Sekýrník

Vzít sekyru, zatnout ji hluboko do lebky, křup a už je ticho. Jak já nesnáším hlučné sousedy. Bylo by to tak jednoduché, jen mít tu sekyru. Kolik jich tam může být? Nevím, slyším asi tři hlasy. Dva mužské, jeden ženský. Je noc, měli by být potichu, neumějí mluvit potichu, vždycky řvou jak na lesy. Mám už toho plné zuby, ráno si jdu koupit sekyrku, a pokud je ještě jednou uslyším řvát, vyřídím to jednou provždy. Tři křupnutí a bude po všem, krev, vychutnám si její chuť. Bude stříkat všude, obarví místnosti do červena, pak si konečně budu moct lehnout a v klidu usnout.
Je to zvláštní, jako by vždy vycítili, kdy je člověk nejunavenější a začali dle toho řvát zejména kolem půl jedenácté, kdy se chystám ke spánku. Sakra, ani vlastní myšlenky neslyším. Už ať je ráno, vyberu si nějakou krásnou sekyrku, možná, když už budu v tom, postarám se i o toho feťáckýho bastarda, ale toho si nechám až na konec. Zarazím mu tu sekyrku tak hluboko, že už ji nikdo nevytáhne. Nechám ji tam, odejdu k sobě, vyspím se a ráno zavolám poldy. Řeknu jim, co se stalo, přiznám se, odpykám si svůj trest a budu doufat, že až se vrátím, tak už tu tak hluční sousedé nebudou.

Kupuji sekyrku, menší, ale pěknou naostřenou. Raději ji odpoledne ještě dobrušuji, abych se ujistil, že bude pěkně štípat. A pak hurá na kutě. Je klid, dnes nejsem tak unavený, možná proto.
Dole začíná nějaký lomoz, mráz mi přebíhá po zádech, ale ústa se mi stáčí v ohavný úšklebek. Teď už jen počkat.
Je to tu, zas tam hulákají, bouchám na ně varovně, na chvíli se utiší, pak začnou znovu. Scházím dolů, klepu na dveře, otevírá jeden z mužských, schovávám sekyrku za zády. Omlouvá se mi, říkám, že v pořádku, a žádám je o klid. Soused to slibuje, otáčí se, chce houknout na svého bratra a svou sestru, aby se ztišili, ale než tak učiní, zarážím mu sekyrku do temene hlavy. Ach, křupe to přesně tak, jak jsem si myslel. Vcházím tiše do bytu, zavírám dveře. Očišťuji si sekyrku o triko, schovávám se do místnosti vedle té, odkud vychází největší hluk, a čekám na vhodnou příležitost. Netrvá to příliš dlouho. Ani si nevšimli, že se jeden z nich nevrátil. Dobrou noc, vy hluční bastardi.
Nejprve se proplížím do pokoje druhého z mužů, kde mu vrážím sekyru do krku a částečně tak odděluji hlavu. Pak odcházím do obýváku, kde je žena, tiše chrupá. Ach, je tak sladká, škoda ji ubližovat, asi bych ji měl nechat být. Procitá, vidí mě, nadechuje se, ale než stihne vykřiknout, sekyrka se jí zaráží do lebky a částečně ji štěpí. Krev barví pohovku, na které spala. Po obýváku, po pokoji, po chodbě, všude je rozstříknutá krev, konečně to zde někdo vybarvil, už to bylo třeba. Odhazuji sekyrku, kašlu na toho feťáka, ten můj noční klid neruší.
Vracím se do pokoje, ulehám do postele. Ach, to je krásný klid. Nikdo mě neruší a já brzy usínám. Noc je bezesná, ráno se probouzím, u mé postele stojí dvojice mužů, jeden z nich na mě míří zbraní. Poldové, zjistili to dřív, než jsem jim to stihl říct. Vzdávám se a vydávám se jim.
Když se mě ptají na motiv činu, pouze odpovídám, že jsem chtěl mít klid na spaní. Švihnou mě do auta a už mě odvážejí na policejní stanici, sepisují se mnou protokol, po čase se koná soud, jsem odsouzen k dvaceti letům vězení. Prý, že tam si klídku užiju až až. Soudce má zvláštní smysl pro humor, v jeho hlavě by se krásně vyjímala sekyrka, kterou jsem nechal v bytě sousedů. No nic, tak třeba za těch dvacet let.