Dům na pláži-5_ Závěr.

Den 4 – neděle.
V neděli jsem se konečně vzpamatoval to té míry, že jsem byl schopen si sednout k počítači a postarat se o e-maily, účty, o nesplněné sliby, a nevyřízené zakázky. Zrovna to poslední jsem si nemohl dovolit ignorovat, protože zakázek na reklamní fotografii a jiné fotografování jsem měl poměrně málo, a snažil jsem se rozšířit bázi svých klientů – byl to důležitý zdroj peněz, a když se jednou v tom člověk zaběhne, má celkem zajištěn stabilní příjem. Ani ty osobní e-maily jsem si nemohl dovolit úplně ignorovat – a zvláště na e-mail do Sidney jsem čekal dost netrpělivě. V neděli večer Henry volal, že zatkl M. v sobotu a hned vyslýchal. Ukázalo se, že to byla velice úspěšná taktika. M. sice nepočítal s tím, že by na něj policie mohla přijít, a rozhodně ne s tím, že tak brzo, ale přece jen se rozhodl, že si opatří nějaké alibi. A tak se domluvil s několika mafiány, že ten večer s nimi byl hrát v privátním klubu poker. Ale právě proto, že nepočítal s tím, že to bude potřebovat tak rychle, nedotáhl to do konce. Co bylo nejpodstatnější, bylo, že policie zabavila v tom klubu všechny data z bezpečnostních kamer, dříve než jim mohl M. přikázat, aby to zničili. Stejně tak svědkové neměli čas to ‚doladit‘ a zajistit, aby se jejich výpovědi shodovaly. V důsledku toho bylo ve výpovědích mnoho nesrovnalostí a záznamy kamer ukázaly, že tam v danou dobu M. nemohl být. Už v neděli odpoledne toho měli dost, aby ho mohli konfrontovat. Když viděl, že to neprojde, obrátil, že byl u jedné vdané paní a že ji nebude kompromitovat, ať se děje, co se děje. A že pokud on ví, tak že v jeho vile Kanya ve středu večer nebyla. Právníci mu zřejmě poradili, aby zatím nic neříkal, aby se nedostal do rozporů, a tak ještě odolává nátlaku, a odmítá dál mluvit. Henry přiznával, že to zatím vypadá dost bledě, že kromě toho filmu nemají nejmenší důkaz, že se v tu středu ve vile něco dělo, a ten film že nemůžou u soudu použít, protože byl udělán ilegálně. A že to, že mohou dokázat, že tam ve středu byla, a že tam byl i ten její pes, i to, že lhal o tom alibi, je sice hezké, ale šikovný advokát že ho z toho snadno ‚vyseká.‘ Moc mě to nepotěšilo, ale řekl jsem si, že už to musím pustit z hlavy, že v tom už nic dělat nemůžu. Ale rozhodl jsem se, že aspoň jednu věc ještě udělám: přijdu na kloub tomu, proč se mi ten pokoj zdá tak divný. Uvědomil jsem si, že asi nemám všech pět pohromadě, když o tom pořad přemýšlím, místo toho, aby si ty dva záběry prostě položil vedle sebe a prozkoumal.

A tak jsem to udělal. Napřed jsem si dal na monitor záběr, jak podepisoval ty papíry, co mu dal včera Henry. A najednou mi to došlo: Podepisoval se pravou rukou – a dobře jsem si pamatoval, že když podepisoval ten šek, podepisoval se levou! Ještě jsem se divil, kvůli tomu bičíku! Je sice spousta lidí, kteří umí psát pravou i levou, ale když se někdo podepisuje, dělá to vždycky tou samou – aspoň jsem si to myslel. Ale na tom nezáleželo. Stačilo teď znovu se podívat na ty snímky z ‚té‘ noci, a podívat se, kde jsou knoflíčky u košile. Dal jsem si tedy vedle toho prvního snímku na monitor fotku, jak podepisoval ten šek a ještě také fotku, jak vstává od stolu. Podepisoval se levou a knoflíčky u košile byly obráceně, než měly být. Jediné vysvětlení bylo, že jsem ho viděl v zrcadle. Vzpomněl jsem si na svého strýce: Měl na chatě pracovní stůl u okna s výhledem na moře. Pak si dal na stĕnu vedle okna nainstalovat takové velké zrcadlo, aby se mohl od stolu dívat současne na moře, a druhým oknem na přírodu za svými zády na kopci za chatou.

