Dum na plazi-2_Navsteva.

Neděle
Paní Wieczenská s tou druhou paní a Cindy přišla ještě jednou, takže jsem druhý den toho moc neudĕlal. Následující den jsem se konečně pustil do práce. Bylo toho tolik, že bych byl zapomněl na oběd, kdyby v jednu nedorazila Cindy s polévkou a velkou krabicí cmundy; babička věděla, co mám rád. Přivezla také dvě krabice chlebíčků, aby hosté měli co zakousnout, až přijedou z letiště. Cindy se nezdržela, a tak jsem se hned po obědě vrátil k práci. Zvedl jsem hlavu až teprve navečer, když volala Sidney, abych ji přijel vyzvednout na letiště. Čekal jsem Harryho, svého nakladatele a manažéra, jeho sekretářku Tracy, a Sidney – jeho přítelkyni. Nepochyboval jsem, že spal s oběma, a vždycky mi bylo divné, jak je možné, že spolu obě ženy tak dobře vycházely. Nečekal jsem na letišti, protože bylo domluveno, že si Harry najme auto, protože se chtĕl podívat trochu po okolí. Nicménĕ, když Sidney volala, abych přijel, moc jsem se nad tím nepozastavil. Ani nad tím, že řekla „pro mě“ a ne „pro nás.“

Když jsem dorazil na letiště, čekala tam Sidney sama. Na nic jsem se neptal, naložil její dva kufry a jeli jsme. Poznamenala, že mi připisuje k dobru, že jsem se nezeptal, proč sebou táhne dva kufry, když jede jen na tři dny – to že je taková nevyhnutelná mužská otázka. Pak vysvětlila, že přijela sama, protože Harry a Tracy odjeli na nějaké jednání do New Yorku. Ona že prohlásila, že jí Harry slíbil tři dny u moře, a tři dny u moře že to budou. Tak se tedy na letišti rozloučili, oni že jeli do New Yorku a ona do San Franciska. Projevil jsem obavy, co tomu Harry říká, že je přece jen jeho přítelkyně, a teď tu bude ona tři dny sama se mnou. Uklidnila mě, že Harry bude „fajn,“ že ona nemá nic, co by mu Tracy nemohla nabídnout. Dál jsem se neptal.

Když jsme dorazili, navrhl jsem, že udělám k večeři wiener schnitzels, nebo že bychom si mohli vzít uzeniny a chlebíčky, co paní Wieczenská připravila, že je umí po česku i po polsku. Řekla, abych to nekomplikoval, a zeptala se, co jsou „chlebíčky.“ Když jsem jí to ukázal, řekla, že to vypadá dobře a že to bude dost; snědla čtyři. Pak jsme povídali a vypili půl lahve vína, až prohlásila, že už je strašně unavená, a že už si chce jít lehnout. A jestli mi nebude vadit, když spolu nebudeme spát, že si opravdu potřebuje odpočinout. Ohradil jsem se, že by mě nic takového ani nenapadlo, že je přeci přítelkyně mého nakladatele a manažéra. Řekla, že to je dobře. Vzal jsem tedy její kufry a řekl, že jí ukážu, kde jsou hostinské pokoje. Podívala se na mě překvapeně:
- Ale já jsem přeci řekla, že jsem unavená. Ne, že jsem nemocná a nakažlivá, abys mě strkal někam nakonec toho strašidelného domu.
Omluvil jsem se, že jsou jí, samozřejmě, k disposici všechny obytné prostory, a že jí přenechám ložnici a odstěhuji se tam sám. Opět překvapeně pozdvihla obočí:
- A proč bys to dělal? Nejsi zrovna nejlepší hostitel, když ti nevadí, že tady budu sama umírat strachy – v tomhle strašidelném domě, kde pořád něco praská a kvílí, a určitě tu také straší.
- Ale vždyť jsi přeci řekla, že se mnou nechceš spát!?
- Když jsem řekla, že s tebou nechci „spát“ – víš snad co se tím normálnĕ rozumí – to neznamená, že s tebou nemůžu ležet! Že nemůžeme být v jedné ložnici. Jen bych si přála, abys byl ohleduplný. Já pořád musím dělat to, co chce někdo jiný, v práci, na jednáních, nakonec i ve společnosti. Tak tady bych ty tři dny zase chtěla dělat jen to, co chci já, a nic jiného. Chápeš?
- Jistě, jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych tě chtěl do něčeho nutit. To je přece nesmysl.
- Nesmysl – ne tak vždycky a ne všude. Tak to je dobře. A teď už nezdržuj zbytečnými otázkami a dones mi, prosím, ty kufry do ložnice.
- Jistě.
- A můžeš přijít, až tě zavolám.
Vzal jsem kufry, odnesl do ložnice a nechal ji o samotĕ.

