Hra na schovávanou

Odpolední slunce hřálo zdi hospody, když se její dveře otevřely, ven se vypotácel muž a s hlasitým prásknutím je zabouchnul. Vrávoravým krokem sešel z chodníku a pokračoval silnicí přes náměstí, do blízké ulice.
Kolemjdoucí míjel bez povšimnutí.
„Ten doma zase dostane díl, chudák,“ říkaly si ženy stojící v hloučku před poštou.
Muž se každou chvíli zastavoval, kýval se jako list ve větru, rozmáchle gestikuloval a mumlal, pohled upřený do země.
„Tak já prý nosím málo peněz domů. A to makám jak šroub. Pořád je to málo.“ Udělal pár kroků. „Co by pořád chtěla? S ničím není spokojená…“ Kolem projelo auto jedním kolem po chodníku. Řidič si klepal na čelo.
„Že sedím pořád v hospodě? No bodejť ne, když mám doma hysterku. A doma slyším jen – táhni dědku do práce, nebo se z tebe zblázním! Co bys byla beze mně? No počkej, já ti ukážu!“ V podobném tónu pokračoval, dokud nedošel domů.
Zchátralá chalupa s přilepenou kolnou na konci vsi vypadala nevábně.
„No to budeš koukat. Však uvidíme, jak ti bude. Vyděsím tě natolik, že si uvědomíš, jak se chováš. A začneš si mně vážit!“
To stále opakoval, zatímco se na vratkých nohách odpotácel k vrátkům do kolny, otevřel je dokořán, vešel dovnitř a ze skoby sebral silný provaz.
Z kolny vedly dveře, za nimi dřevěné schody na půdu. Bytelné trámy zazděné do zdí staré chalupy pod jeho nohama nezapraskaly. Namáhavě vyšel na nízkou půdu. Přes příčný trám přehodil provaz, vzal starou odloženou židli. Z provazu udělal smyčku.
„Tááák. Jen počkej. Budeš mně hledat. Však ty se lekneš, až uvidíš, přiskočíš, obejmeš…“ Při té představě se zasmál, sedl si na židli, na krk nasunul smyčku a čekal.

Na okně bzučely mouchy, zbloudilý motýl tloukl křídly o sklo, v dálce znělo tlumené kokrhání kohouta … začaly se mu klížit oči … padat hlava …

Slunce se pomalu schovávalo za kopec, když k chalupě přicházela žena. Vzala za kliku dveří – zamknuto. Pak uviděla dokořán vrátka do kolny.
“Zase ten dědek! Co tam hledá! Já s ním mám!“ nadávala žena a vešla dovnitř. Nikde nikdo. Vystoupala tedy po schodech na půdu.
V přítmí půdního prostoru seděl její muž na židli, hlavu svěšenou na prsa, ruce bezvládně podél stehen.
„Dědku, co blázníš?!“ Vztekle vykřikla, pak si všimla napnutého provazu.
Rychle k němu přistoupila, položila ruku na rameno.
„Slyšíš?!“ Sklonila hlavu, podržela dlaň před ústy … nic.
Ohromeně se napřímila. Co teď? Volat záchranku! Pohlédla na něj, a obrátila se zády. Kdoví proč to udělal. Oběsit se. Asi měl výčitky. No ano! Za to jak se k ní choval! Věčně v hospodě, dělal jí jen ostudu!
Scházejíc ze schodů vytáhla z kapsy mobil a v třesoucími se prsty mačkala číslo.

Z rohu půdy mezi prkny vylezla myš. Přicupkala kolem staré truhly k pastičce. Očuchala sádlo vsáklé v chlebové kůrce a s chutí se do ní zahryzla. Kovová závlačka se zachvěla a začala pomalu klouzat ke kraji otvoru …