Sauve qui peut / I

Oblečena do krvavě zbarveného kabátu kráčím dlouhou chodbou s chladně vyhlížejícími bílými zdmi. Slyším pouze ozvěnu mých rudých podpatků, ke které se brzy přidává ostré, naléhavé zvonění telefonu ukrytého v mé tašce. Blížím se ke dveřím na konci chodby, ale než do nich vstoupím, musím něco udělat s tím příšerným zvukem vycházejícím z mé kabelky. Vytáhnu onu otravnou krabičku a přiložím si ji k uchu. Ozve se hlas muže, kterého bych nejradši nikdy nepotkala: „Lásko, kde jsi zase zmizela, včera jsme si to tak užívali." Zrovna teď mu nejsem schopna odpovědět a tak mobil odkládám zpět do tašky. Pomalu se nadechnu a otevřu dveře číslo 205.

Pomalu vstoupím do nepřívětivého, sterilního pokoje. Na vysokých bílých stěnách nevisí jediná ozdoba. Nenachází se na nich jediné okno. Prostor je nasvětlen ostrým problikávajícím světlem. Uprostřed pokoje, na špinavých kachličkách, stojí stará kovová postel, na niž leží hnusná dlouhá, zelená košile. V tomto nemocničním úboru je navlečen člověk, kterého jsem kdysi milovala. Byla to láska mladé nerozvážné dívky k postaršímu nemocnému muži. Muži, který teď leží v prázdném bílém pokoji bez oken v zelené noční košili.

Neschopna slov kráčím k němu. Pomalu pootevře oči a smutně se na mně usměje. Jeho pohled, jako by mi dával poslední sbohem. Z náhlého popudu se nad ním sehnu. Mé rty se dotknou těch jeho. Najednou si uvědomím, co jsem provedla a chci se opět narovnat, ale on mě druží pevně a pokračuje v polibku. Nemůžeme si pomoct, milujeme se. Znovu se začne ozývat naléhavé zvonění mého telefonu. Je načase odejít. Prudce se otáčím a odcházím z onoho hnusného sterilního pokoje nechávajíc za sebou muže, kterého již nikdy neuvidím, muže, který již brzy zemře. Muže, který můj život již navždy přetočil naruby

.....

Sedím na gauči se svým chlapem. Velmi zaujatě pozoruje právě vysílaný fotbalový zápas, nejspíš si zase vsadil. Obvykle pozoruji tyto zápasy s ním, ale dnes jen tiše sedím a přemýšlím. Asi bych ho měla opustit. Všechny peníze prosází. Nemáme čím zaplatit střechu nad hlavou a jíme zbytky od sousedů. Pokaždé se šíleně opije a jde z něj strach. Nejspíš od něj brzy odejdu.

Najednou mě z mých myšlenek vytrhlo jeho nasrané zvolání: „Lásko, zas ti zvoní ten mobil!" Nesnáším, když mi říká lásko, mezi námi už žádná láska není. „No tak, ten mobil!" S povzdechem se zvedám a jdu zjistit, kdo zase volá. Je to nějaké neznámé číslo. Ze sluchátka se ozve cizí hlas, který se představí jako jeden z těch naprosto nezajímavých lidí s naprosto nezajímavým jménem a stejně tak nezajímavým hlasem se mně zeptá, zda člověk z pokoje 205 je můj příbuzný. Polilo mně horko. Aniž bych si uvědomila, že něco říkám, jsem uslyšela slova vycházející z mých úst: „Ne, je to můj přítel." Ten nezajímavý, monotónní hlas mi pak oznámil něco, co jsem nikdy nechtěla slyšet.

Pomalu, jakoby bez ducha jsem se vrátila do pokoje, sedla si na gauč a zírala do prázdna. Z dálky se ozýval řev muže, který právě prohrál spousty peněz a kterého jsem se definitivně rozhodla opustit.