Normální večer

Byl pátek večer. Večerní pátek je asi to nejlepší, co se může během týdne stát. Já to mám tak, že většinou nikam nechodim. Často si vyčítám, když se někde dlouho bavim. Nejsem úplně vyrovnanej, ale vim to o sobě. Někdy dokážu bejt o samotě třeba dva týdny, lidi nepotřebuju. Ale tenhle pátek byl jinej. Byl to takovej ten den, kdy prostě víte, že nesmíte bejt doma. Musíte jít tam ven, bejt součástí dění. Tak jsem si dal sprchu, oblékl něco rozumnýho a hodlal žít. Udělám si takovej normální den, pro trochu radosti.

Šel jsem do hospody 'Barák'. Je to jediná slušnější hospoda ve městě. Slušná znamená to, že vás nikdo nepobodá nebo nezmlátí do bezvědomí. Lidi tady byli většinou slušný alkoholici, který ve vší počestnosti propadali společnýmu démonovi. Nikdy se mi tam nic nestalo, nikdy jsem tam nepřišel k jediný modřině. Byla to jasná volba.

 

Barák byl v osm hodin večer ještě celkem prázdnej a nejopilejší byl zatim barman Ouško. Zarostlej jak bezdomovec, ale zato se zdravim pivním pupkem. Je to ten typ chlápka, na kterym jasně vidíte, že chlast není jediná neřest, kterou v životě potkal. Podal mi čepenou jedenáctku a až pak se mě zeptal "Co si dáš?" A přesvědčil mě.

„Dej mi malýho ruma,“ říkám a dostanu ho tak rychle, jako by byl Ouško kouzelník a neměl dvojku na žíle. Zkušenosti.

Rozhlížim se od baru po lokále a zjišťuju, že není s kym sedět. „Američani za to můžou, to je jasný!“ oznámil zrovna jeden dědek druhýmu tu novinku. Druhej jen přikyvoval, než do sebe kopnul levnou vodku. Seděli tam takový ty, co už moc nemluvěj, protože jsou moc nasraný na celej svět. Už to pro ně nemá cenu. Všechno si řekli, víc než jednou. Tak jsem radši usedl k prázdnýmu stolu, usrkl pivka a říkal si, jakej to bude bezva večer. Z jukeboxu hráli blbosti, nedalo se to poslouchat, ale nahlas to naštěstí nebylo.

Musim něco vysvětlit před dalším pokračováním: nevydržim toho moc. Po pěti, šesti pivech už člověk nesmí brát vážně jediný moje slovo. Ale dneska… dneska to nevadilo. Měl jsem takovej zvláštní pocit, že jsem přesně tam, kde mám bejt. Kam se taky hnát?

Ouško mi přihrával třetí pivo, když se otevřeli dveře do lokálu a vešla skupinka lidí. To by nebylo nic zvláštního, lidí prošlo za tu dobu sem i tam vícero. Jenže tentokrát to nebyli jen tak nějaký lidi. Byly to ženy. Tři ženy nejhůř po pětatřiceti, pohledný, oheň v očích. Ženský! V Baráku! Seděl jsem u dveří a ony mě všechny tři chvilku pozorovaly jako lvice. Najednou jsem se zastyděl, přišel jsem si jako pravidelnej rezident toho hnusnýho pajzlu. Chtěl jsem jim pohledem poslat nějakou zašifrovanou zprávu, že tak to rozhodně není. Ženský prej chápou neverbální komunikaci mnohem líp jak chlapi. Moment pominul, ony se přesunuly k baru a začaly si objednávat. Měl jsem najednou radost, že jsem tam jedinej zdravě vyhlížející člen mužskýho pohlaví. Pořádně jsem si přihnul a čekal, co bude dál.

Všechny si objednaly bílé víno (tim má znalost vína končí) a dvě šli ke mě. Třetí šla k jukeboxu. Oplzlí dědci po ní nestydatě koukali a komentovali.

„Ahoj,“ řekla ta vyšší. Bruneta, zvědavý oči, jemný rysy, pěkná. „Můžeme přisednout?“

„A-a-ahoj,“ odpověděl jsem. „No jasně, budu rád.“

„Já sem Hana,“ řekla vysoká bruneta. „Tohle je Iva a ta třetí, to je Klára.“ Iva byla jedna z těch lidí, o kterejch zapomenete, že vůbec seděj u stolu. To jsem viděl už teď.

