Sauve qui peut / III

Sedím na svém koženém trůně ve svém malém hranatém paláci. Jsem oblečena do sněhově bílé košile a útlých černých kalhot. Mám velmi dobrý zrak, ale nosím brýle. Za mnou na stěně visí obraz čínského mistra a vedle něj je na věšáku zavěšený karmínový kabát. Přede mnou stojí nádherný stůl z masivního dřeva. Upřeně pozoruji pavoučka, jenž se rozhodl poctít mě svou společností, jak si vytrvale staví svůj nový domov. Zpoza stolu se ozývají dva rozčílené hlasy. Patří dvěma velmi unaveným lidem, jež ze sebe vylévají všechnu zlost, která se v nich nastřádala v průběhu společného života. Hází po sobě rozhořčené věty, jejichž význam znám již dávno zpaměti. Myslíc na pavoučka, kterému se podařilo ulovit svou první oběť, hladím jejich duše dávno naučenými slogany a veškerá zlost pomalu vyprchává. V tom mně z myšlenek probudí zvuk budíku. Nadšený pár vstává, velmi mi děkuje a odchází se spokojeným úsměvem na rtech, jenž jim vydrží sotva pár dní. Je na čase jít domů.

Procházím uličkami, které znám tak dobře, že už je nedokážu vnímat. Stále přemýšlím nad pavoučkem, který se umístil v mé kanceláři. Rozhodla jsem se, zítra mu vymyslím nějaké jméno.

Pomalu se blížím ke svému domovu. Čeká tam na mě manžel, kterého znám tak dlouho, že už přestávám být schopná vnímat význam jeho slov. I on už dávno přestal vnímat význam těch mých. Nečeká, zpoza dveří rozpoznávám smích mladé dívky, nějaké z mnoha obětí, které se mu za ta léta podařilo zachytil do své pavučiny.

Dřív jsem se snažila naše manželství zachránit. Prosila jsem, řvala, brečela, pokaždé to skončilo stejně. Dnes to už se mnou nic neudělá, na to jej znám až příliš dlouho a velmi dobře vím, že nějaký cit mezi námi již dávno vyprchal. Tiše odemknu dveře, v rychlosti si sbalím pár věci a odejdu. Odejdu za svým pavoukem. Neslyšeli mě.