Hajzly podle Tarantina

Hajzly podle Tarantina

1.   Účetní

 

   Během mého života jsem se dostal do bodu, kdy jsem musel něco změnit a vymanit se ze stereotypního kruhu každodenních rutin. Pomalu jsem cítil sám na sobě, že pokud to neudělám teď, tak se zblázním nebo zabiju. Otázkou tedy nebylo jestli, otázkou bylo kdy. Otázkou byla otázka co mám udělat, abych se osvobodil a nemusel si klást tyto otázky.

 

    Pracoval jsem jako účetní ve velké nadnárodní korporaci. Průběh každodenního pracovního cyklu byl velmi monotónní a fádní, vyjma uzávěrek, kdy člověk měl alespoň stres. Sestavování účetních výkazů, vyúčtování faktur, odepisování aktiv, řešení daňových povinností a oceňování kapitálu a majetku podniku byl ten pravý denní chleba. Roky sezení za stolem na nejlevnější židli na trhu se velmi negativně podepsalo na mojí kondici i celkovém vzezření. Má záda byla ohlá jako pantograf, má kůže nezdravě bledá, šedá a věčně orosená pleš korunovala mojí hlavu. Moji spolupracovníci byli neosobní a nudní patroni, chovající se jako předem naprogramování droidi..  Šedý průměr, nevýrazné hlasy, barvy vlasů, dokonce očí, oblečení stejné, stejné názory, auta, všichni jezdili na kole, všichni měli labradory a hypotéku na třicet, volili stejnou partaj, jedli stejná trendy jídla a chovali se stejně debilně. 

 

   Jednoho krásného dne jsem seděl ve své pracovní kóji naší otevřené kanceláře pro celkem 45 pracovníků a cítil strašný tlak v hlavě. Představte si to, jako kdyby byl meloun uvězněn v citronu a mermomocí se chtěl dostat ven. Bylo to, jako když se vaše hlava mění v časovanou hlavovou bombu. Způsobil, nebo lépe řečeno katalyzoval to náš happyness manager (ano tato pozice opravdu existuje), který když přitančil do naší kanceláře, oznámil žertovným až rozkazovacím tónem, že si máme do týdne na příští pátek vypracovat takový medailónek, tedy příběh o nás samých, takovou sebereprezantaci v jednoduchém stylu krátkých videí nebo fotografií postupně definující naši výjimečnost a jedinečnost, seznámení se s našimi zálibami a poměry. Toto oznámení mělo na mojí frustraci neblahý vliv a jak jsem již naznačil, velmi mě to rozrušilo. 

 

   Potřeboval jsem řvát, potřeboval jsem ze sebe dostat ten tlak. Někdo by si možná pomyslel, že moje reakce na zadání v podstatě pozitivního, kolektiv stmelujícího úkolu je mírně řečeno nepřiměřená, ale pochopte. Představa čtyřicetičtyř identických příběhů o tom samém s následným hraným zaujetím a vynucenými otázkami mě hodila do módu sebedestrukce. Já už prostě dál nemůžu. Zdrojů mých frustrací bylo dohromady samozřejmě víc, ale tohle byla třešinka. Jak jsem říkal, potřeboval jsem křičet. 

 

   Zničehonic jsem s sebou trhl a zvedl se, byl to velmi prudký a nápadný pohyb, ale bylo mi to jedno. Vystřelil jsem rychlostí zvuku z kanceláře a mašíroval chodbou ke skladu naší pobočky. Byl tam jeden odlehlý vchod do skladu údržby, ten jsem otevřel a zařval:

KUUUUUNNNNDDDAAAAAA!!!!!!

následovalo:

TY PÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝČČČCOOOOO!!!!!!

následovalo:

MRRRRRRDÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁT!!!!!!!! 

a následovalo:

CHCCCCÍÍÍÍÍÍPPPNÍÍÍÍ!!!!!!

