07 CHVÍLE SVOBODY V ULIČCE SMRTI

 

 

CHVÍLE SVOBODY V ULIČCE SMRTI

 

Louisianská státní věznice začala sloužit roku 1844. Od samého začátku se jednalo o vězení s maximálním stupněm ochrany a své tresty si tu odpykávali ti nejhorší zločinci z celých států. Postavena byla poblíž městečka Tunica, v zákrutě řeky Mississippi. Celá oblast bývala v minulosti velkou plantáží, kde pracovalo mnoho černošských otroků. Odtud také pocházely přezdívky, které si věznice hned získala. Louisianské věznici nikdo neřekl jinak než Alcatraz jihu, Farma, nejčastěji však Angola, podle země, odkud pocházel největší počet otroků.

Jako pastor jsem do věznice přišel na podzim roku 1927 a moje poslání zde bylo, na rozdíl od většiny zde působících kazatelů, odlišné. Docházel jsem na blok 3, všem známému spíš jako ulička smrti. Jednalo se o řadu cel, které poskytly poslední útočiště odsouzeným po krátkou dobu před samotným vykonáním popravy. Býval jsem často posledním člověkem, se kterým si vězeň odsouzený k trestu smrti měl možnost promluvit. Mým úkolem bylo pokusit se alespoň trochu ulevit těmto černým duším a připravit je na okamžik posledního soudu. Zpočátku jsem to bral jako poslání. Po čase jsem ke svému zklamání však zjistil, že spousta lidí odsouzených k smrti jsou natolik pokřivenými bytostmi, že do poslední chvíle žijí s pocitem domnělé křivdy, které se na nich společnost dopustila. Dokázal jsem pochopit, že lidé schopní těch nestrašnějších činů, jaké si jen člověk dovede představit, v sobě po celý život skrývají obrovskou nenávist a zlost. Vždy mě však dokázalo vyvést z míry, když ani vidina brzkého konce nedokázala v  některých z nich alespoň na krátký okamžik vyvolat touhu po odpuštění. Přestože mi moje víra a přesvědčení o vyšším poslání stále poskytovala jakýsi nadhled, občas jsem se přistihl při úvahách o smyslu toho, co dělám. To se však změnilo s příchodem jednoho zpočátku nenápadného vězně, který dokázal změnit můj pohled na svět.

 

******

  Arthura Millera jsem poprvé spatřil jednoho letního rána roku 1930. Toho dne k nám na blok 3 přivezli sedm nových vězňů. Arthur byl jediný, kdo z řady vyčníval, a proto hned upoutal moji pozornost. Zatímco v očích ostatních nově příchozích bylo znát zmatení a strach z nového prostředí, jeho pohled byl naprosto odlišný. Nedokázal jsem rozeznat, jestli je to rezignace či lhostejnost. Vyzařoval z něj zvláštní klid člověka, který je smířený se svým osudem. Vždy než začnu za odsouzeným docházet a promlouvat k němu, vyžádám si jeho složku, abych si mohl udělat obrázek o tom, jaký hrůzný čin jej sem přivedl a o životě, který mu předcházel. V případě Arthura Millera jsem však udělal výjimku. Byl na první pohled natolik zamlklý, že jsem chtěl jeho příběh zjistit osobně a proniknout tak hlouběji do jeho osobnosti.

Hned z první návštěvy na jeho cele jsem odcházel zklamaný. Poté co jsem mu přiznal, že jeho případ neznám, nedokázal jsem z něj dostat jediné slovo a odmítl se dokonce i ze svých hříchů vyzpovídat. Pochopil jsem to zkrátka tak, že se nechce bavit s člověkem, který o něm nic neví. Hned druhého dne jsem si tedy od vězeňského velitele vyžádal jeho přijímací dokumenty a začal zjišťovat, co je Arthur Miller zač. Ukázalo se, že je to člověk mimořádně vzdělaný a nadaný. Nebyl typickým představitelem zdejšího osazenstva. Čin, kterého se však údajně měl dopustit, sem naopak zapadal zcela právem.

