Blogerka

Nejdřív to musím popsat.

Když jsem byla malá, viděla jsem fotku, na které mladá žena seděla u pracovního stolu a psala na počítači.

Mohlo jít být sedmadvacet. Těsně po škole. Měla bílou halenku jako z labutího peří, blonďaté lesklé vlasy stažené do culíku v domácím ležérním stylu – přeložit zakroutil a udělat uzel – na nose měla brýle s černými obroučkami. Kolem hlavy a ramen jí tepala nachová aura chutě do života.

Psala na počítači. Na víku se vyjímalo stříbrné napůl snědené jablko. Byl to třináctipalcový MacBook.

Ta holka musela být copywriterkou, redaktorkou nebo blogerkou. V ten moment jsem jí také chtěla být.

Nakonec jsem redaktorkou stala. I ty brýle Rayben jsem měla na nose. Splnila jsem si sen z fotografie.

Něco mi ale stále chybělo. Tenkrát mi před očima vyvstala ta fotka znovu.

Holka, která seděla u pracovního stolu, nohu přes nohu a psala texty pro klienta nebo na svůj blog. Halil ji nachový závoj.

Přišla jsem na to. Já nechtěla být blogerka, já chtěl být (ta) žena.