Studentská odysea

 

Psal se rok 1973 a země po komunistických čistkách vstupovala do fáze normalizace a stojatých vod.

   Ležel strnule na znaku a s očima dokořán zíral na potemnělý strop svého podkrovního pokojíku. Malým špinavým oknem vnikalo do místnosti ponuré světlo podmračeného dne. Od chvíle, kdy se probudil, uplynula již delší doba. Spánek ho opustil dříve, než si stačil odpočinout. Zanechal mu pouze dráždivý pocit v ústech s pachutí vína a cigaret. Pulsující tlak v hlavě a slabost v žaludeční krajině mu před očima vyluzovaly podivnou představu beztvaré hmoty, která se periodicky rozpínala do obludně napuchlých rozměrů, aby se vzápětí smrskla do tenounké nitky. Podobné příznaky ho provázely v dětství, když se nemocný probral z horečnatého spánku. Jediné, co ho ale teď mohlo spalovat, byly pouze zbytky alkoholu v krvi a odpor k vlastní fyzické podstatě.

   Kamil Tichý se protáhl po celém těle, aby zapudil patologickou představu, a usilovně začal v hlavě srovnávat nic neříkající změť myšlenek, jež se kupily jako kalný nános sedliny na uplynulé noci.

   Kráčeli zavěšení do sebe jako milenci řídce osvětlenou ulicí věnčenou košatými siluetami lip. Když vyměnili zakouřené dusno vinárny za sychravý chlad podzimu, nabrala jejich cesta zřejmý, i když nevyřčený cíl. Na co jiného taky může člověk spoléhat, dokáže-li setrvat do pozdní noci při triviálním rozhovoru prokládaném dotyky pleti zvláčnělé esencí potu a parfémů na tanečním parketu. S odevzdaností naslouchal povrchním ale o to cituplnějším postřehům a zklamaným výlevům ženy (nechápal, čím si získal její důvěru), která mu byla ještě před půlnocí stejně cizí, jako anonymní odraz dívčího úsměvu na rozevlátých šatech mizejících v davu.

   Z čiré touhy po sexu se do poslední chvíle zdržoval ironických poznámek. Kdo by však mohl vystát ten příval mileneckých požadavků ve chvíli, kdy zotročující vášeň ukojila chvilka rozkoše v jeho podkroví a změnila se v nepřekonatelnou potřebu nerušeného spánku. S těžko přemáhaným podrážděním jí přesvědčil, aby se oblékla, a odvedl ji na sklonku noci domů. Ještě na zpáteční cestě se dusil odporem. Copak vůbec nepochopila, o co ve skutečnosti šlo? Chudák, byla v tom úplně nevinně. Důvěřivá a svedená volavka. To pomyšlení ho dopalovalo.

   K čertu s tím! Kamil se otočil na bok a znovu upadl do polobdělých mrákot. Probralo ho naléhavé klepání protivně rezonující v trubkách plynového topení. Smluvený signál oznamoval čas sobotního oběda. Musí vstát a opustit jemu vyhrazený prostor, kde má právo být sám se sebou. Rodina volá svého velkého syna, který není dosud připraven postavit se tváří v tvář opravdovému životu. Roztrpčeně se vyhrabal z peřin a sestoupil chladnou chodbou o patro níž, kde na něho čekali rodiče.

   Z předsíně zamířil rovnou do koupelny. Opožděnou ranní toaletu vykonával proti svému zvyku dlouho a pečlivě. Chtěl tak alespoň na chvíli ještě oddálit okamžik, kdy na něm ulpí matčin pohled.  Ten známý a pronikavý pohled plný mateřské starostlivosti. Navíc ho přepadala tíseň při představě atmosféry, kterou z druhé strany dokáže vyvolat nelibost otcova, tlumená ochranářskou přítomností matky. Nelibost a nespokojenost nad ne dost zodpovědným a rozumně uvažujícím synem. Pomalu si čistil zuby. A příležitosti k tomu tentokrát najde určitě dost, pomyslel si, když se dlouze a nerozhodně zahleděl do zrcadla na jemné rysy svého obličeje. Jen odvahu, synku. Odhodlaně vstoupil do jídelny.

   U stolu se již nad talíři s polévkou skláněly dvě postavy. První z nich, podsaditá a robustní s chmurným výrazem ve tváři, jíž brýle s černou obroučkou dodávaly na energičnosti, tvořila majestátní protějšek ustaraně nachýlené postavě matky. S pocitem provinilosti usedl k dosud prázdné porci. Ale čím a proti komu jsem se vlastně provinil? Ta otázka ho zaměstnávala, když v rozpacích a soustředěně sledoval každý svůj pohyb při jídle. Mrtvé ticho přerušované jen cinkáním příborů o talíře přerušil matčin hlas:

   „Máš hrozně zarudlé oči.“

   „Nemám, to se ti jenom zdá. Proč bych měl mít zarudlé oči.“

   Samozřejmě. Jako kdyby to neznal. A jaké budou další otázky? Trochu blíž k podstatě věci. Hleděl si dál upřeně jídla.

   „Kde jste byli včera?“

   Vzpomněl si, jak ho matka z okna vyprovázela pohledem, když navečer odemykal vrátka před domem. Venku už čekal kamarád ze sousedství, vždy připravený v nejlepší náladě vyrazit do ulic.

   „V Zámecké vinárně,“ odpověděl Kamil.

   Nastalo opět tísnivé ticho. Na stole si vyměnily místa staré talíře s novými.

   „Přišel jsi pozdě,“ ozvala se nanovo a opatrně matka.

   Neodpověděl. Pouze jakési zachroptění se mu vydralo z hrdla. Mlžný a deštivý opar za okny násobil tíživý tikot kuchyňských hodin. Náhle všemu učinil přítrž drsný tón otcova hlasu, jehož účinek byl podobný blesku v zatažené, ale dosud poklidné krajině.

   „Moc by mě zajímalo, jak se připravuješ na zkouškové období!“

   Přestože Kamil podobnou otázku čekal, měl dojem, jako by ho někdo praštil po hlavě. Tep se mu rozbušil ve spáncích.

   „Vždyť je ještě dva měsíce času. Nevím, co bys chtěl slyšet.“

   Vyčerpaně si povzdechl a sklidil prázdný talíř se stolu. Následoval nový úder.