Hned jsem zavolal Henrymu, a řekl mu, co jsem zjistil. Moc to nechápal. Poslal jsem mu všechny tři snímky. Pochopil, že ten první je přímý záběr a druhý a třetí že jsou snímky obrazu ze zrcadla. Ovšem vůbec nechápal, jak je to možné. Vykládal jsem mu tedy o svém strýci, který se díval oknem, které mĕl před sebou, přímo na moře, a zrcadlem, co bylo vedle okna na stĕnĕ, na kopec, co byl za jeho zády. V případě vily to bylo komplikovanější. Jestli byla moje teorie správná, pak to znamenalo, že se musí se zrcadlem otáčet celá stěna, nebo aspoň část stĕny, aby umožnila pohled oknem, které je v sousedním pokoji. Udělal jsem tedy jednoduchý náčrtek: Pracovní stůl byl ve velké pracovnĕ, postavený bokem u stĕny paralelní s pobřežím, která byla bez okna – asi proto, aby ho tím oknem nemohl nikdo zastřelit. Před čelem stolu byla část stĕny pokrytá zrcadlem, a ta část se dala natáčet na 45° tak, aby bylo vidĕt na moře oknem v sousedním pokoji, kde se odehrávaly ty sexuální seance. Setkával se s Kanya v tom pokoji s oknem, do kterého bylo přímo vidĕt. Ten šek jí pak dával v pracovnĕ, do které bylo zase vidĕt jen tím zrcadlem. Henry rozhovor uzavřel s tím, že je to sice silně přitažené za vlasy, ale ověřit že se to může, a to hned zítra ráno.

Den 5-pondělí
Hned v pondělí ráno se zase před vilou ukázal Henry se štábem detektivů a techniků, a vedli s sebou i M. Měli jsme s Henrym domluveno, že jestli najdou to zrcadlo, tak v tom pokoji rozsvítí, a zrcadlo natočí tak, aby od toho psacího stolu viděl na můj dům. Dlouho se nic nedělo, až se konečně obraz v oknĕ zmĕmil, a viděl jsem přes zrcadlo ten psací stůl přesně tak, jak jsem ho viděl tu noc, kdy se stala vražda. Potvrdil jsem mikrofonem Henrymu, že to je přesně ono. On mi zase potvrdil, že je mnohem pravděpodobnější, že se ta stalo tam, že ten lysol, a bůhví co ještě, je tam pořád hrozně cítit, a že on je osel, že ten pokoj pořádnĕ neprozkoumal hned poprvé. Neopomnĕl poznamenat, že je to moje vina, protože jsem ho nasmĕroval do špatné místnosti. Klidnĕ jsem to přijal, bylo mi to jedno, hlavnĕ, že to našli. Henry ještě dodal, že se tomu pořádnĕ podívají na zoubek, a že lab určitĕ v tĕch vzorcích na něco přijde. A jestli se podaří dostat trochu zaschlé krve, že bude i DNA. Připomněl jsem mu, aby vzali také vzorky od té židle, ke které M. té noci odkopl toho psa, i od toho kávového stolku, a aby se podívali, jestli ta židle nemá taková filcová kolečka, co se dávají ze spodu na nohy nábytku, aby se nepoškrabala podlaha. Řekl, že má, a abych se nestaral, že v tomhle jim nemusí nikdo radit. Večer mi pak Henry vyprávěl, že když žádali, aby otevřeli ten pokoj, M. viditelně znervózněl, a protestoval, že už tam byli. Souhlasili, že už tam nahlédli, ale že se teď chtějí podívat pořádně. Rychle přišli na to, že ta stěna mezi dvěma pokoji nebyla vůbec pevná stěna, ale že byla složena ze sekcí, které se daly na kolejničkách posunout a složit jedna vedle druhé a přisunout ke zdi, takže vznikla jedna velká místnost. Na té poslední sekci na straně u moře bylo velké zrcadlo a stěna se dala vyklonit a natočit, takže od pracovního stolu bylo vidět moře. Současně široké okno na druhé straně mu umožňovalo hezký výhled na zalesněné kopce zvedající se od moře.

