otočil se ke komorníkovi a ten s úsměvem přikývl.

                                                      *  *  *

     Mladá hraběnka byla pozváním trochu překvapena. Znala svého muže jako posluchače hudby a čtenáře vážných knih, ale komorníkovo doporučení zřejmě udělalo své a konečně proč by ne? Odejít se dá vždycky a bude-li podívaná stát za to, tím lépe.
     Sešli se na hlavní chodbě a zamířili ven. Komorník a doktor v živém rozhovoru; mají si stále co povídat, jsou to oba vzdělaní a zcestovalí lidé.
     Z jejich řeči se dalo pochytit, že má jít o nějaké indické vystoupení, žádné házení míčky či metání kozelců. U toho lze ocenit ohromující šikovnost těch lidí, ale vidět to víckrát, to omrzí.
                                                      *  *  *

     Přede dveřmi bylo prázdno, vystoupení bude jen pro ně. Kumštýř vypadal téměř všedně, kalhoty i košili měl jen trochu volnější, než je zvykem, u manžet naopak více stažené, takže opravdu vypadal trochu orientálně. Stál opodál a vedle sebe měl jen jakousi nádobu, asi s náčiním. K té se sehnul, nabral z ní do dlaní hlínu a zamířil k hraběnce. Ta užasle sledovala jeho ruce. Z hlíny vyrašila rostlinka, z ní drobné lístky a než došel umělec až k ní, měl v dlaních nádherný květ s dlouhým úzkým kalichem. Ten jí s hlubokou úklonou věnoval, vrátil se k nádobě a vše ještě zopakoval s květem pro hraběte. Teď už si ho hraběnka mohla lépe prohlédnout – uhlazené pohyby, při předvádění trochu teatrálně strojené, tak důvěrně známé… Jiříku! Můj dětský kamaráde, po kterém se mi tak krutě stýská, jak ses tu objevil? Hleděla jsem ti jen na ruce, jinak bych tě hned musela poznat!

                                                      *  *  *

     Ano, je to on! Můj Jiřík, říkala jsem; napřed se tomu smáli, později mi to zakazovali. Jiřík je správců, ne tvůj. I on někdy řekl moje Mirunka, ale nikdy přímo. Jenom tak – moje Mirunka přišla. Jak by byl svět prázdný, kdyby mě nenaučil dívat se na něj, jak uměl on. Trávili jsme spolu spoustu času a rozuměli jsme si i beze slov. Tehdy mi to nepřipadalo nijak zvláštní, ale později mě napadlo, že jsme si snad četli myšlenky. Či spíše on to nějak uměl, já jsem se s něčím podobným jinde nesetkala. Jiřík měl však úžasný vliv na každého, i na dospělé. Vzpomínám si, jak dosáhl toho, že se nebudou shazovat ptačí hnízda, dokud ptáci nevyvedou mladé, i když na staveních jsou na obtíž. A ještě jedna příhoda mi zůstala v paměti: zahradníkovic Pavlíka zachránil před strašným výpraskem pro ukradenou brož. S ustaraným výrazem chodil mezi lidmi, až si promluvil se štolbovým pomocníkem. Ten pak oznámil, že brož viděl ještě potom, co byl Pavlík pryč. Bál se to prý říct, aby krádež nebyla na něm. Pak se podle jeho slov brož našla v trávě, ztratila se při přenášení věcí na nějaké zahradní slavnosti. Pavlík se pak ještě strachem budil ze spaní, ale i této můry ho Jiřík zbavil, snad domluvou, snad dokonce i bez ní.
     Já byla ještě malá, on byl o tři roky starší a navíc zřejmě nad svůj věk rozumný. Zasvěcoval mě do všeho možného, s čím jsme se v okolí setkali. Každé slovo si pamatuji, většinou jsem jim však nerozuměla. Až s věkem a dospíváním mi pomalu docházel význam jeho řečí; je to s podivem, vždyť mu bylo teprve patnáct, když musel odejít.
     „Posílají mě pryč, Mirunko, vědí, co v tobě už vidím. Až se tím staneš, mysli na mne.“
     Viděl jsi ve mně ženu, Jiříku, můj muž ji ve mně neviděl ani v den svatby. Je starý skoro jako můj otec, ale ani dřív ho prý ženy nijak nezajímaly, prožil jen pár bezvýznamných epizod. Pak se raději cele věnoval studiu a cestování, proto si tak rozumí s těmi dvěma, kteří sem přišli s námi. Když se dají do diskusí, věru není poznat, kdo je pán.
     Zpočátku se zdálo, že by mi rád něco vysvětlil, ale pak viděl, že mi nijak nevadí, když se mi nevěnuje, a od svého úmyslu upustil. V okolí snad nikdo ani neví, že náš sňatek, jak se říká, nebyl naplněn.
     A jestli na tebe myslím? Ať dělám cokoliv, vše mi tě připomíná, celých jedenáct let se mi ozývají tvá slova; na co se podívám, to mi vybaví, co jsi něčemu podobnému říkal ty, každého člověka porovnávám s tím chlapcem, který mě musel tak záhy opustit. Prostupuješ celou mou bytostí, dá se tomu říkat, že na tebe myslím?
     Jak je možné, že v jediném okamžiku proběhne člověku hlavou tolik myšlenek? Není to tím, že jí proběhly už tisíckrát, že právě tyto myšlenky jsou v této hlavě doma?
     Kumštýř, nyní tedy už Jiřík, zatím stál před hrabětem, ruce zepředu položeny na jeho ramenou a něco tiše povídal. Takhle mluvíval i ke mně, vzpomněla si hraběnka. Hrabě souhlasně přikyvoval hlavou, či spíše celým tělem. Ruce měl sepjaty před břichem – kde má kytku? Hraběnka si uvědomila, že i ona má prázdné ruce.

