Všední den po 80ce: I

Probudil jsem se něco před devátou. Včera jsem si umiňoval, jako ostatně každý den, že půjdu brzy spát. Zase to nevyšlo. Je zajímavé, že se věci vždycky nakupí těsně před spaním. Ne že by šlo o věci důležité, důležitými věcmi jsem se přestal zabývat asi tak před deseti lety Tedy, ne že bych odmítal se zabývat důležitými věcmi, je to na přání rodiny. Tedy, nejsou to věci důležité, ale stejnĕ, jsou to věci, které je nutno řešit. Jako např. vzpomenout si, kde jsem ráno nechal pyžamo, nebo ho případnĕ najít. Včera jsem např. našel jedny kalhoty od pyžama na zahrádce, visely na vĕtvi zakrslé borovice u růží. Tedy, ne že bych se ráno převlékal na zahrádce u růží. Cestou z koupelny, nesa kalhoty od pyžama, jsem si oknem všiml, že rozkvetla ta žlutá Landora, a šel jsem se na ni podívat. Na takovém místě se ovšem kalhoty od pyžama najdou jen náhodou. Buď čistou náhodou, nebo když člověk hledá něco jiného. Kalhoty tam visely tři dny. Včera jsem u růží nebyl, protože pršelo, a už si nepamatuji, proč jsem tam nebyl předevčírem. Kabátek tam nevisel, ten jsem zapomněl v koupelně.

Tedy probudil jsem se před devátou. Za mlada popis všedního dne začínal, „Ráno vstanu, nasnídám se a …“ To už neplatí. Ráno se probudím. Uvĕdomím si, že mĕ bolí záda, což mĕ ubezpečí, že jsem ještě naživu – ten vtip „Když se po 60ce ráno probudíš a nic tĕ nebolí, tak seš mrtvej.“ mám stále na pamĕti. Tedy, probudím se, a pak si musím na chvíli odpočinout. Nejsem si jist, jestli je to únava z toho, jak sebou v noci házím, nebo ještě únava ze včerejška. Pak tedy vstanu, vyčistim si zuby, a jdu do kuchynĕ. V tuto hodinu tam manželka buď ještě je, anebo už není. Když tam ještě je, může to být buď výhoda, nebo nevýhoda. Pokud si ještě neudĕlala snídani, nabídne se, že ji udĕlá i pro mne, což je výhoda, a s podĕkováním přijmu. Pokud už je po snídani, může to být nevýhoda.

Bĕhem posledních 20 let jsem si vypracoval ranní jídelníček: je to buď maková buchta, nebo cereálie. Tyto alternativy buď střídám, nebo nestřídám, jak mě kdy napadne, nepřikládám tomu žádnou důležitost. Když si ovšem manželka všimne, že počtvrté za sebou mám k snídani makovou buchtu, neodolá pokušení, aby se nepokusila mne přivést na pravou cestu; podobné pokusy se v různých kontextech obvykle opakují několikrát za den. Vysvětlí mi, že mít k snídani pokaždé jen makovou buchtu je nezdravé, a že lékaři doporučují, že člověk má mít zdravou, vydatnou snídani. Namítám, že mák je zelenina a tedy musí byt zdravý (je to ovšem jen domněnka), zatímco manželka oponuje, že mák není zelenina, a že je naopak nezdravý (patrnĕ také jen domněnka). Protestuji ovšem jen tak ze zvyku, neboť je dávno prokázáno, kdo z takových šarvátek vychází jako vítĕz. Po chvíli argumentace tedy souhlasím, že si místo buchty udělám vajíčka na mĕkko, což je ta nejjednodušší z alternativ. Manželka se obvykle nabídne, že mi to udĕlá, což odmítnu, neboť cítím potřebu chovat se jako gentleman. Nedĕlám to z hrdosti, ani proto, abych dokázal, že to umím. Hrdost už jsem dávno odložil jako nedůležitou, a nahradil ji self-respektem. To „self“ je důležité, neboť indikuje, že to záleží jen na mĕ, a ne na tĕch ostatních. Že to umím, to už manželka ví, i když o tom občas vyjadřuje pochybnosti.

Dalo by se očekávat, že snídanĕ dodá človĕku energii. Nejsem si jist, jestli je to pravda. Pocit, že mám energii, už si dávno nepamatuji, ale když člověk chodí a občas něco dĕlá, asi nĕjakou energii opravdu mít musí. Tak, či onak, dočetl jsem se, že aby tĕlo vyprodukovalo z potravy energii, musí proběhnout degradabilní katabolický proces, kterého se zúčastní proteinové enzymy, enzymové inhibitory, enzymová kinetika, metabolické pathways, Michellův chemiosmotický proces, a cori cyklus. To ovšem není okanžitĕ, to chce nĕjaký čas. Příprava a konzumace snídanĕ však vyžaduje energii okamžitĕ, a než je tedy tím degradabilĕ-katabolickým procesem nahrazena, dostaví se únava, a tudíž zcela oprávněná potřeba si odpočinout. Lidé mladší generace se sice diví, jak to, že si jdu zase lehnout, sotva jsem vstal, ale obvykle to zdůvodním bolestí v zádech; argument všeobecného vyčerpání se jim zdá nepochopitelný. Říkám si, všechno chce svůj čas. Po snídani si jdu tedy odpočinout, abych načerpal síly na ranní cvičení a sprchu, ale to už patří do jiné kapitoly.