Arthur Miller se narodil roku 1875. Pocházel z bohaté jižanské rodiny a rodiče do něj odmalička vštěpovali lásku k hudbě a umění. Nebylo tak divu, že byl již jako mladík odeslán do hudební školy v Maine, která toho času shlukovala ty nejnadanější mladé lidi z celé země. Arthur ovládal hru na několik hudebních nástrojů, ale až tam se ukázalo, že klavír je to pravé, co nechá vyniknout jeho talentu. Jeho kariéra tak nabrala jasný směr a brzy tak vystřídal školní představení za veřejná, aby nakonec působil jako součást orchestru a hudební doprovod divadelních přestavení. Brzy po dokončení studií již měla jeho hra na klavír takový ohlas, že pořádal i soukromá představení. Několik let se díky tomu dokázal pohodlně uživit. Přesto si však na místní život nikdy zcela nezvykl a toužil po návratu na rodný jih. Když tedy dostal nabídku stát se součástí orchestru the Grand Opera House v Georgii, neváhal ani chvíli. Přestěhoval se společně se svoji novomanželkou do městečka Fort Valley, nedaleko opery, kde strávil bezmála sedm let.

S tímto úžasným životopisem výjimečně nadaného hudebníka silně kontrastoval čin, kterého se dle formulářů měl Arthur Miller dopustit. Byl odsouzen k trestu smrti za vraždu svoji manželky v šestém měsíci těhotenství.

Následující týden mě čekala druhá ze tří návštěv na jeho cele. Byla to prakticky poslední možnost, jak přimět Arthura k hovoru, protože poslední návštěvu těsně před vykonáním rozsudku jsem se většinou věnoval modlitbě, zpovědi a udělení posledního pomazání odsouzenému.

Jakmile se dozvěděl, že jsem se s jeho příběhem seznámil, začal skutečně mluvit. Vylíčil mi celý svůj příběh, a co jej dovedlo až sem. Vydržel vyprávět celé odpoledne způsobem, jaký jsem za celou dobu svého působení, mezi ostatními násilníky a vrahy, na bloku 3 ještě nezažil.

 

********

Arhtur svoji lásku Grace poznal již během studii na hudební akademii v Maine. Věnovala se zpěvu, nejčastěji sborovému. Tvořili spolu dokonalý pár a naprosto si rozuměli nejen ve vztahu k umění, ale v celém přístupu k životu. Když Arthurovi přišla nabídka hrát v Georgii, nezaváhala ani na chvíli a byla šťastná, že může jít společně s Arthurem za splněním jeho snu. Svatbu měli v poměrně mladém věku a žili bok po boku v harmonickém manželství. Menší krizí si jejich vztah prošel po pěti letech, kdy společně zatoužili po rodině, ale Grace ani po více než roce nedokázala otěhotnět. Vše se ale vrátilo do původních kolejí v okamžiku, kdy se jednoho dne Arthur dozvěděl, že konečně bude otcem. Cítil se nesmírně šťastný a na svoji novou roli se moc těšil.

*****

Toho osudného dne dostal Arthur nabídku odehrát představení v soukromém sídle senátora Williama J. Harrise. Bylo to jeho první vystoupení v menší a komorní atmosféře od jeho návratu z Maine. Za těch několik let v opeře pochytil trochu manýry a z jeho hraní se začala lehce ztrácet jeho původní jiskra. Za normálních okolností nabídky těchto lidí odmítal, ale toho času ji naopak přivítal jako možnost změnit zaběhnutou rutinu. Navíc s příchodem rodiny byl rád, za každou příležitost jak si přilepšit.

Senátorův dům byl obrovskou usedlostí v koloniálním stylu. Dům stál samostatně, daleko od města a patřily k němu rozlehlé pozemky, které začínaly u hlavní cesty a končily až dole u řeky na opačném konci. Arhtur byl zvyklý pohybovat se ve vysokých kruzích. Čekal velkou společenskou místnost s černým naleštěným klavírem a spoustou polstrovaných židlí. Hostitel si pro něj však přichystal něco zcela odlišného. Na jižní straně domu byla obrovská terasa, uprostřed které stálo starožitné koncertní křídlo viktoriánského stylu z ušlechtilého lakovaného dřeva. Terasa byla v podstatě jevištěm, a obrovský dům za zády, vytvářel přírodní amfiteátr. Nejpřekvapivější však bylo hlediště. Nebyla zde jediná židle. Na mírně svažité louce před domem, s naprosto precizně střiženým trávníkem byla rozmístěna plážová lehátka. Atmosféru podtrhovaly bronzové odlesky slunce nízko nad podvečerním obzorem. Senátor byl velkým milovníkem hudby, ale jako vášnivý lovec také miloval přírodu. Chtěl proto vytvořit něco výjimečného a to se mu bezesporu povedlo. Arthur předtím nehrál nikdy venku a jeho obecenstvo nejčastěji tvořili lidé ze společenského vrcholu. William J. Harris k sobě tentokrát pozval svoje nejvěrnější voliče z celého okolí. Byli tam významní farmáři, průmyslníci, obchodníci, profesoři, lékaři,…zkrátka lidé, které jak on sám rád říkával, považuje za skutečnou tvůrčí a tažnou sílu země.