                                                     *  *  *

     Doktor s komorníkem, kteří celou dobu stáli opodál, se pomalu otočili a měli se k odchodu zpět do zámku. Jim v patách se trochu váhavě pustil hrabě a za ním Jiřík. K němu se mlčky přidala hraběnka.
     Jestlipak si ještě budeme tak rozumět? Pochopím tvá slova, nebo mi i bez nich nějak sdělíš své myšlenky? Jak mohl náš život jinak vypadat, kdybys tenkrát nemusel odejít! Ale máš pravdu, stejně by nás spolu nenechali. Mne by jistě časem provdali a ty by ses na to mohl jen bezmocně dívat. Takhle teď jdeme spolu bok po boku… Ale já jsem vdaná! Zase dobře, jistě. Kde bych byla lépe schovaná, než právě u člověka, pro kterého jsem jeho ženou jen podle manželské smlouvy. Bylo mi téměř dvacet let a naši už mi hledali nějakého vhodného ženicha, když se u nás objevil s tím, že by si mě vzal. Mým rodičům se to nijak nezamlouvalo, představovali si vedle mne mladého muže a pak nějaké děti, ale to jsem si zase neuměla představit já. Měla jsem plnou hlavu tebe a mám dosud. Nakonec svolili, hrabě byl první, u koho jsem se nepostavila na rozhodný odpor. Ani nevím, jak jsem mu přišla na mysl právě já, prý se tenkrát odněkud vrátil a hned že prý se bude ženit a musí si vzít mne. Bůh ví, jak vůbec k té myšlence přišel.

                                                      *  *  *

     Maličký průvod pěti lidí vešel do haly; hrabě svolal služebnictvo a začal udílet příkazy. Hraběnka pojede na dlouhé cesty, proto se vypraví kočár, náhradní koně, velké vybavení, prostě vše potřebné pro jakkoliv dlouhý pobyt mimo domov.
     Sloužící se udiveně otáčeli po komorníkovi, takové příkazy dostávali vždycky jenom od něj. Hrabě jen projevil přání, vše zařizoval komorník! Ten však jen netečně pokyvuje hlavou, je tedy asi všechno jak má být, vypravme tedy hraběnku jak si panstvo přeje.
     Hraběnka sama se také vypraví, zanedlouho je tu, připravená k odjezdu. Pojedou sami, Jiřík koně ovládá a hraběnka bude mít celý kočár sama pro sebe. Usadila se tedy, pokynem ruky se rozloučila s hrabětem, který s nimi vyšel před zámek a již cítila drkot kol pod sebou. Ještě v zátočině se ohlédla z okna a viděla, jak hrabě strnule mává.

                                                      *  *  *

     Hrabě zamával a pomalu se vracel do zámku: „Sám jsem tolik cestoval a hraběnka zná jen nejbližší okolí. Dobře tak, že si vyjede. Zvláštní příhoda, nezvyklá; a hraběnka odjela. Copak tomu asi říká, musím se jí zeptat. Zvláštní představení, vyjímečné. Podobný pocit jsem snad už zažil, přesně si nevybavím, bylo to ještě za svobodna. Ano, nedlouho poté jsem se ženil. Proč vlastně?“
     Hrabě prochází halou kolem doktora a komorníka. Ti na něj jenom užasle zírají.
     „Běžte domů, doktore, už vás jistě nebudu potřebovat. A vy si také dejte volno, já si jen něco trochu počtu a půjdu spát, bylo toho dneska nějak moc. Jen vyřiďte v kuchyni, ať mi pošlou něco, co mám rád. Něco lehčího, ale nemusí to být dietní, on se doktor pro jednou nezblázní, co doktůrku? Mně je nějak lehko, udělám si drobnou radost trochou dobroty.“
     Hrabě vyšel do schodů a zamířil k svému pokoji: „Tak. Zvláštní večer, plný událostí. A hraběnka je pryč; jen tak, z ničeho nic. Jsem zvědav, co mi k tomu poví.“