Bretaňská kočka

Bretaňské podnebí je stabilní, tedy i podnebí nad bretaňskými lesy. Majestátní rozlehlost bretaňských lesů uklidňuje mysl. Potvrzují to mnozí, kteří sem přes den zavítali. Nechtějte poznat neuchopitelnou duši bretaňských lesů v noci! Kdokoliv má za bílého dne potřebu přijít a vidět, je mu přáno. Ovšem nad děsivou ponurostí bretaňských lesů v noci nelze zvítězit! Celé legie turistů by nejpozději před soumrakem musely kapitulovat. Jenom šílenec by se zde ukrýval. Kdyby jej koza Amaltheia sytila mlékem a hlídala s pomocí zlatého psa, možná by to přežil. Jenže Amaltheia do bretaňských lesů nepatří, a jak říkám: musel by to být šílenec. Stromy bretaňských lesů zadumaně mlčí. Mlčí i kamenné menhiry u pobřeží, jako by do nich přesídlily duše vojáků zabitých v Normandii. Mohlo by se zdát, že mlčí celá Bretaň, ale tak to není!

V bretaňských hospůdkách pulsuje život. Víte například, jakým posunkem se signalizuje Velká devítka? Nebo jakou kartu drží spoluhráč v ruce, když zrovna našpulil rty? Bretaňský poker jsem vydržel mastit dlouho po půlnoci, dokud ještě žil Gontran. S Gontranem jsme tvořili sehranou dvojku. Brilantně jsme odezírali jeden od druhého a nebylo možné nás porazit. U Gontranových nohou ležel vždy jeho pes - ohař - samozřejmě bretaňský. „Tenhle pes mě jednou přežije,“ prohlašoval. A on ho skutečně o pár dnů přežil.

Od doby co mám internet, na hospodu ani nepomyslím. Internet nahradí společnost a zažene samotu. Nahradí společnost ženy. Zmínil jsem se už o bretaňských ženách? Oh, mon Dieu! Pustí vás tajně, nejčastěji při úplňku, do svého příbytku, pohostí bretaňskou polévkou nebo palačinkami a potom? Ale nechci, nemůžu, se rozepisovat o všem. Nebylo by správné odkrývat tajemství žen, které dosud žijí. Už kvůli jejich dosud žijícím mužům by to nebylo správné… Tohle není karban.

Za úplňku naberou události vyhrocenější podobu než obvykle. Lidé snáz podlehnou iluzím, blouzní nebo začínají vyšilovat. V hazardu padají nejvyšší výhry, a stejně tak nastanou i nejhlubší propady. V jedné části našeho lesa roste osamocený cedr. Pro zdejší narkomany se cedr stal pietním místem. Ubírají se k němu, aby tu uskutečnili prazvláštní rituál. Chovají se zmateně a pronáší tajemné formulky - většinou pod vlivem párna, drogy, po které zůstávají rozšířené zornice. Děje se tak převážně za úplňku nebo nad ránem, kdy úplněk doznívá. Ovšem závislost je mrcha, kterou si nelze naklonit jakýmkoliv magickým zaklínadlem. Musí být vyrvána i s kořeny a spálená na popel jednou provždy; s celým rodokmenem!

Minulý rok na podzim nebylo zrovna přívětivé počasí. Vracel jsem se domů úvozem polní cesty, vedoucí z lesa k naší vesnici. Bez ustání mrholilo a na stéblech trávy se leskly drobné kapky. Kamenná zídka prvního domu lemuje ostrou zatáčku silnice, po které odjakživa jezdí těžké kamiony. V noci jejich světlomety vrhají na zeď mé ložnice ostré kužele. Až jednou selže autonavigace, najdu své pohřebiště v hromadách sutin. Anebo budu po celý zbytek života přemýšlet, proč vlastně jsem si dům nenechal pojistit.

Tu noc před úplňkem jsem nezamhouřil oči. Tušil jsem, že někde na nebi září výrazně sytý měsíc, zahalený v šedém oparu mračen. V minulosti jsem údajně trpěl náměsíčnými stavy. Ale možná si ze mě sousedé tropili šašky. V kuchyni na stole ležel kastrol a v něm nedojedené fazole. (Ovšemže bretaňské, jiné bych ani nepozřel!)
Na terase cosi zašramotilo. Světlo z reflektoru nákladního auta na chvíli přelétlo terasu a já zahlédnul siluetu sedící kočky. Popošel jsem k oknu; dívala se na můj stín skrze sklo a špinavou záclonou. Její oči svítily jako dvě zlaté mince cinknuté letitými běsy. Nemám rád kočky. Jsou ohromně lehkovážné, na rozdíl od psů. Pes prožívá každý okamžik s vámi, kočce jste naprosto ukradeni! Pes přebírá zodpovědnost i za člověka, kočka vás jen mistrně využívá, aby mohla dělat, co si zamane.
Vyšel jsem na terasu. Kočka seděla nehybně jako zkamenělina a dál mě pozorovala. Málem bych jí nabídnul cigaretu.

