Kupé

Vlak přijíždí na nástupiště, je půl desáté, moc lidí nejede, vlak nebude příliš obsazený, Následuji jednu dívku, znám ji ze školy, spolu se nebavíme, ale říkám si, že dnes je vhodná příležitost se seznámit. Je hezká, černé dlouhé rovné vlasy, modré oči, vyšší a hubené postavy.
Zavírám ztěžka dveře, a přemýšlím, jak ji oslovit. Vždy se nakloním, ale pak se vracím zpět a opírám se. Prohlíží si mne a asi se diví, co to tu vyvádím. Jsem nervózní, vlak se dává do pohybu, odcházím na toaletu, prohlížím ostatní kupé, jsme v celém vlaku skoro sami. Takže i kdyby nastal nějaký trapas, nikdo se to krom nás nedozví. Ne přímo, jen když to zprostředkuje a to už má pak každý tendenci si situaci přibarvovat.
Vracím se, usedám, dívka sedí naproti, čte si knihu, nohy má překřížené přes sebe, mírně se mračí, ale hrozně ji to sluší.
„Dnes je krásné počasí…“ oznamuji. Podívá se na mě, pak z okna, odpovídá, že je až škoda, když musíme většinu těchto slunných dní trávit ve škole. Takže ví, že chodíme do stejné školy.
Poté se opět pohružuje do knihy a čte dál.
„Co to čteš?“ ptám se.
Melodicky se znovu rozezní její hlas, není hluboký, není ani vysoký, je takové průměrné výšky. Zní líbezně. Říká, že to má knihu na referát, že prý se jedná o jednu severskou detektivku, jejíž jméno jsem hned zapomněl.
Má tak krásné nohy, štíhlé, delší, chtěl bych ji po nich hladit. Už zase si čte, rozhlížím se po kupé, přemýšlím nad tématem, o kterém se můžeme bavit.
Ptá se ona: „Ty taky studuješ nějakou školu tady, viď?“
Na souhlas přikyvuji, čeká na přesnější odpověď, odpovídám, říká, co studuje ona. Každý máme jiné zaměření, tedy zde stejné zájmy pravděpodobně nebudou.
„Je tu hrozné vedro,“ říká a odkládá si slabý svetřík na sedačku vedle sebe. Odhaluje své hrdlo a vystupující klíční kosti. Má mírný výstřih, odhaluje se část jejích nepříliš velkých prsou. Hmm, chtěl bych je hladit a mačkat a líbat a hmm…
Měla by o mě vůbec zájem? Já nevím, zatím nic společného nemáme, co když by zájem neměla, co když už se nikdy znovu nepotkáme? Nechce se mi čekat, nicméně vyhrknu proti své vůli otázku na to, zda má přítele. Usměje se na mě, prohlídne si mne, s jistým náznakem odmítnutí v očích odpoví, že přítele má. Že už jsou spolu několik měsíců, a zároveň odhaluje svůj prsten na ruce, který značí jejich zamilovanost. Že prý ten její má stejný…
Záclony v kupé jsou roztažené, projíždíme krajinou, v kapse mám kapesník…možná, že kdybych rychle zaútočil, nemusel bych si vyčítat, že jsem to ani nezkusil. No a co, že má přítele. Třeba se jí to nakonec zalíbí a bude chtít přídavek.
V kapse žmoulám kapesník v ruce, vypadá to až podivně, pohlédne na mě, pousměje se, odkládá knihu a vkládá ji do své kabely, kde něco přehrabuje. Využívám příležitosti, vrhám se na ni, vstrkávám jí kapesník do úst, strhávám na zem, bouchne to, ale v tom rámusu to nikdo neslyší. Vzpírá se, leží na břiše, potřebuji ji otočit, možná bych ji měl omráčit. Bude to bezpečnější.