Technici se činili a našli nějaké stopy krve i zespodu na zásuvkách, kterých si lidé co to čistili, nevšimli, a dokonce rozebrali kolečka té židle u psacího stolu, kde toho bylo nejvíc. Když potom v laboratoři všechny vzorky zanalyzovali, měli toho dost, aby mohli s jistotou dojít k závěru, že DNA opravdu souhlasí s DNA zavražděné. S ohledem na to, jak byly ty vzorky rozmístěny po pokoji, bylo jasné, že to nepochází třeba od toho, že by se tam řízla do prstu, a bylo tedy prokázáno, že tam byla zavražděna. Zbývalo tedy prokázat, kdo ji zavraždil. Zatím všechna fakta svědčila proti M.
1) M. lhal o svém alibi.
2) Popřel, že by tam Kanya ten večer byla, v rozporu se svědectvím Alberta a šoféra limuzíny.
3) V okolí vily se našel utopený její pes, a bylo prokázáno svědectvím několika lidí, že tam Kanya s tím psem jezdila. Jinak nikdo z okolí o psu nic nevěděl a ani nemohl mít motiv, proč by ho zabíjel.
4) Vzorky krve prokázaly, že byla zavražděna v jeho pracovně. M. tvrdil, že ten večer na chatĕ nebyl.
M. stále tvrdil, že v ten večer ve vile nebyl, ale odmítal prozradit, kde tedy ten večer byl. Nakonec ovšem na nátlak svých advokátů tu vdanou paní identifikoval, a ona, i její služka, potvrdily, že tam tu noc opravdu byl. Byl z toho skandál, a manžel údajně zuřil, ale Henrymu s to nějak nezdálo. Tvrdil, že je to všechno tak stoprocentně věrohodné, bez jediné chybičky, omylu, či pozapomenutí, že to nemůže být pravda. Ale bez dalších důkazů to vypadalo, že M. osvobodí, a že snad odsoudí za vraždu jeho komorníka, který, podle zábĕrů bezpečnostní kamery, ji do toho pokoje v ten večer přivedl. Jeho advokáti tvrdili, že nemĕl důvod, ale žalobce argumentoval, že se rozzuřil, protože s ním nechtěla spát. V každém případě, ať už to v budoucnu mělo dopadnout pro komorníka tak, či onak, vypadalo to, že M. z toho vyvázne bez trestu. Baron R. byl nepříčetný, a prohlašoval, že na něj sjedná kontrakt, Henry nadával, kudy chodil, a mně z toho bylo nanic.

Den11-neděle
V neděli večer, téměř týden poté, co bylo poslední přelíčení, mi zavolal Henry. Bez dlouhých okolků přešel hned k věci:
- Máš chvíli čas? Můžeš si se mnou sednout na chvíli k tomu filmu? Samozřejmě jsem měl.
- Počkej chvilku, musím nahoru.