Když Arthur začal hrát, naplnil ho nečekaný pocit štěstí. Byl naprosto uvolněný a v tónech opět cítil tu lehkost, která ho před lety donutila se do tohoto nástroje zamilovat. Obecenstvo, kterému hrál, na něj dýchalo pocitem, jaký ještě nezažil. Byl zvyklý na posluchače vybraných způsobů, ve škrobených šatech, kteří mnohdy znalost či zájem o hudbu jen předstírali. Lidé, které však měl nyní před sebou, byli tak bezprostřední, že si nepopíratelně vychutnávali každý tón bez sebemenších předsudků. Za chvíli se Arthura zmocnil také pocit, že se stal svým vlastním posluchačem. Poprvé, za celý život, který zasvětil hudbě, měl pocit, že byl zároveň její součástí. Vnímal ten okamžik silně jako nic předtím. Vychutnával si každý podnět, vůni lehounkých bílých závěsů vysokých francouzských oken, které ve větru vířily jako křídla, cítil rosu, usedající na trávu se západem slunce, slyšel, jak každý zvuk vyslaný jeho nástrojem pomalu doznívá v dálce, jako tichá ozvěna. Zmocnil se ho obrovský pocit melancholie. Hrál bez přestání, dokud venku nebyla naprostá tma. Když skončil, nikdy v životě se necítil tak šťastný a naplněný. Jakoby tušil, že si zrovna prožil okamžik, kdy jeho život dosáhl pomyslného vrcholu. Bodu, který možná již nikdy nepřekoná. A snad v tom bylo i něco víc, čemu sám nerozuměl. Jako by nad ním už v tu chvíli visela tíha blížící se tragédie a život mu naposledy umožnil si vychutnat svoji lásku plnými doušky. Arthur byl ten večer jako hvězda, která nejjasněji dovede zářit na krátký okamžik těsně před svým zánikem. A skutečně tomu tak bylo.

Na konci toho výjimečného večera zdvořile odmítl nabídku senátora vypít společně několik skleniček whisky. Žízeň uhasil pouze čerstvým ledovým čajem s několika plátky citrónu. Chtěl si zachovat čistou hlavu a vrátit se ještě ten den domů ke své ženě, aby se mohl s ní podělit o tento výjimečný zážitek.

Ta noc kdy se nečekaně vrátil do svého domu ve Fort Valley navždy a bez možnosti návratu vytrhla každý kousek štěstí z jeho duše. Zprvu nechápal, proč jej Grace, stojící v kuchyni jen v noční košili, nadšeně nevítá, ale tváří se vyděšeně. Když však z vedlejší místnosti vešel jeho letitý přítel Matthew, do půli těla svlečený, bylo mu vše jasné. Najednou měl pocit, že jej zahalila rudá mlha. Cítil jak mu zlost a vztek proudí do žil. Hlavou mu probleskly myšlenky, na to jak často býval poslední dobou z domu i na zázračné Gracyino otěhotnění. Přestal přemýšlet. Zdálo se mu, jako by se ho zmocnila neviditelná síla a začala ovládat jeho tělo. Rozběhl se chodbou do pracovny a sáhnul do zásuvky stolu pro revolver. Nejspíš asi neměl ani v úmyslu střílet, snad jen Matthewa vystrašit. Když však uslyšel za sebou blížící se kroky a prudce se otočil, revolver náhle vystřelil. Byl v takové křeči, že ani nevěděl, jakým způsobem stiskl spoušť. Bylo už pozdě. Mohl teď už jenom sledovat, jak se na Gracyině noční košili rozlévá rudá skvrna a její tělo se bezvládně kácí k zemi.