   „Zas budeš honit všechno na poslední chvíli? Jak dlouho se chceš ještě flákat a flámovat po nocích? Umím si živě představit, jak asi vypadá to tvoje studium v Praze. Se svým lajdáctvím to dotáhneš akorát k tomu, že budeš pucovat kravám zadky. Jak si to vlastně představuješ?!“

   Kamil se zachvěl spontánním odporem. Zarytě mlčel. Matka upírala útrpný pohled doprostřed stolu.

   „Tak odpověz, když se tě ptám!“ zahřmělo Kamilovi nad skloněnou hlavou.

   Hněv koncentrovaný v otcově hlasu pohnul však dříve matkou:

   „Musíš pokaždé tak křičet?“

   Její roztřesený hlas dodával okamžiku na dramatičnosti. Kamil měl chuť ji požádat, aby se mezi ně nepletla. Není žádné malé dítě, aby nedokázal vystát těch pár hrubých projevů otcovy nevole. Nicméně účinek jejích slov byl okamžitý. Otec udeřil do stolu:

   „Ještě se ho zastávej! Já vím, ty bys byla schopná milostpána živit klidně až do smrti. Jen aby se nemusel namáhat. Ale já tě upozorňuju, jestli neudělá zkoušky, vyrazím ho z baráku i s těma jeho děvkama, co si sem vodí v naivním domnění, že o tom nikdo neví!“

   Kamilovi se vrazila horkost do tváře. Vzpomínka na uplynulou noc byla příliš živá. Žaludek se mu sevřel úzkostí a hanbou. Nezmohl se na jediné slovo. Otec se při pohledu na matčinu odhodlanost raději zvedl a odešel do ložnice učinit zadost pravidelné odpolední siestě.

   Kamil s matkou osaměl. Její trpitelský výraz ve tváři mu ale nedal příliš prostoru pro uvolnění.

   „Táta byl brzy ráno v lese,“ řekla tiše.

   „A co s tím mám jako dělat?“ učinil Kamil podrážděné gesto.

   Matka sklidila zbytek nádobí se stolu.

   „Máš nějakou známost?“ zeptala se opatrně.

   „Nemám vůbec žádnou známost,“ odsekl, „jenom jsem si pozval na jednu noc děvku.“

   „Tak se neutrhuj. Nebývá zvykem, aby slušné děvče zůstávalo s někým hned přes celou noc.“

   „Už jsem přece řekl, že to byla děvka. Nic víc než děvka na jednu noc. A zadarmo. V mojí situaci je to snad lepší než se uvazovat, nebo ne?“

   Nechtěl o tom dál debatovat. Vstal od stolu a přešel k oknu. Hleděl přes sklo na drobné kapičky deště smáčející ulice, střechy domů, pestrobarevné koberce spadaného listí, deštníky, jež chránily před nepřízní počasí trochu radosti a bolesti, lásky a odporu pro další život. Cítil se spjat se vším utrpením toho uplakaného města roztřeseného vlhkostí. Pojal je do sebe přikrčené ve špinavých koutech ulic, schoulené na opuštěných nárožích. Nasál jeho vůni ze všech tmavých a tichých příbytků a zachvěl se touhou po lidském přiblížení. Otočil se do místnosti.

   „Jedu do Prahy,“ prohlásil.

   „Dneska? A v kolik?“ zeptala se překvapeně matka. „Chtěl jsi až zítra...“

   „Hned.“

   „Vždyť nemáš nic připraveno.“

   „Nic nepotřebuju.“

   „Chtěla jsem ti přichystat nějaké jídlo a čisté prádlo.“

   „Není třeba.“

   „Co to do tebe vjelo. To ti už člověk nemůže vůbec nic říct?“

   „Dej mi pokoj.“

   „Ke všemu jsi ještě hrubý.“ Hlas se jí roztřásl. „Tím si u táty moc nepolepšíš.“

   „Nemám pocit, že bych měl něco napravovat.“

   „A já mám zase všechno odnášet za tebe? To v sobě nedokážeš najít ani kousek ohledu k člověku, který má o tebe starost?!“

   „Vaše spory o mou výchovu mě urážejí. Nechápu, proč mi musíte všechno ztěžovat, když už mi neumíte pomoct.“

   Hned jak dokončil větu, zalitoval, že ji vůbec vyslovil. Cítil, jak je jeho soud nespravedlivý. Ale nedokázal říci: Maminko, děkuji ti za všechno, ale přestaň se kvůli mně trápit a nech mě žít a porvat se se životem, jak sám nejlépe umím. Patrně by mu stejně nerozuměla. Nebo snad ano, ale o to víc by se strachovala o jeho osud. Nedokázala by připustit, že bez její pomoci sám najde cestu, jaká mu podle ní přísluší.

    Jeho projev se neminul účinkem. Matka uhodila utěrkou o příborník: „Já už nevím, co bys po nás chtěl. Jsem celé dny od rána do večera v kole. Peru na vás, vařím, nikdo mi s domácností nepomůže. Nemám už tolik sil, jako dřív, a pomalu na všechno přestávám stačit...“

   „Co mluvíš v množném čísle,“ skočil jí Kamil do řeči. „Vždyť jsem doma sotva jeden den v týdnu.“

   „Co myslíš,“ zvýšila hlas. „Přijedeš, svlékneš se sebe špínu, napakuješ se a mě zůstane zase jenom práce a starosti. Ale to ty samozřejmě nevidíš. Staráš se akorát o to, jak se všemu vyhnout. Přitom od tebe skoro nic nechceme. Jen abys tu školu dělal pořádně.“

   „A co dělám nepořádně?! Mluvíš už jako táta. Zatím jsem všechny semestry dokončil. Proč mi pokaždé musíte brát všechen klid a sebevědomí takovými scénami? Copak nechápete, jak mně to ničí?“

   „Sebe vidíš, ale k utrpení druhého jsi slepý.“

   „Proboha, o jakém to mluvíš utrpení...?!“

   Byl v koncích. Navíc si uvědomil, že musí hádku ukončit dřív, než se vzbudí otec.

   „Musím se už vypravit na cestu. Chtěl bych chytit odpolední autobus.“

   Bez dalších řečí vyběhl do svého pokoje. Naházel nejnutnější věci do tašky, vypnul plynové topení a vrátil se spěšně dolů. Matka na něho už čekala s čistým prádlem.