 

   Bylo to tak krásné, bylo to tak nádherné, bylo to tak osvěžující. Tlak v hlavě zmizel, ale ne zcela, stále běžel na pozadí, ale již v mezích únosnosti. Již roky jsem necítil takový náhlý příliv úlevy a záplavu slastné harmonie, byť tato euforie trvala jen chvíli. Šel jsem na záchod a opláchl si obličej. Ve své předčasně vrásčité tváři vyhořelého pozdního čtyřicátníka jsem na moment zahlédl záblesk života. Bylo to v mých očích, které jakoby na chvíli ztratily šedý povlak, který je dlouhá léta zakrýval.    

   Upravil jsem se a uklidnil natolik, abych se mohl vrátit do kanceláře se stoicistickym pohledem sečtělého muže a to jsem i udělal. Sedl jsem si ke stolu, upravil si brýle a řádně si je nasadil na nos do obvyklé pozice. 

   Zahleděl jsem se na sešívačku a začal přemýtat nad tím, co se právě stalo.  Co když mě někdo viděl a nebo slyšel? Proboha co jsem to udělal? Vyčítal mi monologem můj zodpovědně naprogramovaný mozek. 

   

   Zase mě začala intenzivně bolet hlava. Pronikavá bolest se vrátila  do hloubky mých obvodů a já sebou opět trhl a vyskočil že své židle. Odebíral jsem se opět rychlou chůzí na toaletu a instinktivně věděl, co musím udělat, aby se mi ulevilo. 

   Když jsem tam dorazil, cítil jsem, že potřebuji zase řvát, ale nešlo to provést, nikdo zde sice nebyl, ale kolegové nedaleko by to jistě slyšeli. To jsem nemohl riskovat. V amoku jsem se tedy kousnul do předloktí a sevřel čelisti. Zároveň jsem vydával zvuky bolesti s řevem plným nenávisti, avšak tlumeném mým masem a oslintaným rukávem obleku.

   Když jsem se zahlédl v zrcadle při provádění této specifické meditační techniky, můj obličej byl celý červený a oči zalité slzami bolesti a uspokojení. Opět jsem pocítil úlevu. Chtěl jsem však svojí právě nabíhající nirvánu zesílit další činností.

    Vytáhl jsem penis z poklopce a začal chcát přímo na podlahu. Čůrek žluté moči se tříštil o šedé dlaždice tohoto korporátního hajzlíku a lehce kropil mé boty. Chtěl jsem chcát víc! Bohužel, věk a podlomené zdraví, systematicky ničené kouřením a stravou z rychlých občerstvení mi nedovolilo vyvinout vyšší tlak z mých útrob a chcát dál a výš a trefovat ambicióznější cíle. V tom jsem trhl penisem a proud moči zkropil zrcadlo s umyvadlem. Však já si poradil! Přes zechcané umyvadlo jsem viděl opět svůj rudý obličej zakousnutý do ruky a vřeštící nesrozumitelná slova do předloktí. Zase jsem trhl s penisem a nachcal jsem na venkovní dveře a ještě jednou jsem trhl a nachcal na box s papírovými ručníky. 

   Po tomto chcacím běsnění byla na hajzlech hotová potopa a moje chcaní odkapávalo z různorodých komponentů oné místnůstky. Stál jsem tam v absolutním tichu, v jedné ruce dochcávajícího ptáka, druhou ruku stále v ústech a silně jsem oddychoval do oslintané látky rukávu, z půlky jsem zechcal i sám sebe a kalhoty jsem měl zepředu durch. Všude to začínalo smrdět močí a já co nejrychleji zmizel. 

   

   Za svým stolem jsem se chtěl pomalu začít věnovat strhující činnosti a to zapisování položek do tabulky našeho firemního programu. Místo toho jsem tupě zíral na sešívačku. Mé prochcané kalhoty pomalu usychaly a tep se klidnil. Když v tom přišel náš korporátní "happyness manager" k mému stolu a v ruce držel brýle. 

   Zdravíčko kolegáčku, našel jsem tyto brýle, nejsou náhodou tvoje? Pravil. 