*******

Když Arthur skončil s vyprávěním, zůstal jsem s ním v cele mlčky sedět ještě několik dlouhých minut. Poprvé v životě jsem jako pastor měl před sebou člověka, který byl plně smířen se svým osudem. Z původně tichého a nepřítomného člověka se během jediného odpoledne stala osoba, kterou jako bych znal odjakživa. Arthur mě nechal nahlédnout do svého nejhlubšího nitra s takovou upřímností, že jakákoliv slova útěchy, rozhřešení či zpověď v tu chvíli postrádaly význam.

Když jsem se už chystal k odchodu, Arthur mě na poslední chvíli zastavil. Říkal, že mu nabízeli jako poslední přání nějaké jídlo, film, či hudbu, ale on to odmítl. Prosil mě, zda bych pro něj jako kněz nemohl zařídit něco jiného, co by rád ještě udělal před svým odchodem…

 

*******

Dostat klavír na nádvoří věznice nakonec nebylo až tak velký problém, jak jsem původně čekal. V těch letech probíhala ve spojených státech reforma vězeňského systému, která měla za úkol vymýtit ze všech nápravných zařízení nelidské zacházení s vězni a naopak podporovat jejich duševní nápravu. Kulturní zážitky proto bývaly řediteli věznic bez větších námitek tolerovány. Jedno však jisté bylo. Do Angoly, nejtvrdšího vězení amerického jihu, se ještě nikdo nepokusil dostat klasickou hudbu.

Když v poutech přivedli Arthura Millera, byla na zaprášeném vězeňském nádvoří natěsnána pětistovka vězňů, kteří se vzájemně překřikovali. Starý omlácený klavír a kovová židle stály pod lampou u zdi hlavní budovy.     První tóny se nádvořím rozezněli ve chvíli, kdy se zešeřilo, a rozsvítili se reflektory strážních věží. Netrvalo ani minutu a mezi vězni zavládlo hrobové ticho. Nikdo se neodvážil vydat ani hlásku a všichni naslouchali těm nejméně pravděpodobným tónům, jaké by kdo mezi vrahy a násilníky čekal. Stejně tak já jsem propadl síle toho okamžiku a téměř před očima se mi začal měnit obraz. Ze starého klavíru rázem byl nádherný nástroj z bílého leštěného dřeva. Z vězeňského mundůru s proužky se stal ten nejelegantnější večerní oblek. Rozbitá židle se proměnila v mahagonové sedátko s červeným sametovým čalouněním. Nad tím vším už nestála rezavá lampa, ale visel nádherný křišťálový lustr a byl bych skoro přísahal, že jsem mohl jeho odlesky na chvíli spatřit ve tvářích uhranutých vězňů. Bylo to, jakoby se celý svět na chvíli zastavil a existoval jenom jeden člověk a jeho klavír, jehož tóny se nesly výš a dál, než by si kdokoli uměl představit. Bylo to, jako když do staré rezavé továrny vlétne motýl a rázem ztichnou stroje, lidé najednou zmlknou, a všichni pouze sledují motýla, jak se nade všemi vznáší.

Když jsem se na ty tváře vězňů strnulé úžasem podíval, zdálo se mi, že skutečně nesledují přímo Arthura, ale že upírají zrak někam k nebi nad ním. Jakoby tam té noci všichni viděli to stejné, co zažil Arthur toho večera na terase senátorova domu. Toho večera, se každý vězeň Angoly na chvíli cítil svobodný.

 

******

Poprvé ve své službě jsem se nedokázal osobně zúčastnit popravy. Nenašel jsem k tomu dost odvahy.      Arthur Miller byl člověk, který v podstatě již zahynul oné osudné noci společně se svoji ženou. Byl jsem vděčný za to, že před svým odchodem dokázal ještě celé Lousianské státní věznici předat kousek, toho nejlepšího, co sám v životě prožil. Za to špatné, čeho se dopustil, nemohl nabídnout nic většího, než vlastní život a to on věděl a byl s tím od začátku smířený. Když jsem tehdy k němu vstupoval do cely, chtěl jsem přinést kousek klidu jeho duši a přiblížit jej Bohu. Nakonec to byl právě on, kdo promluvil ke mně.

Nevím, co se mu poslední minuty před popravou honilo hlavou. Možná odcházel se stejně nepřítomným pohledem, jako když jej k nám na blok 3 přivezli. A až těsně před popravou jsem vlastně pochopil, co ten výraz vlastně znamenal. Jako každý odsouzený z uličky smrti měl Arthur možná nakonec strach a nechtěl zemřít. Ze všech, co jsem kdy poznal, byl ale také jediný, kdo nechtěl ani žít.