   „Kolik potřebuješ peněz?“

   „Kolik mi dáš.“

   „Kdy přijedeš?“

   „Za týden nebo za čtrnáct dní. Ještě zavolám.“

   Strčila mu peníze do tašky. Začal se obouvat. Stála nad ním mlčky a bezradně. Oblékl si kabát a políbil ji na rozloučenou.

   „Ahoj.“

   „Ahoj, a nedělej nám starosti,“ pronesla měkce, než za ním zaklaply dveře. Ale to už běžel se schodů a krátkou chodbou ke dveřím domu, kde ho uvítala deštivá ulice a lipová alej jeho rodného města na severu.

 

   Sál vysokoškolského klubu praskal tlakem reproduktorů a kolébal se rytmem diskotéky jako vyvržený sud na vlnách dychtivosti. Modrofialová barva stínidel intimních lampiček na stěnách snímala rysy z tváří návštěvníků, kteří kmitali v dusném prostoru jako roj bledých lišajů vznášející se nad plastikami nízkých sedátek, shrbených těl a lelkujících postav. Pouze taneční parket se vzdouval lidskou hmotou ozářen dvěma kužely reflektorů vodorovně rozvrstvenými cigaretovým kouřem pod dominantou mixážního pultu a mladíka s načesanou hřívou vlasů, který ladně pohazoval gramofonovými deskami z jednoho kotouče na druhý. Ven ze sálu vedly dvojdílné dveře a znamenaly jediný možný únik přehřátých a hlukem omámených hlav do vyvětrané předsíně klubu.

   Ve světlém výřezu dveří stanuly dvě módně oblečené dívky a s výrazem znuděné protřelosti se rozhlížely po přítomných. Konečně nalezly cíl svého zájmu a zamířily k jednomu ze stolků uprostřed sálu. Byl na ně strhující pohled, když vykonávaly nacvičenou vstupní promenádu dějištěm kypícího života. Ty ladné křivky boků upnutých do přiléhavých kalhot, důstojné posunky zdobené nachovou perletí úst a dokonalostí účesu, elegantní gesta náhodných pozdravů. Kdo by se nenechal unést tak dokonalým vstupem smyslné etikety, ledaže by trpěl ublíženou ignorancí či ješitností intelektu. Jak neodolatelně působil nádech bezprostřednosti, se kterým obsadily jednu volnou stoličku u stolku obklopeného přáteli.

   Michaela Dvořáková, robustní ale sportovní blondýnka s nakrátko sesekanými vlasy, se na ně zubila mohutným a běloskvoucím chrupem.

   „Co tak pozdě?“ oslovila půvabné kolegyně z ročníku. „Byla tady bez vás nuda.“

   Slova utonula v úsilí dívek opravit na svém zevnějšku co se dá, než splynou s koloritem prostředí.

   „Zuzano, Marilo! Přestaňte se konečně nakrucovat. Mám pro vás novinku,“ pronesla zvýšeným hlasem, při kterém nepřestávala obnažovat bělost svých zubů. „Nový hit, tanec Bump, znáte ho?“

   Dívky jako na povel svorně vypískly: „Kvůli němu jsme se právě zdržely.“

   „Mořily jsme se jeho nácvikem celé odpoledne,“ doplnila Marila s tónem naivní upřímnosti odpověď Zuzany a vyndala zrcátko z kabelky. Lehce si urovnávala dlouhé, černidlem slepené řasy, když se u jejího ucha ozvalo: „Smím prosit?“ Vzhlédla na krátce ostříhaného studenta s brýlemi. Z jejích smyslných rtů se nesneslo slovo. Pouze bezděčné cuknutí koutkem a nadále se věnovala svým černým očím. Mladík zrudl a vytratil se jako pára nad hrncem.

   „Neumíš si představit,“ zvedla Marila pohled od zrcátka, „jaká je Zuzka nemotora. Ach, to byly potíže,“ vzdychla komicky.

   Zuzana do ní bez obhajoby rýpnula loktem a ukázala na tančícího muže v džínovém saku a s mexickým knírem. Nevázanými gesty lákal obě dívky na parket.

   „Á, náš Ahmed,“ zajiskřilo to v černých očích. Rozkošně zmalovaný obličejík Marily se protáhl a tělo se koketně zavlnilo.

   „Áu, vždyť mě shodíš,“ vyjekla Zuzana a málem by se zvedla, aby uposlechla Ahmedovy výzvy, nebýt toho, že se jí před nosem zatřepala krabička cigaret.

   Obě krásky vybraly po jedné cigaretě do úst a sklonily se nad plamínkem zapalovače dosud mlčenlivého Michaelina společníka. „Díky,“ elegantně vypustily dva obláčky dýmu.

   Michaela je pozorovala s dávkou shovívavosti. Přesto vítala jejich společnost. Přítomnost kterékoliv z nich vždycky přivolávala rozruch a zábavu. Zuzana neklidně poposedávala na své polovině stoličky.

   „To je hrůza,“ řekla. „Tady asi dlouho nevydržím. Mám zadek samou modřinu. Ještě jeden nácvik Bumpu s Marilou a utrpí trvalou deformací.“

   „To není dost dobře možné,“ chopil se příležitosti Michaelin společník. „Soudím, že tvoje...ehm,“ obličej mu zbrunátněl.  „Totiž, že by tvoje zmíněná část těla nesnesla silové zatížení hluboko pod mezí pružnosti.“

   Michaela se omluvně zasmála: „Snad bych vás měla představit. Tady Radek mi dává konzultace z interdisciplinárních oborů medicíny. Je totiž fyzik.“

   Zuzana se ušklíbla: „Ach ano, to by mě opravdu nenapadlo...“

   Její slova zanikla v zesíleném hluku reproduktorů. Otočila se na Marilu a křičela jí do ucha: „Nevím, jak je to s tvojí mezí výdržnosti, ale mě už všechno tlačí. A mám žízeň. Pojď na sklínku.“

   Marila v rychlosti přezkoumala společnost u baru a na chvíli zaváhala. Toho využila Michaela.

