Jeníček a Mařenka trochu jinak

Perníková chaloupka tak trochu jinak

„Děti, táhněte spát, máme s tatínkem ještě něco na práci,“ prohlásila očividně nadržená maminka.
Tatínek podle tónu ihned pochopil, co onou „prací“ myslí. Proto když Mařenka zaprotestovala, že ještě potřebuje pět minut na rozdrcení Jeníčka ve videohře, chytl je oba za ruce a odtáhl násilím ven.
„A co kdyby si svého bratra porazila v nějaké skutečné hře?“ zeptal se. „Podívejte, děcka, je krásná letní noc, běžte si hrát do lesa. Třeba na vojáky… nebo tak,“ dodal a zabouchl jim dveře před nosem.
„Ty že by si mě porazila?“ zeptal se po chvíli mlčení šestnáctiletý Jeníček. „Vždyť je to moje oblíbená hra. Nevyhrála bys.“
„Ale notak, víš moc dobře, že tě porazím kdykoli a v čemkoli,“ odpověděla jeho o dva roky starší sestra.
„To není pravda,“ zaprotestoval.
Mařenka ho přirazila zády k nejbližšímu stromu a pravou rukou přidržela obě jeho ruce nad hlavou. Chtěl cosi zakřičet a tak mu levačkou přikryla ústa. „Říkal jsi něco?“ zašeptala mu do ucha.
Zakroutil tiše hlavou a tak povolila sevření.
„Udusíš mě,“ zavztekal se, když mu trochu odkryla pusu. „Nech toho blbnutí,“ dodal naoko smířlivě, aby zanikla jeho prohra. Proč vlastně dneska chtěli jít spát tak brzy?“
„Proč asi, blbečku?“ zadívala se na něj nechápavě. „Není to jasný?“

Děti se tiše přikradly k oknu rodičů. Museli použít již dávno přistavený žebřík, aby se k vyvýšenému bodu dostaly. Jako první nahlédla do okna Mařenka. „Máma je ještě v košilce…“ hlásila bratrovi. „Ale klečí. Je ke mně zády, tak toho moc nevidím, ale táta stojí před ní...“
„Jsem na řadě, dožadoval se Jeníček.“
Mařenka neochotně slezla a nastavila na stopkách tři minuty. „Tak dělej, lez,“
Jeníček se rychle vyšplhal k oknu. „No teda, jak to stihli tak rychle?“ zeptal se s údivem. „No tak to je super, ségra, o to nejlepší přijdeš.“
„Co? Co se děje?“ zeptala se Mařenka a v očích se jí zablýsklo.
„Ležej na posteli a táta… táta teda docela válí,“ zasmál se kluk.
„Cože? Ne, určitě se pleteš, to máma válí. Vždycky je to máma, kdo je dominantní, slez ty tupče, podívám se.“
Jeníček zakroutil hlavou. „Ne, ještě minutu, nepodváděj.“
„Ne, čas vypršel,“ zalhala Mařenka a klepala nervozně se žebříkem. „Pojď dolů ty idiote.“
„Dobrý tati, jen tak dál… No teda, máma se otočila a teď jí to dělá zezadu, hustý.“
„Cože?“ Mařenka třásla s žebříkem čím dál víc. „Notak, slez, jsem na řadě.“
… No, je jasné, jak to asi dopadlo: Ještě chvíli se hádali a Jeníček sletěl z žebříku po hlavě.

„Co-to-by-lo?“ přerývavě ze sebe dostala maminka, zatímco tatínek do ní vrážel svou chloubou.
„Řekl jsem dětem-- aby si-- hráli-- na vojáky,“ odpověděl udýchaně.

