Prokletý plyšový medvídek

Ondřejovi bylo pouhých 8 let a neměl moc idylické dětství. Ve škole se mu ostatní děti smáli, byl trochu jiný než ostatní. Nerad se bavil s ostatními dětmi, nechtěl hrát jejich hry, nerozuměl jim. Nezvládal čtení, počítání a v tělocviku patřil k těm, které ostatní děti vybírali jako poslední. Stál tam a čekal až ho ostatní vybijou, aby si mohl sednout na lavičku a znovu se zasněně dívat na hodiny a počítat minuty do konce. Doma to nebylo o moc lepší, sotva si hodil aktovku do kouta, sedl si do kuchyně, pomalu okusoval kůrku ze svého sendviče a přemýšlel.
"Ondro, jak bylo ve škole?" Zavolala na něj matka zatímco vytahovala prádlo z pračky.
Ondra jen pokrčil rameny, jako by ho mohla vidět a pokračoval v jídle.
"Ondro, co je s tebou?" Matka mu stála za zády s košem prádla ve tváři ji byla znát únava a frustrace.
" Já nevím, šlo to, jako vždycky." Zabručel Ondra s očima upřenýma na dvojici holubů, kteří pravidelně vysedávali na okenní římse. Matka si povzdechla a radši šla věšet prádlo. Ondra žil ve svém světě, tam nebylo místo pro školu nebo otravné spolužáky. Ve svém světě byl už dospělý, mohl si dělat co chtěl, prožíval tam dobrodružství.
Dveře předsíně se otevřeli. Ozvalo se typické šramocení, odhazování bot, sundavání kabátu. Táta je doma.
"Ahoj rodinko." Zaburácel unaveným hlasem a rozvážným krokem došel až za Ondru.
Ondra se konečně probral z tranzu a zvědavě se otočil. Před jeho obličejem tancoval velký, opelichaný medvěd. Vypadal jako by prožil celý život v popelnici, kde se pral s ostatními medvědy, ale Ondra ho radostí chytil do náruče a odběhl do pokoje.
Lehl si do postele a díval se medvídkovi do očí " Odted budeš můj kamarád" zašeptal a znovu si ho přitiskl do náruče. Táta se potichu připlížil do pokoje a bez dechu sledoval jak Ondra leží v posteli přitulený k medvědovi.
Matka zvědavě nakoukla do pokoje.
" Vždyt vypadá jakoby jsi ho vytáhl z popelnic." Spráskla neštastně rukama.
" Našel jsem ho v bazaru, je vypranej aspon takhle mi to řekl prodavač." Pokrčil táta rameny a odešel do obývacího pokoje.

" To mu nemůžeš koupit něco normálního?"
" Ježiši, tobě se pořád něco nelíbí, dej už pokoj"
" Zabilo by tě koupit mu novou hračku, takovou, která by nebyla prolezlá blechami?"
" Dělám co můžu, tobě se nejde zavděčit."

Ondra si k sobě přitiskl medvídka blíž , snažíc se neslyšet hádku rodičů, něco už tak běžného.
" Budeš se jmenovat Martin." Zašeptal, obličejem zabořený v jeho dlouhých chlupech.

Hádka pomalu slábla jak Ondra upadal do spánku s medvídkem stále v náručí.

Ve snech byl Ondra dospělý, chodil do práce a měl milující rodinu, která se nikdy nehádala.

" Ondro, vstávej, co je s tebou, takhle dlouho jsi nikdy nespal." Ondra zmateně zamrkal. Před očima měl ustaraný obličej své matky a do okna mu svítilo sluneční světlo. Vyděšeně se narovnal. Zaspal.

Celé ráno měl rozmazané, vše musel dělat ve spěchu, při čištění zubů si oblékal kalhoty, u lívanců se mezi sousty připravoval do školy. Sprintem dorazil do školy. Když usedl do lavice cítil jak má zpocený obličej. Luděk oblíbený spolužák si nemohl nevšimnout a se smíchem na něj začal ukazovat.

" Fuuj Ondra se potí a smrdí."
" Fuuj Ondra smrdí." přidala se celá třída.

Ondra zabořil oči do lavice a přál si být doma. Celý zbytek dne byl opět ve svých myšlenkách, posměšky mu zněli jako vzdálené bzučení. Nevadilo, že ho učitelé napomínají. On je neslyšel a vlastně tam ani nebyl.

Doma se vše opakovalo, oběd, táta přišel, další hádka. Ondra nevěděl o čem se hádají, nechtěl to slyšet. Utekl do pokoje a upřeně zíral na medvěda.
"Martine, pomoz mi." Šeptal, v očích se mu leskly slzy.
"Prosím at tam Luděk není, at už nepřijde." Houpe se Ondra na posteli, v ruce pevně svírajíc medvěda. Ten nic neříká, jen na něj kouká těma knoflíkovýma očima. Ondru náhle popadne nevýslovná únava. Pomalu se i s medvědem v náručí sesune hlavou na polštář a usíná.

"Ondro, sakra co se to s tebou děje, koukej vstávat." Máma vztekle třese peřinou, čímž odhazuje nebohého medvěda na zem. Ondra si zmateně protírá oči a nechápavě kouká ven. Je to stejné jako včera. Sluneční paprsky se už dávno opírají do okenní tabule a venku je slyšet pokřikování dětí, mířících do školy.

Ondra vylekaně vyskakuje z postele a běží do koupelny. Oči má červené a pocit jakoby usnul sotva před chvílí. Chvíli se pozoruje v zrcadle, když za ním přiběhne máma.
" Ondro, šup co děláš, umyj se." zavelela a odběhla do kuchyně.
Vyčistit zuby
Umýt obličej
Snídaně
Obléct se
Ondra opět běží a stejně jako včera přiběhne na poslední chvíli, v obličeji rudý jako rak. Očekávaje posměch, upřeně zkoumá vyrytá písmenka na dřevěné lavici. Celá třída je potichu. Zvonění. Vchází paní učitelka, dnes se ale neusmívá, kouše se do rtů a vypadá jakoby nevěděla co má dělat.
" Děti posadtě se" Zavelí a pokyne dětem rukou. Třídou se ozve skřípání židlí a paní učitelka se posadí na první lavici, kde obvykle sedává Luděk. V očích se ji zračí jasný smutek.

" Musím vám říct něco smutného. Náš milovaný žák Luděk Svoboda, měl včera vážnou dopravní nehodu, nyní je v nemocnici a já věřím, že mu budete všichni držet palce, aby se brzy uzdravil." řekne s kolísajícím hlasem. Rychle si narovná brýle a odchází zpět ke svému stolu. Třídou se ozývá zděšené mumlání, několik spolužáků si šokovaně zakrývá pusu, zbytek si mezi sebou něco mumlá. Jediný Ondra je ztracen ve směsici šoku, radosti a strachu.
Můžu za to já?