„Promiň,“ naklonila se k Zuzaně. „Chtěla jsem se zeptat, jestli jste se už podívaly na témata k zápočtům.“

   Zuzana se zatvářila ztrýzněně. „Nenič nás. Právě jsme si s Marilou říkaly, že dneska raději nepůjdeme spát, protože se zítra musíme učit. A dokud nepůjdeme spát, zítra nebude.“

   „A až ráno usneme,“ navázala Marila, „probudíme se večer. A to už zase nebude mít cenu něco začínat.“

   „Takže není co řešit,“ završila s chichotem Zuzana.

   Atmosféra v klubu náhle pozbyla náboje. Do ticha přerušeného toku hudby ohlásil diskžokej krátkou přestávku na občerstvení. Parket se vyprázdnil a proudící davy vyvolaly mezi stoly zmatek. Marila si držela bohatě rozevláté vlasy a co chvíli zavrtěla nakvašeně hlavou. Zuzana seděla netečně nachýlená nad okraj stolku. V krátké chvíli jim na ramenech přistál pár černě chlupatých rukou. Oči dívek pohlédly na Ahmeda v džínovém saku. Nebylo odporu pod důvěrným sevřením rukou, které je odvedly k barovému pultu obklopenému snědými tvářemi zahraničních studentů.

  

   Kamil Tichý zamířil od pokladny klubu kolem sklopených sedaček a popelníků a stanul u vchodu do sálu právě ve chvíli, kdy se z nich vyvalil proud zpěněných tanečníků k pootevřeným oknům vstupní síně. Ustoupil stranou a čekal, až pomine první nápor.

   „Kamile, kde se tu bereš?“

   Dobu mu trvalo, než si uvědomil, že slyší své jméno. Opožděně sebou trhl. Jáchym, a s Pavlem! To je překvapení, pomyslel si. Že tady najde svého spolubydlícího Jáchyma, s tím skoro počítal. Ale Pavlova přítomnost ho rozladila.

   „Kdy jsi přijel do Prahy? Čekal jsem tě až zítra,“ divil se Jáchym.

   „Asi tak před dvěma hodinami,“ odpověděl Kamil.

   S Jáchymem Sličným sdílel již druhý rok společný pokoj na koleji. Za tu dobu se mezi nimi vytvořil pevný vztah. Před večerem, když dorazil na kolej, našel pokoj prázdný. Toužil po přítelově společnosti víc než kdy jindy. Bývalo by stačilo vyměnit si s ním pár slov, vyslechnout pár nových postřehů, kterých měl Jáchym vždycky několik v zásobě, a hned by dostal lepší náladu. Takhle bezmocně ležel a zíral nečinně dvě hodiny do stropu. Nakonec se přes všechny zábrany a nerozhodnost donutil vstát z postele, aby se alespoň zašel podívat do klubu.

   Zkoumavý pohled Pavla Bartáka ho ovšem vyváděl z míry. Bylo tomu tak ostatně pokaždé, když se dostal do jeho společnosti. Neuplynulo ani půl roku od doby, kdy Pavel opustil fakultu. Přesto Kamilovi připadaly nadmíru vzdálené noci, kdy Pavel budil ze spánku své kolegy ze staré koleje v centru města při svých návratech od kulečníku, nebo některé z pražských vináren.

   „Poznávám život pražských intelektuálů, politických psanců a ztroskotanců na smetišti duchovních elit. To je ta nejlepší vysoká škola, jaké se mi mohlo dostat.“

   Pavlovy výroky Kamila vzrušovaly a zároveň přiváděly do rozpaků. Zpočátku snad byli přátelé. Brzy se však dostávali do názorových rozepří, ve kterých Pavlova zkušenost s potěšením zasahovala slabé stránky protivníka. Stále se mu nedostávalo peněz, přestože nebyly řídké případy, kdy hostil své přátele s kapsou plnou bankovek. Nikdy nenavštěvoval vlastní rodinu a Kamil začínal být podezíravý.

   „Poctivou prací se v této společnosti člověk dobere akorát k šedi průměrné existence nebo k infarktu. Kdybys nebyl takový naivka, určitě bys to se svou pokryteckou poctivostí dotáhl na politickou veš.“

   Jeho život a dluhy se pomalu staly legendou. Kamil se děsil klidu, s jakým se opovržlivě vyjadřoval o svých věřitelích a podsvětních kšeftech, kterými údajně ručil za své závazky. Kamil si marně lámal hlavu, odkud bere tolik jistoty. Policejní mašinérie jako by ho ani nezajímala.

   „Pro kriminál jsou zralí jenom idealisti a hlupáci, kteří okrádají po drobtech své bližní. Skuteční bouráci kradou ve velkém a pod hlavičkou společenských ideálů. Poznej svého bližního a opři se o jeho špatné stránky. Úspěch bude zaručen. Hlavně se netvař jako chytrák, který právě dočetl Kantovu metafyziku mravů. Nechtěj mi namluvit, že rozeznáš hranici mezi morálkou a alibismem slabochů.“

   Od jara se o něm Kamil dozvídal jen z doslechu. O to víc byl překvapen, že ho nachází vedle Jáchyma.

   „Copak, Pavle, vzpomněl sis na staré přátele?“ neubránil se Kamil ironického tónu. Oči však nedokázal zvednout výš než k uzlu Pavlovy kožené kravaty.

   „Na přátele se nezapomíná,“ odvětil Pavel bez známky vzrušení.

   Kamil se usmál. Za jeho zády se uvolnilo několik sedaček.

   „Nesedneme si?“ vmísil se do hovoru Jáchym.

   „Jak dřeš na zkoušky?“ cvrnkl Pavel Kamila do kolena, když se uvelebili v semišových opěradlech.

   „Ještě jsem se na nic nepodíval. Nějak mě opouští elán. Ale času je dost.“

   „Neděs mě, byl jsi pro mě vždycky vzorem zdravé ctižádosti a cílevědomé píle,“ řekl Pavel.

   „Nemyslím, že bychom toho o sobě příliš mnoho věděli. Ale nechme toho. Co vlastně teď děláš?“

   Pavel se neznatelně pousmál: „Krysaře.“

   Kamil na něho tázavě pohlédl.

   „Krysaře nebo deratizátora, chceš-li,“

   „A co studium? Hodláš pokračovat externě?“

   Pavel zavrtěl hlavou: „Po této stránce jsem definitivně vystřízlivěl. A nehodlám si nic namlouvat. Na absolventa universitních věd jsem nenapravitelný lajdák.“

   „K tomu jsi dospěl sám vlastní úvahou?“ zeptal se Kamil.