Seděl jsem nehybně a pouze jsem navázal kontakt pohybem svých očí. Ve vteřině mi proběhlo hlavou, kde a jak k nim tento kolosální pičus mohl přijít.  

   Našel jsem je kousek odsud, pravil. To mi bylo jasné, že je nenašel na vnějším prstenci Jupiteru, debilní kunda, né vážně, proč mi ten člověk neustále zatápí pod kotlem, běželo mi hlavou. 

    Napřáhl ruku a brýle mi podal. Na okamžik jsem zahlédl, jak kapka čehosi sjela po obroučce brýlí a dopadla na zem. V tu chvíli mi došlo, kde k nim přišel a čeho ty nebohé brýle byly svědkem před několika okamžiky. 

   Dík, vydal jsem ze sebe nepříliš nahlas a ani moc důrazně a vzal si prochcané brýle a nasadil si je na obličej. Studěly. 

   Že neuhádneš, kolegáčku, kde jsem je našel, hóhó, vypálil nacvičeným tónem z nějakého školení. 

   Nevím, odvětil jsem suše. Na toaletách u nás v patře, došlo tam k nějaké nehodě, zdá se, že někde praskla odpadní trubka, celá místnost je mokrá a vlhká a nejen to, právě teď to tam jistě kontrolují údržbáři. Vypadá to, jako kdyby tam projel kropící vůz, dodal. 

   To se teda tomu kreténovi povedlo, prej kropící vůz, trošku jsem si chrochtl v návalu potlačeného výbuchu smíchu a otřel si kapesníčkem orosenou pleš, i když nevím, jestli to byl jen "pot", či i pozůstatky mých nedávných aktivit. 

   A napadlo mě, jestli o tom něco nevíš, dodal, brýle jsem našel tam, pokračoval.   

   Nevím, suše jsem odvětil a pokousanou rukou s oslintaným rukávem si instinktivně překryl prochcané kalhoty i když jsem seděl sesunutý hluboko pod stůl a nic nemohlo být vidět. Tak já jdu, řekl a odcházel. Jo, díky, odvětil jsem. 

   Bylo to divné a rychlé zakončení našeho rozhovoru, cítil jsem něco nestandardního a v jeho obličejové mimice byly výrazy, které nebyly obvyklé.

   Celé to bylo krajně podezřelé. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, že mě tam viděl provádět můj zvrácený rituál, kabinky jsem totiž nekontroloval a teoreticky tam mohl někdo být a stát se tichým svědkem mého šulínového běsnění.

 

   

 

    

   2.Happyness manager

   Během mého života jsem se dostal do bodu, kdy jsem musel něco změnit a vymanit se ze stereotypního kruhu každodenních rutin. Pomalu jsem cítil sám na sobě, že pokud to neudělám teď, tak se zblázním nebo zabiju. Otázkou tedy nebylo jestli, otázkou bylo kdy. Otázkou byla otázka co mám udělat, abych se osvobodil a nemusel si klást tyto otázky.

 

   Pracoval jsem jako takzvaný firemní manažer štěstí. Mým úkolem bylo udržovat kolektiv v dobré náladě a přátelském duchu. Působil jsem jako médium mezi vrcholovým managementem a řadovými zaměstnanci, asistoval jsem HR oddělení při pohovorech, udržoval jsem nástěnku, vymýšlel hesla a hry, která utužovaly vztahy na pracovišti, organizoval teambuildingy a propagoval jsem vize naší společnosti a rozséval je mezi všechny zaměstnance.

   Jistě nemusím říkat, že to je práce velmi stresující. Práce s lidským faktorem je jedna z nejtěžších vůbec, je to spíše poslání, jak říkali na školení. Chtěl jsem ze sebe vydat co nejlepší výkony, takže jsem jel vždy naplno. Byl jsem jako včelička, která opilovala jeden květ za druhým a přitom bzučela samou pozitivitou od rána do večera.