Určitou dobu bylo ticho. Dal jsem si ještě sklenku vína a pak druhou. Pak bylo slyšet sprchu. Šel jsem si tedy dát sprchu do koupelny vedle druhé ložnice. Když jsem se vrátil, zaslechl jsem
- Jimmy?! … Jimmy!
Šel jsem tedy za ní do mojí, momentálnĕ tedy její, ložnice. Seděla před toaletním stolkem v bílém župánku do půl stehen, přepásaném růžovým páskem ze stejného materiálu, a rozčesávala si vlasy. Postěžovala si do zrcadla –
- Musela jsem tě volat třikrát!
- Promiň, byl jsem taky ve sprše.
- To sis nemohl pospíšit?
Nechal jsem to bez komentáře. Moc jsem to všechno nechápal. Sidney byla vždycky milá, taktní a ohleduplná, ty její rozmary a kontradikce mi nešly na rozum. Občas jsem si všiml, že se po mě na okamžik ohlédla, s trochu potměšilým úsměvem, jakoby zkoušela, co snesu, a co si může dovolit. Začal jsem ji podezřívat, že se tím baví, a dělá si tak trochu ze mě legraci. Jistě dobře věděla, že tahle situace je pro mě velice choulostivá, a že pořád nevím, jak se mám na to tvářit. Chvíli byla ticho. Pak se zeptala zrcadla:
- Líbí se ti moje vlasy?
Totálně mě zaskočila, ale nadšeně jsem přisvědčil –
- Líbí, ani nemohu říct, jak moc se mi líbí.
- Hm, to je skoro škoda, že nemůžeš.
- Ale já myslím, že se mi tak líbí, že to ani nejsem schopen vyjádřit!
- Ale musela jsem se tě zeptat. Dvakrát. Samotného tě to nenapadlo. Tak asi žádná sláva.
- Tak už si přestaň ze mě dělat legraci!
Chvíli byla zase ticho.
- Ty jsi ještě oblečený?
- Pravda, oblečený, jdu se také převléknout.
Normálně spím v boxer shorts, ale šel jsem se převléknout do decentního pyžama. Když jsem se ukázal v ložnici, vstala od zrcadla, přistoupila ke mně, a rozepnula mi dva knoflíčky u krku. To sice bylo něco, co jsem si já určitĕ přál, ale jak jsem měl v mysli zafixováno, že bude dělat jen to, co si ona přeje, vyhrkl jsem:
- Ale říkala jsi přece, že budeš dělat jen to, co chceš?
Podívala se na mě jako na mírně zaostalého bezdomovce.
- A co si myslíš, že právě dělám?
Na to už se nedalo nic říct. Přeměřila si mě kritickým pohledem.
- Vypadáš v tom strašně směšně. Sundej si to, já se nebudu dívat.
A otočila se ke mně zády. Sice jsem nechápal, co je na pyžamu směšného, ale s tímhle návrhem jsem určitě nechtěl nesouhlasit. Poslechl jsem. Sundal jsem pyžamo, položil na židli, a zalezl pod prošívanou deku. Obrátila se zpátky ke mně.
- Teď já.
Rozvázala růžový pásek a nechala župánek sklouznout s ramen. Udělala piruetu. Byla nádherná, až se mi zatajil dech.
- Líbím se ti?
Vydechl jsem –
- Strašně!
Zavrtěla hlavou –
- Moc asi ne, když to z tebe musím páčit …
Zvedl jsem se a obešel postel; hned bylo vidět, že se mi opravdu, opravdu líbí. Ukázala prstem nĕkam na spodní část mého tĕla a zasmála se.
- Tak se ti přece jen asi trochu líbím.
Vzal jsem ji do náruče a políbil. Nebránila se, ale hned se mi vyvinula z objetí.
- Tak už přece zhasni!

Usnuli jsme až k ránu a spali až do poledne.