   „Ó nikoliv,“ protáhl energicky Pavel. „Znám pouze dvě skupiny lidí, pro které má vysokoškolský diplom nějaký smysl. Do první z nich patří těch pár nedotčených a zapálených mužů vědy, pro které jsou otázky politiky a společenského uznání stejně nezajímavé, jako jejich plat. K nim ale ty nepatříš.“

   „A ta druhá?“

   „Tam patří všichni ti nedorostlí snaživci, kteří předstírají, že svými znalostmi chtějí přispět k lepším zítřkům. Problém je v tom, že buď nepochopili pravidla hry nebo mají svoje jisté. Nemám samozřejmě nic proti vzdělání jako takovému. Na to ale nepotřebuji komunistický glejt.“

   „Hm, umíš lidi skvěle zhodnotit,“ poznamenal Kamil.

   „Jinak bych to neříkal. Ale přesto obdivuji vůli, s jakou ses pustil do boje s matematickými teorémy. Před královnou vědy se klaním až k zemi.“

   „No, aspoň něco,“ chytil ho Kamil za slovo. „A co takhle studium vědy jako prostředek objektivního poznání?“

   Pavel nasadil poražený výraz: „Právě jsi mě dostal. Omlouvám se, jestli jsem tě někdy podezříval z dětských omylů.“

   Jáchym vedle nich po celou dobu rozhovoru hleděl neúčastně na podlahu a pravidelně přibližoval oharek cigarety k ústům. Teď nečekaně promluvil:

   „Pavla zaujala naše idea divadla rekvizit. Zná pár slušných ochotníků, kteří by byli schopni celou věc zrealizovat, včetně poskytnutí pódia. Včera jsme to probírali dlouho do noci.“

   Ach Bože, divadlo rekvizit, povzdechl si v duchu Kamil, ten stokrát omílaný a stokrát zavržený nápad divadla, ve kterém si věci a lidé vyměnili role. Zároveň pochopil, že Jáchym zavedl řeč na jiné téma právě včas. Snad z pocitu úlevy či potřeby se odreagovat pojal ochotu znovu konzultovat otázky divadla s Pavlem jako s novým živlem, který by mohl konstruktivně zasáhnout do vývoje myšlenky.

   „A k jakému výsledku jste dospěli?“ obrátil se na Pavla.

   Ten se vzepřel zády v opěradle a bez přípravy spustil:

   „Ve smyslu netradiční analýzy vztahu mezi hmotnou a duchovní stránkou světa se mi to zdá jako nápad dobrý. Jenomže, jak se zdá, o moc dál, než k nápadu jste se nepropracovali. Pohádky, ve kterých namísto lidí jednají věci, nejsou žádným objevem. Jsou ale dobré akorát tak pro malé děti. Docela by mě zajímalo, jestli víš, o co vám vlastně jde.“

   Kamil na chvíli zaváhal, než odpověděl:

   „V podstatě o to, oddělit od sebe dvě stránky lidské existence. Svobodnou vůli a závislé jednání, osvojené praktiky nebo reproduktivní myšlení. Zrovna mě nenapadá výstižnější výraz. Snad jste to s Jáchymem dostatečně probrali. Člověk je sám sebou pouze dotud, dokud se rozhoduje podle své nejsvobodnější vůle, dokud á priori odmítá se podřizovat i těm nejpřirozenějším impulsům dřív, než pochopí, z čeho pramení. Jde o to, odsunout jeho neuvědomělý, a tedy nechtěný projev do světa věcí, oddělit jej jako věcný prvek do vhodné podoby jednajících předmětů, protože zdroje takového jednání existují nezávisle na jeho volní podstatě.“

    „Jenomže, po oddělení závislé stránky toho z člověka moc nezůstane,“ skočil mu Pavel do řeči.

   „O to právě běží. Dokázat, jak málo je v člověku odvahy ke svobodě, jak často vystupuje jako někým nebo něčím manipulovaná věc, nástroj cizí vůle, odraz cizího nebo společenského vědomí.“

   Pavel si posunul brýle na malém nose, který poněkud zanikal ve středu jinak masitého obličeje.

   „Takže,“ pronesl, „představíte postavu, jako shluk deterministicky jednajících předmětů, v jehož středu se bude tetelit nevýrazný panák s oholeným duchem a bez vlastností?“

   „Tak mě napadá,“ vmísil se znovu do hovoru Jáchym, zatímco se nakláněl k popelníku, aby si ho přisunul, „že s nesnadností celého projektu se to má jako s problémem kudy a jak na krásnou ženu. Když budu jednat jako pouhý předmět smyslnosti, mám šanci na úspěch. Jakmile do toho zapletu nezávislý intelekt, sotva najdu dost důvodů, abych vůbec zvedl zadek ze židle. Proto bych navrhoval porozhlédnout se po sále, jako ryze věcnou připomínku, dokud je ještě z čeho vybírat.“

   „Ty mi něco povídej o věcném přístupu k ženám,“ zvolal hrdelním hlasem Pavel. „Už tě vidím, jak přešlapuješ u dveří, aby ses po pěti minutách odklidil na další cigáro.“

   „Podívat se snad můžu, jaké bych měl možnosti, kdybych popustil uzdu svobodné vůli, nebo ne? To vědomí možností mi prozatím stačí, než ze sebe zase udělám věc o sobě.“

   „Oho, dávám ti za pravdu. Kdybych já nebyl takový pitomec a nemusel se do všeho namočit, abych poznal, kudy cesta nevede, jaké závratné možnosti jsem si mohl představovat. Mám takový dojem, že to s tím vaším divadlem vypadá podobně. Snad abych do toho raději nikoho nezatahoval, nebo budu ještě lidem pro smích.“

   „Vsadím se,“ odbočil pobaveně Jáchym, „že nepřetáhneš tomu Arabovi jednu z jeho krasavic. Kdybys byl co k čemu, přivedeš je k nám obě, abys udělal pro kamarády dobrý skutek.“

   Pavel se zvedl ze sedačky: „Buď si jist, že o tom nebudu spekulovat jako o teoretické možnosti. Nevím, co od takových luxusních typů čekáš. Ty se vykašlou na tvoje intelektuální říhání za popelníkem, i kdybys byl krásnější než Apollon. U těch musíš vědět, jak je použít. A já to vím.“

   „Tak na to se půjdu podívat,“ opáčil Jáchym a beze spěchu udusil cigaretu.