A za pár minut –
- Sedím u počítače.
- Podívej se hned na začátek filmu, dokud bylo ještě světlo.
- OK.
- Hned na začátku, třeba ten první snímek. Tam vpravo na stromě, není to ptačí hnízdo? Sedí tam nějaký pták.
- Jo, hnízdo to je. Je to asi band-tailed pigeon, Něco jako holub.
- A ty taky fotíš ptáky a hnízda a tak?
- To fotím. A taky zvířata, i motýly a tak. Už toho mám tuny. Chci vydat knížku „Kalifornský wildlife,“ nebo „Zvířata a ptáci Kalifornie.“ Proč tě to zajímá?
- No, to okno není úplně ve středu zorného pole. Podstatné je také, že pokud to okno není osvětleno, tak si ho člověk ani moc nevšimne; slunce zrovna ten večer nesvítilo, aby to okno zvýraznilo, a prosvítilo ten pokoj uvnitř. Dokud se v tom pokoji nerozsvítí, ani není vidět, že tam nějaký pokoj je. Tak mě napadlo, že bys mohl tvrdit, že‘s filmoval ty ptáky, a ne to okno.
- To bych mohl. Ale proč zrovna takhle večer?
- Jak to, „zrovna takhle večer,“ ty je přece fotíš a filmuješ pořád – ráno, v poledne, i večer.
- No to je pravda. A je to opravdu pravda, dokonce i v noci.
- Tak co si o tom myslíš?
- No já si myslím, že bych to určitě tvrdit mohl. Co si o tom bude myslet porota, to musíš vědět spíš ty.
- Tak dobře. Já se o tom poradím s prokurátorem a s advokáty. Hlavně abys měl připraveny ty filmy a fotky.
- S tím si starosti nedělej!
A pak už jsme se rozloučili. Chvilku jsem přemýšlel, jestli mám hned vybrat nějaké ty filmy a fotografie, ale pak jsem si řekl, že se nemusím hned ukvapovat, a že je na to času dost.

Nakonec na to prokurátor i advokáti kývli, a tak jsem byl povolán jako hlavní svědek. Měl jsem dost času, abych se na to připravil, a tak jsem dal dohromady historku, která byla v podstatě pravdivá, až na jeden detail: motiv, proč jsem ten film nahrával. Ale v tomhle směru, kromě Sidney o tom nikdo nic nevěděl, a tudíž nemohl svědčit proti mně.

Vypověděl jsem, že jsem fotograf a připravuji knihu o ptácích a zvířatech kalifornského pobřeží, a že se, z těch a těch důvodů, zvláště zajímám o toho holuba, který tam měl hnízdo na stromě. Že už ho sleduji delší dobu, a ten večer že jsem musel zrovna odjet, a tak jsem se rozhodl, že si to hnízdo budu filmovat. A když jsem prohlédl ten záznam, že jsem si myslel, že se tam v pokoji promítá nějaký film. Teprve když jsem se z novin dozvěděl, že slečna Kanya de Vintor byla ten večer zavražděna, kontaktoval jsem pana detektiva Bristova, o kterém se noviny zmínily. Soudce na základě mého svědectví dal souhlas s tím, aby záběry z toho filmu byly připuštěny jako jeden z důkazů obžaloby. Už to vypadalo, že snad M. usvĕdčí, ale po dlouhém jednání adovkátí obhajoby dosáhli toho, že film jako důkaz připuštĕn nebyl. M. byl propuštĕn na kauci, a mĕ bylo jasné, že se ve svém domĕ na pláži už nikdy nemůžu ukázat. Podříznout mi nĕkdy v noci krk za to svĕdectví, nebo i třeba ve dne, bylo až příliš snadné. Nepochyboval jsem, že se musím nĕkam uklidit, ale kam? Nejdříve jsem pomýšlel na to, že pojedu na pár mĕsíců ke strýci a tetĕ do Maine, ale pak se mi zdálo, že to není dost daleko.