„Neruším?“ zeptal jsem se a zapálil si.
„A i kdyby?“ olízla si tlapku.
„Tak snad aby ses mě aspoň trochu bála?“ usmál jsem se dobrácky.
„No dobře, já se tě tedy bojím!“ zvedla zrak a přikrčila se.
Vzpomněl jsem si, že podobnou kočku měla Habiba. A rovněž Malvína, což byla manželka jednoho… No, nebudu jmenovat!
„Dnešní lunosvit nic moc, viď?“ zeptal jsem se, jelikož jsem nevěděl, na co se zeptat.
„Střízlivě zaokrouhlená suma schovaná v mracích,“ pronesla pod vousy a pokračovala v očistě.
Vypustil jsem nechápavý obláček kouře.
„Na obloze na tebe čeká vítězství, ale ty si ho stejně neužiješ!“ zavrněla prorocky.
Hladina adrenalinu v krvi mi povážlivě stoupla.
„Když kočka zemře osmkrát, nic to ještě neznamená. Až podeváté odchází navždy. Vy, lidé, máte jediný život. Jakmile o něj přijdete, je to nevratné. My, kočky, devětkrát – ty, obyčejný člověk, pouze jednou a dost! Chápeš ten rozdíl?“
„Kdo jsi, že takhle mluvíš? Co si vlastně o sobě myslíš?!“ vyhrkl jsem podrážděně.
„Já?“ otřela si hlavu o kovové madlo a začala se k němu lísat.
Záchvat vzteku se ve mně rozhořel naplno, ale kočka v mžiku přeskočila zábradlí a zmizela v křoví.
Hledal jsem kámen, který bych za ní hodil.

Druhý den jsem vstal nabitý energií. Včerejší zážitek v hlavě dozvučel jako vylhaná ozvěna. Těšil jsem se na stmívání. Úplněk odjakživa tříbil moji intuici.

Po Gontranově smrti mi karban chyběl. O to víc jsem sázel přes internet na sportovní zápasy. V poslední době jsem se zadlužil, ale není to žádná tragédie. Dříve nebo později to otočím, vím to moc dobře! Přemítal jsem nad zítřejším fotbalem, zvažoval všemožné varianty, a jakmile jsem měl vše promyšlené, vsadil jsem si. Osm zápasů - jeden kurz slibnější než druhý.

Nad ránem mě probudila silná křeč v noze. Prach z polic naplněných knihami do sebe nasával pachuť nervozity. Odpoledne jsem zjistil, že prvních šest zápasů jsem uhodl správně. Znervózněl jsem ještě víc. Sedmý zápas byla tutovka a na osmý jsem koukal v přímém přenosu. Se závěrečným hvizdem bylo jasno - výhra! Krásná jako oko luny. Čirá jako křišťál nebo azurové pobřeží.

Byl jsem oddlužen! Mohl bych prodat dům a koupit si větší, hezčí… Někde u moře, v dosahu lesa. Výhra, která mě nepřekvapila. Věděl jsem, že brzo přijde. Pociťoval jsem ji dlouho ve svých stárnoucích kostech. Zvelebím Gontranovi náhrobek, když nic jiného. Slíbil jsem mu to na smrtelné posteli, dokud ještě vnímal. Přeposlal jsem si sumu na účet. Trochu mi zatrnulo při představě, že by peníze zmizely ve virtuálnu, ale pustil jsem to z hlavy.

Následujícího půl roku jsem pozoroval praskliny na stropě, hlavně v místech, kde se shromažďovala dešťová voda. Dírou ve střeše zatékalo už několik měsíců. Kapka za kapkou dopadaly do stejného bodu na podlaze, jako by se chtěly strefit do terče. Zvuk středověké mučírny puštěný ze starého záznamu! Jakýsi červ sžíravé úzkosti vylézal z útrob mysli a bylo stále obtížnější jej zatlačit zpátky. Obzvlášť v noci - kdy světla aut snímala moje zpocené čelo - jsem smrtelnou tíseň vnímal nejintenzivněji. Jako když vám někdo lustruje myšlenky světelným sonarem. Zjevil se mi přízrak sněhobílé kozy Amaltheii chystající se zatroubit na roh hojnosti, ale tóny, které vyloudila, byly natolik hystericky drásavé, že to připomínalo brousek ostřící kosu. Naléhavý klapot mlýnských kol pročesával lysiny zemřelých, povolával jejich zsinalé hostitele z hrobů ven na denní světlo, a ty živé dusil, zatlačoval do země, do hnilobné půdy. Jeden z měsíčních kráterů mě vtahoval do svého jícnu tak urputně, že jsem vyčerpáním ztrácel vědomí.