   Kamil je následoval ke dveřím do sálu. Když za sebou zavřel prosklené dveře v rozviklaných pantech a nadechl se zkaženého vzduchu, zalitoval, že nezůstal na koleji. Nevyspání a zážitky uplynulého dne v něm vyvolávaly chorobný pocit tísně. Pak zahlédl, jak se od baru oddělila postava krásné dívky s bohatými tmavými vlasy a zamířila k jednomu ze stolků uprostřed sálu. V intimně nachovém osvětlení působila jako magnetický střed dionýsovského obrazu. Rozjitřenost, s jakou Kamil málem opustil diskotéku, se změnila ve vzrušení provázené záchvěvy slabosti. Byl překvapen tím mrazivým náporem touhy, který přičítal své citové vyprahlosti a milostným dobrodružstvím, jaká mu nemohla přinést uspokojení. Krása ho inspirovala až k zoufalství. Cítil, jak slepě by se dokázal zamilovat veden základní přitažlivostí a jak špatnou službu by tím vykonal pro své já. Přesto jako v mátohách vykročil za svou iluzí k místu, kde se zatím Marila přidružila zpět ke společnosti okolo Michaely.

   Pavel uvolněným krokem přistoupil k baru a vetřel se do skulinky za zády Zuzany natočené ke snědé tváři Ahmeda. Kývnul na obsluhujícího funkcionáře klubu se zbytečnou otázkou, zda může dostat k pití něco jiného než džus. Na to si posunul brýle ke kořeni nosu a naklonil se nad Zuzanino rameno. Madam, oslovil ji přímo do ucha, až sebou polekaně trhla a úkosem se zahleděla na jeho masitá ústa. Promiňte mi mou drzost, ale měl bych pro vás nabídku, která vás určitě bude zajímat. V jejím pohledu se zračilo překvapení a nelibost: Co jako...? Jste nadmíru půvabná žena a byl by hřích tak nevšední dar nevyužít. Nevycházela z údivu: Tak o co vám jde? Věděl jsem, že mě nezklamete. Nemějte obavy, že by nějak utrpěla vaše čest. Opravdová krása je nedotknutelná, nemám pravdu? Ale mnozí jsou ochotni za její pouhou blízkost zaplatit zlatem. Buďte tak moc laskavá, a následujte mě ven ze sálu. V klidu a mezi čtyřma očima vám vše v krátkosti vysvětlím. V prvním okamžiku se od něho odmítavě odvrátila zády. Vzápětí na to sklouzla se stoličky a koutkem úst pronesla: Pokud si pospíšíte... Pavel se zaklonil a s nevzrušeným výrazem ji doprovodil do předsálí.

   Jáchym usedl do řady křesel rozestavěných podél stěny naproti tanečnímu parketu a pobaveně sledoval počínání obou přátel. Napadlo ho, že hlavním impulsem, který žene člověka do společnosti, je touha na sebe upozornit. Hleďte, jsem tady a jsem důležitý. Všechno záleží na tom, do jaké míry získá pocit vlastní převahy. Pocit důležitosti závisí na možnosti vnucovat lidem svou vůli, své názory, ovlivňovat jejich vkus. Třeba tím, že mě začnou obdivovat nebo mi závidět nebo mít ze mě strach. Říká se tomu sociální cítění. Když na to nestačím sám, vytvořím skupinu. Nebo se k někomu přihlásím tím, že si připnu placku nebo se dám ostříhat dohola. A hned je na světě hnutí, skupinová psychóza, nacionální nesnášenlivost, třídní nenávist. Když se to tak vezme, jsou války vlastně produktem sociálního cítění. Touha po moci je pouze vyhrocené sociální cítění. Bezkonfliktní společnost by mohla být jen společnost samorostlých samotářů. Problém je v tom, že jsme na sobě stále více existenčně závislí. Existenční závislost je produkt civilizace. Je proto zcela přirozené, že civilizace podporuje individualismus na úkor sociálního cítění. Socialismus není nic jiného než organizované kolbiště vzájemné rivality, a nemá šanci ve vyspělé organizaci dělby práce. V jisté podobě socialismus existoval v prvobytně pospolné společnosti a logicky vyústil do feudalismu, který je jeho vyšším stádiem. Rozvoj dělby práce ho však definitivně odsoudil ke krachu. Proud myšlenek Jáchyma příjemně naladil. Pohodlně se rozvalil v křesle a zaposlouchal se do masírujícího proudu disko.

   Kamil se prodíral uličkami mezi stolky a byl přesvědčen, že na sobě cítí Mariliny hluboké a svůdné oči. Když se ocitl na metr od svého cíle, otočila se k němu zády s takovou přehlíživou arogancí, že nebyl schopen otevřít ústa. Na poslední chvíli se mu podařilo nepozorovaně změnit orientaci a zabránit tak nejhoršímu. Požádal o tanec vedle sedící Michaelu. S úsměvem přikývla a následovala ho na parket. Po cestě přemýšlel, zda dojem, že ho Marila chtěla ponížit, nebyl pouhým sebeklamem. Třeba ho vůbec neviděla, netušila jeho záměr a otočila se čirou náhodou. Přesto se neubránil touze odreagovat si své ponížení na Michaele. V oslňující záři reflektoru ulpěl pohledem na jejím běloskvoucím chrupu. Stále se usmívala. Prostě a nezáludně. Její pohyb při tanci působil trochu neohrabaně. Zavinila to snad výška (byla stejně vysoká jako Kamil) či poněkud přebujelá horní část těla, jehož rozložitá ramena s velkými ňadry nacházela výraz v mohutných a podmanivých ústech. Celek její postavy však nebyl nesouměrný a dával vytušit pevnou a sportem vypracovanou kresbu.  Kamil využil pomalé skladby, kterou mladík za mixážním pultem vyzval tančící páry k ploužení, a objal Michaelu kolem boků upnutých do džínových kalhot. Máš ráda hudbu? Položil ležérně první otázku, která ho napadla. Jasně, řekla a zasmála se způsobem, kterým nenechala nikoho na pochybách, že hudbu přímo zbožňuje. A co ti říká vážná hudba? Miluju impresionisty. Jako disko? Tak, podle nálady. Skvělé, řekl si Kamil, my dva určitě nenajdeme společnou řeč, a přitiskl ústa na její pevnou šíji.