Ideální řešení bylo ovšem nasnadě. Před svým návratem do Kalifornie jsem strávil jsem skoro tři měsíce v Brazílii, kde jsem fotografoval s jedním botanikem v pralesích orchideje a nějaké vzácné rostliny. Sblížil jsem se se svým průvodcem Arim, a slíbil jsem mu, že přijedu zase fotografovat a že spolu půjdeme na novou expedici. Nepočítal jsem s tím, že by se to mohlo uskutečnit v blízké budoucnosti, ale na druhé stranĕ, nemĕl jsem nic tak důležitého, abych to nemohl uskutečnit právĕ teď. Nebylo pochyb o tom, že bezpečnĕjší místo bych asi tĕžko hledal, a tak jsem Arimu hned zavolal. Byl naprosto nadšen a hned jsme si všechno domluvili, co, a jak. Už jsem mĕl všechno připraveno, letenky koupené, když tři dny před odletem volal Henry. Začal tím, abych se s tím odletem moc neukvapoval. Nebyl jsem zrovna v náladĕ s ním o tom diskutovat, a stručnĕ jsem mu podĕkoval za radu, ale jemu, že se to mluví, on že nemá nůž na krku, ale já že mám, a že už jsem jeden podřezaný krk vidĕl, a že bych si nepřál, aby ten druhý byl můj. Nechal mĕ chvíli mluvit, a pak mi řekl, že M. zmizel. Nejspíše že bude nĕkde v moři nebo v řece s nohama zalitýma do betonu.

Nervozita a netrpĕlivost mĕ najednou přešly, a začal jsem pozornĕ poslouchat. Henry mi potom vykládal, že podle toho, co se šušká po barech a co mu prozradili jeho informanti, Kanya mĕla ještě jednoho přítele, který si jí zřejmĕ velice oblíbil. Pokud se o nĕm nĕkdo zmínil jménem, byly to jen přezdívky, a k tomu každá jiná, ale Henry se domníval, že to byl sám „capo di tuti capi,“ jistý Z., o kterém jsem také slyšel, který byl údajnĕ na špičce „organizace.“ Prý když se dozvĕdĕl, že Kanya byla zavražděna, museli my sehnat to video. Přehrával si to sám v pracovnĕ, ale ještě před koncem si zavolal pobočníka. Prý na to reagoval asi jako Henry, zuřil a nadával, že si to ta holka nezasloužila, a jestli toho lumpa nepošlou na křeslo, že se o to postará sám. A zřejmĕ se postaral. Na rozdíl od Henryho si nemusel dělat starosti, jestli to video je zákonné nebo nezákonné. Je sice pravda, že mrtvolu M. ještě nikdo nevidĕl, ale také asi nikdo nikdy neuvidí.

Do té Brazílie jsem sice odjel, ale vrátil jsem se za čtyři týdny. Vila naproti byla evidentně neobydlená, okna zatloukli překližkou, a příjezdová cesta byla zarostlá travou. Můj agent z realitní kanceláře mi řekl, že vila přešla do vlastnictví nĕjaké skupiny investorů, a že bude brzy na prodej – jestli bych mĕl zájem. Řekl jsem mu, že zájem mám, a aby mi dal vĕdĕt. Zájem sice mám, ale zatím nemám ani na půlku, musím se zeptat Sidney, co si o tom myslí. Vrátil jsem se brzy hlavnĕ proto, že Sidney poslala e-mail, že by mohla začátkem září zase na týden přijet – jestli mi to nevadí, tak zase sama. Psala, že se od Henryho dozvěděla, že M. už je pod drnem, nebo spíš pod vodou, že už není, čeho se bát. A že zima bude za chvíli, a že by si ještě chtěla užít pár teplých dní.

E-mail jsem dostal 29. srpna a 2. září jsem byl doma; rychleji to nešlo. Sidney slíbila, že přijede pátého, a zítra přijde paní Wieczenská se Cindy na úklid. Trochu mi dĕlá starosti, jestli teď Cindy zvládnu, osmnáct už jí bylo, a pod zákon o ochranĕ mladistvých už nespadá. Zajímalo by mĕ, o co se s tím tatínkem vsadila.