   Netrvalo dlouho a vyhořel jsem. Nezbývalo už mi pak nic jiného, než si aplikovat malé pomocníčky pro udržení nálady nebo elánu.

 

   Jednoho krásného dne jsem měl v plánu vyhlásit sbližovací event v účetním oddělení. Mělo jít o takové poznávací video, kterým každý sám sebe definuje a představí ostatním kolegům. Měli zrovna po uzávěrce, takže situace byla uvolněnější a časově nejvhodnější pro aktivity podobného charakteru. Dělal jsem to už nejméně tisíckrát, ale pokaždé to bylo těžší. Dnes jsem se dostal do bodu, kdy už jsem dál nemohl a byl jsem natolik frustrován, že jsem neudržel mysl čilou, abych poskládal jednoduchou souvislou větu. 

   Věděl jsem jen jednu věc, musím si vpálit něco extra. Potřebuju lokomotivu, která roztáhne tenhle super náklad schízy a deprese a změní ho v nadupanou 911 z Porscheho dílny.

 

   Šmatrám v náprsní kapse mého saka s fejkově poskládaným kapesníčkem, málokdo, vlastně nikdo doufám neví, že si tam v ampulkách schovávám svoje miláčky.  Vytahuji tedy dvě ampulky, v jedné je král, v druhé maratónec. Kokain a pervitin. Dneska budu potřebovat oba pomocníky zároveň. 

 

ÚÚÚÚÚÁÁÁÁÁÁHHH!!!!

 

Tohle teda píše no do prdele. Miluju tyhle bomby a druhou nosní dírkou odjíždím zbytek lajny.

 

NO DOPRDELÉÉÉ, KURVÁÁÁ!!!

 

 Tohle je něco, extra třída, do prdele, úplně se mi potí ruce, mám horečku. Vlna energie a hořké šimrání nosní přepážky mi dává znát náběh a že je to sakra síla! Možná i moc. Beru na sebe vršek saka a razím do účtárny. 

    Bzučím jako včelka, bzučím jako včelka, úplně se chvěju, dobrou zprávu pěju, že se neposeru, že se neposeru…. rýmuji si  a úplně nastřelenej se blížím se ke dveřím kanceláře účtárny.

   

   Doslova rozrážím dveře a vpadávám do obří openoffice pro asi 50 lidí. 

   

NAZDÁR LIDI !!!

TAK CO JAK ŠLAPOU TABULKY ???

(co jsem to kurva řekl)

 

SE VEJDE ??? JSTE V POHODĚ ???

(co to melu, jak jako v pohodě)

 

PŘIŠEL JSEM VÁM OZNÁMIT, ŽE ODE DNEŠKA ZA TÝDEN SI DÁME ÚKOL!

(už jsem se začínal chytat)

 

A TEN ÚKOL BUDE NÁSLEDUJÍCÍ, VY VŠICHNI SI UDĚLÁTE PREZENTACI SEBE SAMA A PAK SI TO TADY VŠICHNI ODPREZENTUJEME, JASNÝ???!!!

BUDE SE PREZENTOVAT, MY BUDEME PREZENTOVAT, MUSÍME REPREZENTOVAT TUHLE FIRMU, MUSÍME PREZENTOVAT SAMI SEBE. BUDEM PREZENTOVAT PREZENTACE!!!

(vím, že jsem byl prestřelenej, ale tohle jsem poznal i přes svůj überstav, že jsem to totálně posral)

 

Cirka padesát lidí na mě hledělo s otevřenou hubou, vyjma jednoho brejlatého polodědka, který hypnotizoval svojí sešívačku a dělal, že tu vůbec není.  

   Začal jsem solidně panikařit a rozešel jsem se ke dveřím, tam jsem se vykroutil do piruetky a kousek se vrátil a položil na první stůl stoh papíru s písemným podrobným zadáním úkolu.

 

PAPÍR NA STOLE! 