   Pavel hypnotizoval Zuzaniny tmavé oči upřené kamsi mimo něj a kradmo si prohlížel svůdné křivky jejích útlých boků a klenutých ňader. Nevím, jestli jste mě dobře pochopila, vysvětloval. Kolega Böhm není žádný krasavec a má takovou hrůzu z žen, že si vás nedovolí obtěžovat nemístnými důvěrnostmi. Jde mu čistě o to, prezentovat se ve svém rodišti krásnou ženou, a je ochoten za to dobře zaplatit. Cestu na ples a zpátky absolvujete vozem a v nejvyšším pohodlí. Je to nepatrná služba bližnímu a možnost uplatnění vašich půvabů. Můj známý z agentury časopisu Žena a móda bude rovněž přítomen. Všechno záleží pouze na vašich schopnostech. V případě úspěchu vám zaručuji velkou kariéru modelky. Tak co, plácneme si? To se ještě uvidí, prohlásila nejistě Zuzana a smyslně se zavlnila: Zavolejte mi zítra kolem poledne na kolej. Třetí blok, pokoj dvě stě patnáct, Zuzana Zajíčková. A teď mě omluvte. Pavel se neubránil vzrušení, když si prohlížel dokonalé křivky její postavy směřující zpátky do sálu. Ani na okamžik nezapochyboval, že ji má v hrsti.

   Jáchym sledoval rozvlněnou skrumáž na tanečním parketu a vzpomínal na doby, kdy bylo na diskotékách co poslouchat. Není to tak dávno, pomyslel si, kdy se člověk mohl nechat unášet tvůrčí nespoutaností rocku plného šokujících kytarových individualit a vrcholícího v agresivitě „hard“. Kde jsou ty doby, kdy si jazz a rock podávaly ruce s moderními směry vážné hudby. V obecném zaujetí se před každý hudební pojem vetřelo slovíčko pop, které předznamenalo budoucí nudu. Mládež přestala hudbu poslouchat a začala ji konzumovat v zájmu davové rezignace a rytmem disko potlačené revolty. Nuda, apatie, tuzexová erotika a policejní dohled zastínily projevy ducha stejně jako nervové masáže disko odsunuly do pozadí tvůrčí erudici blues. Je to jako past na svobodu projevu, kopanec do zadku všem kriticky uvažujícím duchům doby – ukončil své úvahy Jáchym, když spatřil Zuzanu Zajíčkovou opět ve společnosti arabského přítele. Zapálil si cigaretu a odebral se do předsálí vyhledat Pavla Bartáka.

  

   Kamil Tichý se zkřivenou tváří odolával štiplavým kapičkám deště. V blízkém sadu zahaleném šedivou tmou bylo tušit těžkou mlhu, která se válela v korunách stromů. Poryvy větru čeřily světélkující kaluže vody podél chodníku. Cesta z klubu k dívčím kolejím byla krátká, ale v takové nepohodě dala zabrat. Michaela, zakuklená do kapuce sportovní bundy, se stále usmívala. Kamil na ni co chvíli kradmo pohlédl a přemýšlel o způsobu, jakým se mu dostalo pozvání na kolej: Dovedla ho od parketu rovnou ke stolku. Po krátkém rozhovoru bez přípravy a jako mimochodem prohlásila: Dneska mám narozeniny. Pozvala jsem k sobě pár přátel. Pojď taky, jestli chceš. Bylo asi tak deset večer. V první chvíli ho napadlo, že mezi pozvanými bude také Marila, a s potěšením souhlasil. Teprve když opustili diskotéku, pocítil blízkost Michaely a rozpaky, pro které by nedokázal ani odpovědět na otázku, s jakým že to očekáváním ji následuje.

   Před osvětleným vchodem dívčí koleje Michaela rychle zabočila stranou na úzkou cestičku a vedla Kamila podél zdi k zadnímu traktu budovy. V místě, kde zamřížovaná francouzská okna tvořila ústí chodeb procházejících středem každého podlaží koleje, se zastavili. Zvedl zkoumavý pohled k jednotlivým podlažím a povšiml si, že cele zamřížované je pouze okno v přízemí a v prvním patře.  Ve vyšších podlažích sahaly mříže pouze do třetiny francouzského okna a tvořily tak zábradlí symbolického balkónku.

   „Nic se neboj,“ řekla Michaela, „Je to docela snadné. „Až se objevím támhle v okně,“ ukázala do druhého patra, „vylezeš nahoru.“

   „Docela snadno by si tady jeden mohl zlomit vaz,“ pronesl lehkým tónem.

   „Opravdu to nic není, uvidíš. Zvládla to už hezká řádka návštěvníků. Včetně těch nezvaných.“ Krátce se zasmála a zmizela za ohybem stezky.

   Vcelku zábavná předehra, pomyslel si. Posléze mu připadlo, že civí se zakloněnou hlavou do osvětlené chodby ve druhém patře celou věčnost. Kapky deště mu stékaly po obličeji a začínal být prokřehlý. Konečně se okno otevřelo a nad zábradlím se rozsvítil běloskvoucí úsměv. Vyšvihl se na první příčku mříže a stoupal vzhůru po železných konstrukcích, které mu připadaly jako žebřík pokory, jímž se musí zaplatit za nejistý příděl rozkoše.

   Malý dvoulůžkový pokoj, kam ho Michaela dovedla, byl nasycený kouřem a potlačovanou nudou. Kamil byl jediným mužem ve společnosti klevetících žen, které jako by zapomínaly na jeho přítomnost. Dlouho a marně upínal mysl na obsah rozhovoru ve snaze zachytit alespoň náznak tématu, kterým by se mohl vpravit do role zábavného společníka.

   Michaela řekla: „Dneska jsem měla úspěšný den. Oslovili mě tři muži. Nakonec jsem se nechala unést kouzlem hudby“ a krátce se zasmála.

   Jedna z kolegyň řekla: „Kdykoliv na mě nějaký chlap promluvil, vždycky to bylo stejně stupidní“ a udělala otrávený obličej.