Musel jsem moji hlavu donutit, aby vstřebala ty jména. Tři najednou, to je hodně.

„Ahój,“ řekla Klára. Docela hezká, bloďatý vlasy ztočený do prstýnků, milá tvář. „Sem tam něco pustila. Co na to říkáte?“ Moje uši uslyšeli Chinaski.

„V pohodě, není to špatný,“ přitakal jsem. Byla to hrůza. Nesnášim tyhle oposlouchaný odrhovačky, ale budu to muset vydržet. Sou to ženský.

Tak jsme si povídali, většinou o úplnejch blbostech, než bylo na mě, abych něco pustil. Jelikož já hudbě rozumim, nezaváhal jsem a zapnul písničku ‘Nechci tvoje dítě’ od  Sodomy Gomory.

„To je strašný,“ smála se přiblble Hanka.

„Je to jen taková sranda, žejo,“ odbyl jsem to. Ouško mi uznale ukázal palec nahoru. Je to znalec.

„…když si představím chovat dítě, vozit kočár,

dal bych se na fetování a nejspíš i do čár.

Vydržel bych to maximálně tejden asi.

Udupal bych dítě a šel bych do basy!…“

Dali jsme si rundu panáků a pokračovali v kecání, než jsem musel odejít na hajzlik. Mezitim do hospody vešlo podle zvuků hodně postav.

Vracel jsem se kolem baru a poklepal na odpočívajícího Ouška, aby nalil panáky a upozornil ho, že mu přišli hosti. Byla to parta třech chlapáků v monterkách. Vzal jsem tác a šel k třem ženám dozadu. Najednou mi bylo nějak dobře. Fakt, že tam mam společnost, mi dělal radost. „…jó, přesně. To udělali ty Američani!“ Nemohl jsem uvěřit, že dva dědci ještě nedošli k jinýmu tématu. Ale co oni vědí?!

„Jestli začnu mluvit o politice, dejte mi každá facku, jo?“ oznámil jsem po usednutí, ukazoval za sebe a falešně se mračil.

„My tě přece mlátit nebudem,“ zamítla to Hana.

„Jenom kdybys opravdu, ale opravdu chtěl,“ zapředla Klára a přisedla blíž. Sakra, tolik toho asi taky nevydržej.

O dvě piva pozdějc mě Klárka hladila ruku pod stolem a já si říkal, jak to s těma ženskejma umim. Povídali jsme si o… víte, že už ani nevim?

„Holky, co takhle přisednout si k nám?“ navrhnul největší z chlápků. Vůbec mi na těch ženách nezáleželo. Mohl bych udělat cokoliv, třeba zaplatit a jít si po svejch. Co mi do nich bylo? Ale ony tam byly se mnou! Všechny tři! Když odpovídaly rozpačitým úsměvem, rozhodl jsem se to těm třem přeložit. Nevypadali tak hrozně.

„Nemaj zájem, tam jim dej pokoj.“

„Cos to řek, šašku?“

„Kámo, prostě nám dej pokoj, slyšel si mě snad?!“

…

„Mám chuť tě vzít někdy na rande, Klárko,“ cedil jsem přes papír při zaklánění hlavy. Krve mi teklo dost, ale zlomený to nebylo. Strašně to bolelo, potřeboval sem panáka.

„Bolí to hodně?“ ptala se, ale starost se nějak vytrácela z jejího hlasu. Buď to a nebo se mi to zdálo.

„Ne, skoro už o tom nevim. Naučil bych tě něco o dobrý hudbě a tak. Co ty na to?“

„Jsem starší, víš. Projíždíme kolem. Musim jít, tak ať se to zahojí, ahoj.“ Spěchala k Haně a Ivě, které se oblékali. Nějak moc rychle na mě zamávaly a šly. Už jsem je nikdy neviděl, ale to se dalo čekat.

Když ženský zmizely, měl jsem jít domů, ale nešel. Testosteron nějak vyprchal z ovzduší a ty chlápci nakonec tak špatný nebyli. Zvrtlo se to, musel jsem se opít nebo tak něco.

Ale byla sranda. Byl to takovej normální večer.