 

   Zvolal jsem naposled tuto abstraktní větu a rychle místnost opustil. Cítil jsem, jak mi pulzují spánky a potřeboval jsem být sám. Nejlépe v tichu a ve tmě. Neustál bych už ani jeden lidský pohled. To co se stalo v účtárně byl totální kolaps mysli.

   Vzpomněl jsem si na jedno kouzelné místo, kde nikdo není, nebývá a ani slunce tam nesvítí. Byla to místnost údržbářských potřeb a sklad všeho možného.

 

   Rychle jsem tam zamířil a modlil se, abych nikoho nepotkal. Začínal jsem být opravdu nepříčetný, můj stav se neustále stupňoval a já už to přestával zvládat.   

    Konečně jsem dorazil do oné oázy klidu a zabouchl za sebou dveře. Byla tam absolutní tma, ale já byl tak zfetovanej, že jsem viděl i ve tmě. Rychle jsem našel zákoutí za regálem a sudem a smotal se na zem do klubíčka. Začal jsem se třepat, moje nervová soustava dostávala železnou lekci. V hlavě mi hučelo a já se nedokázal soustředit. Jen jsem ležel a snažil se přežít.

 

   Jako bych v dáli slyšel velmi specifický agresivní styl chůze přibližující se ke dveřím skladu.

   V tom někdo prudce otevřel dveře a ještě prudčeji je zabouchl, práskl s nimi tak, že popadaly o přilehlou zeď opřené smetáky.

   Nevěděl jsem co se děje a byl zticha. Ten někdo mohl být uvnitř. Mohl na mě číhat a chtít mě zabít. Fantazie jela naplno, strach nezaostával. Bylo hrobové ticho. Najednou se ozval burácivý hrdelní hlas a na pokraji svých možností řval :

 

KUUUUUNNNNDDDAAAAAA!!!!!!

následovalo:

TY PÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝČČČCOOOOO!!!!!!

následovalo:

MRRRRRRDÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁT!!!!!!!! 

a následovalo:

CHCCCCÍÍÍÍÍÍPPPNÍÍÍÍ!!!!!!

   Měl jsem tak strašný strach, že jsem se začal třepat ještě víc, než jsem se třepal doposud. Zuby mi drkotaly jako zbíječky a já už nebyl schopen nic korigovat. Začal jsem tiše kvičet. Kňučel jsem jako podsvinče. 

   V tom se dveře otevřely a pak zase práskly, tak jako předtím, akorát ještě silněji a mohutněji. Byla to taková šleha, že jsem s sebou trhl a na chvíli natáhl nohy tak, že jsem kopl do plechového kyblíku, který se svalil a vydal další nepříjemný zvuk. Hrdlo se mi zúžilo a vyschlo, měl jsem pocit, že se dusím. 

   Už se to tu nedalo vydržet, musel jsem změnit destinaci, musel jsem ven z tohohle psychopekla. Ten vetřelec, ať chtěl co chtěl, je už pryč. Impulzivně jsem vyrazil vpřed a o něco se přerazil, po čtyřech jsem se doplazil ke dveřím a plácáním a šmátráním jsem nahmatal kliku. Tu jsem zmáčkl a dveře se vyvalily a já z nich.

   Vypadl jsem na chodbu plnou světla a ležel na břiše na zemi, snažil jsem se dýchat a postupně se vyplazil ze dveří, které se pak zabouchly.

   

   Trošku se mi ulevilo a já cítil vůli jít dál. Věřil jsem, že se mi to povede. Zvedl jsem se a kráčel rychlým tempem na toalety. Přeci jenom jsem nechtěl v této situaci a stavu někoho potkat. 

 

   Konečně se za mnou zaklaply dveře toalet. Byl jsem sám, bylo tu světlo a byla tu voda. Požehnaná voda. Sklonil jsem se k vodovodní baterii a začal chlemtat z proudu tekoucí vody. Měl jsem tak nastřeleno, že jsem vodu v ústech vůbec necítil, ale věděl jsem, že piji a to mě dělalo dobře.

