Sauve qui peut / IV

Říká se, že když na vaši hlavu dopadne list podzimního stromu, někdo na vás myslí. Něco na té pověře asi bude. Každý den procházím temnými uličkami jednoho velkoměsta. Den co den na své cestě potkávám milující se páry. Jejich hlavy obvykle bývají pokryty fleky všech možných podzimních barev. Na mě ještě nikdy, žádný, nespadl.

Dneškem se ale všechno změní. Během pauzy na oběd jsem se šla projít do blízkého parčíku. Nad hlavou se mi rozpínaly koruny velmi starých kaštanů. S jejich listím si pohrával mírný vánek pomalu přerůstající v silný vítr, jenž trhal mým karmínovým kabátem a syčel kolem mých uší, jako by se mi snad snažil něco naznačit. Všude kolem začaly padat hromady listů. Jediný se mne nedotknul. Pohlédla jsem pod rukáv pravé ruky ukrývající zápěstí obemknuté starými hodinkami. Bylo na čase vrátit se.

Před budovou školy jsem si, čistě ze zvyku, prohrábla vlasy. Najednou má ruka narazila na něco neznámého a mé srdce se rozehrálo snad všemi barvami. Mezi prsty mi zůstal jeden, byť nepatrný, starý a nepříliš pěkný, lísteček.

...

Za klapotu vysokých podpatků a zvuku zimou se drkotajících zubů procházím jednou z uliček nočního města. Babí léto se pomalu přeměnilo na temný podzim předvídající krušnou zimu. Z dálky slyším milující se pár. Najednou zaslechnu ještě jiný zvuk. Mnohem děsivější zvuk. Zvuk těžkých mužských bot. Dostávám strach. Rychle vyhrabávám z kapsy telefon a předstírám hovor. Najednou uslyším nakřáplý opilý hlas: „Ale kotě, nedělej se. Vidím tě tu každej den a nikdy nikomu nevoláš..." Zmrzne mi krev v žilách.

Probouzím se chladem objímajícím mé nahé tělo. V dálce slyším milujícího se páru. Ve vlasech mám plno starého shnilého listí. Zuřivě je začnu vyškubávat.

Pomalu, až s podivným klidem se z nebe snášejí sněhové vločky.