Ta její krásná tvář, s obtížemi dívku otáčím, omračuji a dávám se do práce. Zatahuji úplně záclony, jak na chodbu, tak ty okenní. Zamykám, aby sem nikdo nevlezl, a sundávám z ní kusy oblečení. Nejprve triko, odkrývám celá její ňadra krytá pouze černou podprsenkou a ohmatávám je. Pak rozepínám zip u kalhot, které taktéž stahuji. Sundávám je s obtížemi, ale nakonec se to podaří. I kalhotky mají černou barvu, jsou krajkované. Je tak krásná, když spí. Je jako Sněhurka, vždycky se mi Sněhurka líbila…
Projíždím celé její tělo prsty, ohmatávám prsy, vjíždím do kalhotek, které sundávám. Jazykem ji přejíždím po celém těle. Začínám u ušního laloku, přecházím v polibek, jednostranný francouzský polibek, sjíždím po prsou, z nichž sundávám podprsenku a olizuji její tvrdnoucí bradavky. Její hruď se pomalu zvedá a zase klesá, pokračuji níže kolem pupíku až k rozkroku. Nijak na to nereaguje, pouze její tělo podvědomě reaguje, začíná vlhnout, bradavky ztvrdly, sundávám si oblečení.
Na dveře se ozývá zaklepání, druhé, pak ustává a průvodčí odchází. Vrátí se později.
Stahuji kalhoty, triko si nechávám a penis pomalu zasunuji. Je tak těsná a vlhká. Jednou, dvakrát, už to krásně jede. Vzdychala by, kdyby byla při smyslech.
Jsem brzy hotový, koukám z okénka, ještě zbývá hodně cesty, zvládneme ještě další kolo. Strkám ji ho do úst, výstřik pak skrývám do kapesníku.
Znovu mezi nohy, pak do zadní dírky, otáčím si ji na břicho a pěkně ji projíždím. Ach, je tak těsná, už to neudržím, musím se udělat na ní. Postříkám jí záda, poté zasunu znovu, otáčím ji, postříkám jí břicho a ňadra. Probouzí se, musím rychle zakročit, znovu ji omráčit, uchopuji ji rukama kolem krku, abych ji přiškrtil a na pár minut zase upadla do bezvědomí. Daří se, pokračuji v aktu, ale její tělo již není tak vzrušené. Všude se objevují pupínky, začíná chladnout, co se stalo? Hruď se přestala zvedat, ona nedýchá. Zkouším umělé dýchání, ale nedaří se mi jí pomoct. Vyrážím z kupé nahý a běžím za průvodčím, abych mu řekl, co se stalo. Než k němu doběhnu, dochází mi, co se stane se mnou, až se tohle dozví ostatní…
Zhatil jsem život této krásné dívky, zničil život její rodině a všem, co ji milovali. Jedeme starým kupé vlakem, dveře jdou otevřít i během jízdy. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší skočit z vlaku a takto se potrestat.
Otevírám dveře, slyším blížící se kroky, někdo dochází k našemu kupé, křik, ženský. Pak žena kouká na mě a utíká na druhou stranu, teď už nemám na výběr. Když mě chytnou, zatknou mě, budu sedět, ve vězení si udělají panenku na sex ze mě. Nechci takto dopadnout, nakračuji na první schod, pak se vracím. To nezvládnu.
Blíží se nové kroky, žena ukazuje na mě, za ní jde trojice mužů, couvám do uličky, rozebíhám se a skáču z plně rozjetého vlaku ze svahu, kde se svaluji do ledového potoka. Nechci žít, nezasloužím si to, sotva se zvedám, jdu proti proudu, voda stoupá, je mi už po pas, po krk, výše nedosahuje. Nevadí, posadím se a počkám. Musím zemřít ošklivou smrtí, abych došel vykoupení. Dojdu ho? Nevím, musím to zkusit. Sedám si na placatý kámen krytý v kalné vodě a celý se ponořuji. Během pár vteřin se začínám topit, nikdy jsem nebyl zdatný v potápění, mám nutkání vylézt nad hladinu, ale nevylézám. Počítám uplynulé vteřiny, všechno okolo se začíná šeřit, dech dochází, tělo se podvoluje, už nesedím, padám na záda, proud mě převrhl a já usínám v těchto temných hlubinách.