   Najednou jsem slyšel známý zvuk intenzivní dupavé chůze blížící se ke dveřím. Byl to snad ten démon ze skladu? Pronásleduje mě tady něco, nebo jsem jen tak moc? Proboha, bože můj svatý, můj svatý pane!!! Skočil jsem dovnitř kabinky a zamknul zámek dveří.

 

   Něco otevřelo dveře a vešlo dovnitř. Povolil mi svěrač a vyšel ze mě dlouhý pšouk i s malým množstvím sračky, která se mi navalila do slipů a zůstala tam.

   Slyšel jsem, že to chodí sem a tam po místnosti a byl jsem si nyní jistý, že to není jen nějaký návštěvník toalet, ale je to ON, pán temnot. Číhá za dveřmi, je to určitě on a je tady!!! 

   Začal tlumeně vřeštit, jakoby křičel strašné kledby, ale zároveň se něčím dusil. Byl to příšerný zvuk skládající se z bolesti a zvráceného potěšení. Vůbec jsem neměl tušení, co to proboha je, ale můj kousek příčetnosti mě poslal do mozku zprávu, že můj svěrač zase povolí. Bylo teď třeba řešit problém na další frontě. Uposlechl jsem toto nouzové volání a předklonil se s vystrčeným pozadím. Stáhl jsem kalhoty a vylil sračku ze spodek, můj kanon v zápětí vystřelil hromadnou střelu, která se rozletěla po zadní straně kabinky. Nevšiml jsem si, že je sklopené krycí prkénko na míse, takže se hovna po odrazu od něj roprskly na všechny strany kabinky. 

   Dost možná to připomínalo scénu z filmu vetřelec, kdy se malý xenomorph klube ven z hrudního koše hostitele a při průrazu hrudníku vyletí na všechny strany krev a kusy masa, u mě to bylo podobné, akorát to šlo zezadu a nebylo to tak roztomilé jako malý vetřelec a okolo nebyly kousky masa. 

    Kombinace drog a rychlého, špatně stráveného jídla a včerejšího alkoholu vystřelená narychlo z mých střev si nezadala nic se zápachem z prdele mrtvoly v hrobě. Bylo to otřesné a pořád to ze mě jelo. 

 

   Tak moc jsem trpěl, že jsem na několik okamžiků přestal vnímat dění vně kabinky. Když jsem se zase naladil, slyšel jsem stále stejný tlumený vřískot. Byl ale už dravější a bylo v něm cítit více bolesti. 

   Chvíli jsem ho pozorně poslouchal a pak se zastavil. Několik vteřin bylo absolutní ticho a já už myslel na nejhorší, že mě to zmerčilo.

   Najednou jsem uslyšel proud vody dopadající na zem. Možná to nebyla voda, ale moč. Ono to začalo chcát na podlahu.    

   V zápětí se ozvalo zase ono kvílení a chcaní nabíralo na intenzitě. Vím jistě, že to bylo chcaní, protože se to pohybovalo po celé místnosti a jednu chvíli mi to chcalo směrem pod kabinku, tak jsem se lekl, že jsem skoro uklouzl na té své nadílce podemnou a okolo mě.

    Místy jsem měl dojem, že se to snaží svým proudem dosáhnout určitých výškových bodů, ale z prvu mu to nešlo, ale pak přeci jen ano a několikrát jsem zaslechl bubnování kapek na vyšších místech mých dveří. 

   Takto intenzivní pocitový zážitek spojený s temperamentním vyměšováním mě trochu vrátil na nohy a mé drogové opojení lehce pominulo. Už jsem to mohl korigovat, což ovšem neznamenalo, že se pohrnu ven z kabinky pozdravit svého nového kamaráda. 

   Zdálo se, že už mu také docházel dech. Dochcával a vydýchával se. Už nevrčel. Za chvíli bylo absolutní ticho. Po tomto dravém koncertu tělních šťáv přišla na obou stranách zasloužená pauza na rozjímání a odpočinek. 