„Ty idiote, určitě nás slyšeli,“ vynadala bratrovi Mařenka.
„Tak já jsem idiot, to ty jsi mě shodila dolů. Můžu snad za to, že se ten žebřík odrazil od zdi?“ vztekal se Jeníček.
„Víš, bratříčku, nemáš být nadrženej,“ vysmála se mu sestra a poukázala na bouli na jeho kalhotách. „Možná by se ten žebřík od zdi neodrazil.“
„Jsi pitomá,“ začervenal se.
„No, náhodou, už minule jsem si všimla… Docela mě překvapuje, co má trouba jako ty mezi nohama.
„A ani si tam nemusím cpát ponožky, jako ty do výstřihu,“ odpověděl kousavě.
„Hele, nech si to, jo? Víš, že zlobivý děti žere Ježibaba, co tu v lese žije?“
„Prosím tě, ty na to věříš?“ zasmál se a snažil se zakrýt své vzrušení. Cítil sestřin zvědavý pohled ve svém rozkroku.
Ozvalo se šustění mezi listím. Pozdní večerní hodina dodala tomu jevu v souvislosti s předchozím rozhovorem na vážnosti.
„Co to bylo?“ škubl sebou a přitiskl se na Mařenku.
„Sova,“ odpověděla nejistě dívka. „A vůbec, nechovej se jako srab,“ pokusila se ho odstrčit, to se jí nepodařilo. Vyděšený bratr se jí držel jako klíště.
„Notak, brácha, nechovej se jako malý děcko,“ zopakovala.
To už zapůsobilo. Já nejsem žádný malý děcko. Jenom… co kdyby tu náhodou ta Ježibaba někde…
„Teda, ty ses tak vyděsil, že tě i to vzrušení přešlo, usmála se Mařenka a mimoděk přejela bratrovi po noze. Ten ucítil zvláštní pocit. Tedy, znal ten pocit, ale ne v souvislosti se svou sestrou.
A tak se jen odtáhl. Narazil však zády na blízký strom.
Mařenka se k němu okamžitě přitočila a přidržela mu ruce nad hlavou. „Ale to už tu dneska bylo,“ prohlásila.
O hlavu menší Jeníček se teď díval přímo do jejího výstřihu.
„Tak co, vidíš tam nějakou ponožku?“ zeptala se provokativně. „Hele, brácha, tebe by Ježibaba nesežrala, nejsi vykrmenej,“ povolila stisk.
„Fakt? Ale máma pořád vykládá, že moc žeru a jsem tlustej,“ pozastavil se nad tím.
„Cože, na to přišla kde? Podle mě máš skvělou postavu,“ odpověděla Mařenka a zarazila se sama nad tím, co právě řekla.
„Co?“ zeptal se nevěřícně bratr.
„No, já jen… Hele, ty ses zase vzrušil?“ všimla si jeho pohledu upřeného do svého výstřihu. „Hele brácha, tohle je divný..,“
„Jo, to je,“ neprotestoval, ale neuhnul pohledem.
„Tak jo, rodiče už budou hotový, měly bychom jim jít říct, kdo vyhrál tu hru na vojáky,“ řekla nervozně.
„A kdo že vyhrál?“ zeptal se její bratr.
Zarazila se. Hleděli teď jeden na druhého. Tedy spíš on hleděl na její prsa a ona na jeho úd. Ačkoli jim v tom značně překáželo oblečení.
„Myslíš na to, na co já?“ zeptal se po chvíli mlčení Jeníček.
„Že bychom měly jít spát?“ znejistěla ještě trochu víc Mařenka.
„Přesně tak, odpověděl a uhnul pohledem. Udělal několik kroků směrem k domu, avšak po několika vteřinách srazil Mařenku na zem a přidržel tentokrát on její ruce nad hlavou.
„Asi myslíme na to samý,“ zašeptala.
Jejich rty se pomalu spojily. Jeníček pustil její ruce a oddával se jejím polibkům. Brzy prorážel svým jazykem mezi její zuby.
Náhle se však Mařenka vzmužila a přetočila na záda jeho. Jakmile byla nahoře, sundala si tričko i podprsenku. Jeníček nevěřícně vykulil oči. „No, žádný ponožky, čumíš co?“ uchechtla se.
„Omlouvám se,“ zčervenal. „Teď by asi bylo fér, aby si ty viděla mně.“
„Hbitě mu stáhla kalhoty i se spodním prádlem a už si jeho chloubu brala do pusy. Zaklonil hlavu a vydal ze sebe tiché vzdychnutí. Chvíli ho uspokojovala ústy a potom ho vzala do ruky. „Slušný, asi seš v něčem po tátovi,“ pochválila ho, zatímco si druhou rukou rozepínala kalhoty. A už si na něho pomalu sedala, čelem ke svému bratrovi. Pomalu se na něm nadzvedala. S prvními pohyby několikrát tiše vzdychla, ale po pár vteřinách se přírazy zrychlily a její steny byly o to hlasitější.
Ani Jeníček se neubránil hlasitému vzdychání.
Po chvíli se opět vystřídali. Mařenka si dobrovolně lehla do listí ze stromů (naštěstí les nebyl jehličnatý) a objala Jeníčka nohama kolem krku, ten do ní začal tvrdě přirážet.
_________________________________________________

Otevřely se dveře.
„No to je dost, že jdete, děti, tatínek a já už jsme 3x stihli všechnu svou práci… Už jsme vás chtěli jít hledat...“
„Omlouváme se,“ zazněla dvojhlasně odpověď.
„Ty máš ve vlasech jehličí?“ zeptala se maminka a vyndala bordel Mařence z vlasů.
„A ty máš díru na kalhotech?“ zeptal se pro změnu Jeníčka tatínek.
„My--- my si hráli na vojáky,“ zachraňovala situaci Mařenka.
„Aha, no dobrá děti. A kdo vyhrál?“ zakřičel smířlivě otec za dětmi uhánějícími do pokoje.
„Já,“ zazněla dvojhlasně odpověď.

________________________________________________________

Leželi každý ve své posteli. Ve společném pokoji, nutno podotknout.
„Hele, brácha… Já jsem vyhrála, je ti to jasný?“ zívla Mařenka.
„Leda ve snu,“ odpověděl taktéž zívnutím Jeníček.
Mařenka se posadila na posteli. „Hele, brácha… Víš, že mě štveš?“
„Hele, ségra, víš, že ty mě ně?“ odpověděl s klidem Jeníček. „Ty mě totiž sereš,“ dodal.
V tu chvíli po něm jeho sestra hodila polštář. Když jí přiletěl zpět, pevně ho sevřela a vstala. Začala svého bratra mlátit hlava nehlava. Ten se chvíli snažil schovat pod peřinu, potom zvolil strategii „mrtvého brouka,“
„Co je?“ zeptala se Mařenka, když už se asi dvě minuty vůbec nepohnul a nechal se mlátit. „Uznáváš prohru?“
„Jeníček ji stáhl k sobě na postel a přetočil na záda. Obkročmo se na ní posadil a stiskl přes noční košilku její prsa.
„Ne, ale myslím, že v druhém kole bych ti mohl dostatečně dokázat, kdo že tu hru na vojáky vyhrál.“