Z domu jsem teď nevycházel a peněz na účtu se ani nedotknul. Vtíravé myšlenky, že bych opět zariskoval, spouštěly návaly tenze, které mnou proudily jak vlny po výbuchu podmořské sopky. Omítka na rozpraskaném stropě předjímala zřícení. Ucítil jsem praskot kostí. Jakmile mi do hlavy začalo bušit kladivo – kuchyňské hodiny zrovna odbíjely půlnoc – z posledních sil jsem vyskočil z postele, nazul boty a opustil dům. Vyrazil jsem do tmy. Měl jsem v úmyslu najít kočku. Dlužila mi vysvětlení!

Přelezl jsem zeď obrostlou břečťanem, vyhnul se silnici a zamířil úvozem k lesu.
Možná měl někdo z vás tu čest strávit víkend v Amazonském pralese, účastnit se šamanského rituálu, žvýkat koku a na vlastní kůži zažít vesmírné prozření. V poslední době se mé prožitky křížily natolik, že bylo těžko rozlišit mezi zdáním a skutečností. Stál jsem u cedru, dlaněmi proudila jeho míza a kolem zněl válečný ryk spolubratrů. Čas strávený pod stromem mohla být hodina nebo věčnost, ale nebylo to důležité. Všeohlušující třesk završil zběsilé čekání a já se pomalu vracel k sobě domů.

Rozednívalo se a lehounce mrholilo. Krajina připomínala slzavé údolí. Zdáli bylo vidět část náklaďáku ponořeného v útrobách domu. Všude kolem spousta ruin. Přední část vozu, téměř neporušená, pronikla až na místo, kde stávala ložnice. Že se jedná o můj dům, jsem už nepochyboval.
Viděl jsem záchranáře, jak odnášejí řidiče do sanitky. Řidič evidentně přežil. Kolem se shluklo několik zvědavých sousedů, které jsem dlouho neviděl. Připojil jsem se k hloučku. Chvíli trvalo, než si mě povšimli.


„Doktor říkal, že to nebude vážné.“
„Jak se to vlastně seběhlo?“
„Prý se vyhýbal kočce.“
„Kočce?“ vstoupil jsem zbrkle do rozhovoru.
„No, chtěl se jí vyhnout, bohužel to nevybalancoval.“
„Měl jste barák pojištěný?“ ptal se mě kdosi z hloučku.
„Ne, teda ano, vlastně ne,“ nechápal jsem smysl takového dotazu.
„Čí to byla kočka, znal ji někdo?“ ptal se další.
„Nevím, nikdy jsem ji tady neviděl, nejspíše nějaká potulná.“ odpověděl přímý svědek.
„Přejel ji aspoň?“
„Určitě ne.“
„Bestie!“

Popošel jsem stranou. Pro sousedy jsem byl stejně vždy podivínem. Hlavou mi problesklo, že vyhraná částka pokryje náklady na opravu domu. Šestým smyslem jsem si spočítal, že to vyjde tak akorát přesně, nic dalšího už nezbyde. Zadíval jsem se na spoušť, která po nehodě zůstala, a zapálil si.
Cítil jsem vyrovnaný klid v těle i mysli.

Týden po události mě prozvánělo neznámé číslo.
„Dobrý den, chci se nejprve představit… Nedávno jsem vám způsobil velkou škodu. Víte, opravdu mě hodně mrzí,…“
„To je v pořádku, vím, že vám vběhla do cesty kočka, nejdůležitější je, že jste to přežil…“
„Stejně mě to hrozně mrzí... Jezdím už dvacet let a nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. Měl jste to pojištěné?“
„Ano, měl, je to vážně v pořádku!“
„Opravdu?“
„Opravdu!“
Zavěsil jsem.

V průběhu dalších měsíců jsem všechny vyhrané peníze investoval do přestavby domu, takže na účtu skutečně nic nezůstalo. Se sázením jsem ale skončil jednou provždy! Právě v tom okamžiku se úzkost vytratila.

Bretaňské podnebí je stabilní, a to je určitě dobře. Možná jsou na světě místa mnohem krásnější: hory a pohoří s vysokými jehličnany, modrofialové lány polí plných levandule, desítky moří se stovkami přístavů, barevná velkoměsta i městečka s útulnými hospodami nebo kavárničkami. Ovšem Bretaň je Bretaň! Kdykoliv z opravené terasy pozoruji západ slunce, jehož paprsky prosvětlují všechna zákoutí venkovských zahrad, myslím na kočku, na její bohorovné i vyděšené oči, myslím na ni, a vždy znova mi dochází, že člověk se svými závislostmi se spíše podobá psu nebo jinému zvířeti, a je těžké si to uvědomit.
Kurva, jak těžké je si zrovna tohle uvědomit!