   Docela by mě zajímalo, co to bylo, nebo kdo to byl. Dveře z ničeho nic klapky, pak znovu. Stejně jako ve skladu se to vypařilo z místa činu rychlostí světla.

 

   Takticky jsem si opatrně sundal zesrané spoďáry a připlácl je na zeď. Přeci jenom jsem byl ještě moc a bavilo mě dělat píčoviny i když jsem před chvílí skoro dostal sérii infarktů. Odstranil jsem sračku z oblečení, naštěstí jí nebylo tolik a opatrně jsem vykoukl že dveří, je li vzduch čistý. Vzduch čistý nebyl...ale v místnosti nikdo nebyl. Opatrně jsem vykročil k umyvadlu.

   Slyšel jsem, jak má bota ťápla do nějaké tekutiny. Podíval jsem se pod sebe a všude bylo mokro i stěny byly mokré i zrcadlo, vodovodní baterie, box na ubrousky, dveře… ať to bylo, co to bylo, mělo to slušný objem močového měchýře, pomyslel jsem si a pocítil jistou dávku respektu k onomu neznámému.

   Otočil jsem se na kabinku, kde jsem pobýval několik posledních minut a věděl jsem, že už se sem nikdy v budoucnu nevrátím. Místo bylo navždy znesvěceno a v mojí mysli zavrženo. 

   Umyl jsem si ruce a napil se vody. Přitom jsem na umyvadle nalezl brýle. Pokud mě paměť nešálí, patřily tomu dědkovi z účetního oddělení, který mě dnes vůbec nevnímal a civěl do sešívačky. Tedy tak alespoň vypadal. 

   Nevím, co mě to napadlo, že mu je zanesu. Prostě jsem mu je šel dát do ruky. 

   

   Zdravíčko kolegáčku, našel jsem tyto brýle, nejsou náhodou tvoje? Pravil jsem neutrálním tónem. 

Seděl  nehybně a pouze se mnou navázal kontakt pohybem svých očí. Na vteřinu to snad vypadalo, jako by se leknul.  

    Našel jsem je kousek odsud, říkám. Dál na mě hleděl a snad se i trochu zamračil. 

    Napřáhl jsem ruku a brýle mu podal. V tom jsme oba zahlédli kapku, která stekla po obroučce a dopadla na zem. V tu chvíli se naše oči opět setkaly a naše pohledy se protly v přímce. 

   Dík, vydal ze sebe nepříliš nahlas a ani moc důrazně a vzal si brýle a nasadil si je na obličej. Napadlo mě, jestlipak ví, že si nasazuje na obličej prochcané brýle. 

   Že neuhádneš, kolegáčku, kde jsem je našel, hóhó, vypálil jsem nacvičeným tónem z nějakého školení. 

   Nevím, odvětil on suše. 

   Na toaletách u nás v patře, došlo tam k nějaké nehodě, zdá se, že někde praskla odpadní trubka, celá místnost je mokrá a vlhká a nejen to, právě teď to tam jistě kontrolují údržbáři. 

   Vypadá to, jako kdyby tam projel kropící vůz, dodal jsem. 

   Účetní jednu chvíli vypadal, že se zakucká, ale potlačil to a otřel si pleš kapesníčkem. 

   A napadlo mě, jestli o tom něco nevíš, dodal jsem, brýle jsem našel tam, pokračoval jsem. 

   Nevím, suše odvětil a jednou rukou si něco popravil pod stolem. 

   Tak já jdu, řekl jsem a šel jsem. 

   Jo, díky, řekl na rozloučenou. 

   Bylo to divné a rychlé zakončení našeho rozhovoru, cítil jsem něco nestandardního a v jeho obličejové mimice byly výrazy, které nebyly obvyklé.

   Celé to bylo krajně podezřelé. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, že to byl on. Nemohl to být on. Takový nudný patron a suchar by jistě nebyl schopen takových vokálních a fyzických výkonů...

  

                    3. Uklízečka

 

    Toho dne dala výpověď a prvním spojem se raději vrátila do válečné zóny, ze které původně uprchla.