   „To bude asi tím, že žádný muž nestrojí duchaplnou odpověď. Ze zkušenosti ví, že si nemůže dovolit intelektuální převahu, jinak neuspěje,“ vmísil se konečně Kamil do hovoru.

   Michaela řekla: „Kam taky s intelektem na výstavné poprsí vyzrálé samice“ a krátce se zasmála.

   Druhá kolegyně řekla: „Všem jde jenom o jedno,“ a nasadila odmítavý výraz.

   „Bůh stvořil muže k obrazu svému. Postavil mu do cesty hory, aby se je naučil zdolávat, vyhloubil údolí, aby našel cíl svého plahočení. Nedivme se, že ho tolik uhranul známý profil, když mu Bůh přivedl první ženu,“ řekl Kamil.

   První kolegyně řekla: „Já jenom nechápu, na co jsou ti chlapi tak ješitní. Oni, páni tvorstva, a pak dlouho nic“ a udělala dlouhé gesto.

   „Pánem se člověk stává tehdy, když najde otroka. Ostatně, krásné otrokyně nebyly zahrnovány menším obdivem než ženy imperátorů,“ řekl Kamil.

   Druhá kolegyně řekla: „Oni si snad myslí, že jim budeme samy padat do náruče“ a zatvářila se krajně nepřístupně.

   Michaela řekla: „Někdy to tak už i vypadá“ a krátce se zasmála.

   „Já si myslím, že by Mohamed nikdy nešel k hoře, kdyby věděl, že je nadutá,“ řekl Kamil.

   Jedna z kolegyň řekla: „Já spíš vidím projev nadutosti v tom, když si někdo myslí, že je spasitel lidstva, a žena mu je dobrá akorát k tomu, aby mu prala ponožky.“

   „Neznám člověka, který by to samou pozorností k ženám dotáhl příliš daleko,“ řekl Kamil.

   Stejná kolegyně řekla: „Kolik ale bylo těch mužů, kteří něco významného dokázali, proti té spoustě žen, ze kterých se staly akorát rohožky a služky hlavy rodiny“ a slovo hlavy podtrhla ironickým tónem.

   „Mám dojem, že málokterá žena dokázala uznat význam svého muže dřív, než ji o tom přesvědčily druhé,“ řekl Kamil a instinktivně pohlédl ke dveřím pokoje.

   Ve stejný okamžik se ozvalo krátké zaklepání a do pokoje vstoupila Zuzana Zajíčková následovaná svým stylovým stínem Marilou. Hned za nimi se přihrnul Ahmed s láhví zaručeně dobrého vína, kterou dvorně obkružoval prsa oslavenkyně na její počest. Michaela překypovala společenským šarmem a její úsměv zářil víc, než čerstvě napadaný sníh v dopoledním slunci, když představovala Kamilovi nové hosty. Marila předsunula uvolněnou ruku do úrovně svého pasu a Kamil měl pocit, že uchopil tulení ploutev, tak byla tvárná a studená. O to víc ho vzrušil stisk Zuzany, její hluboké oči, kterými spoutala jeho pohled déle, než bylo třeba, její smyslný úsměv a štíhlé boky, ze kterých vycházely živočišné vlny a vedeny rezonujícím pasem přes pružná a decentně vytvarovaná ňadra proudily do jeho sevřené ruky. Omámen mocí dotyku zmateně couvnul až upadl zpět na válendu vedle Michaely, jako by tam hledal bezpečí před nákazou, pro kterou neměl dost obranných prostředků. Zuzana bez rozpaků zaujala místo po jeho druhém boku.

   „Tak to je ten tvůj nový objev?“ naklonila se přes Kamila k Michaele a přitiskla jako mimoděk své štíhlé stehno k jeho noze.

   Kamil vnímal teplo Zuzanina těla a v hlavě mu vířila změť myšlenek, které byly o to neuspořádanější, čím více ho rozpalovala její blízkost. S oběma dívkami vešel do společnosti nový duch. Rozhovor získal nový rozměr. Kamil měl pocit, že čím mají slova méně závažný obsah, tím je jejich výraz živější. Gejzíry spontánních projevů tryskaly z jahodových a malinových úst jako živá voda z pramene probuzení. Nebyly to žádné abstrakce či hodnotící soudy. Byl to život sám a slova byla přenosovými prvky vnímatelnými pouze fyzickými smysly. Kamil v nedostatku pochopení mlčky čekal na chvíli inspirace, která by ho dokázala přenést z role pasivní oběti do neklamné a rovnocenné blízkosti ženy, jíž by se mohl zmocnit silou své probuzené touhy. Čekal na příležitost, kterou se střežil propásnout, protože Zuzana byla půvabná a nádherně uvolněná ve svých gestech a pohybech, byla zkrátka okouzlující a bezprostřední a v ničem nepřipomínala onu nedostupnou a luxusní volavku z diskotéky. Hořel vzrušením, ale kromě letmých pohledů nenašel žádný pevný bod, o který by se mohl opřít. Nedokázal si to vysvětlit, nedokázal rozpoznat, v čem leží jeho úzkostný pocit nejistoty a podmaněné vůle – ona byla svůdná a důvěrná, a přitom mu nedala prostor pro odezvu, pro jediný projev, kterým by mohl zviditelnit to, co se rodilo; připadal si jako pokusné zvíře frustrované dráždivými podněty, jejichž zdroj je ukryt mimo dosah jeho působnost. A nenašel nic až do chvíle, kdy s hrůzou zjistil, že se společnost začíná rozcházet.

   První se zvedla Marila společně s Ahmedem. Kamil si vůbec nevšiml, že by se na něčem domlouvali. Rozbušilo se mu srdce vědomím, jak málo času mu zbývá na další váhání. Namlouval si, že ho svazuje přítomnost Michaely. Rozpačitě si ji změřil pohledem. Nedokázal rozhodnout, zda v jejích očích vytušil zklamání či lhostejnost. Tu otázku však už nestačil dokončit. Zuzana se vztyčila a počala se loučit s přítomnými. Zrudl a nečinně zíral, jak dokončuje poslední větu a s přáním dobré noci odchází v dál vykrojené obdélníkem dveří na chodbě. Poslední ohlédnutí – jejich oči se setkaly. Pak už nezbylo nic, než ticho poloprázdného pokoje a výčitky vlastní bezradnosti. Takhle to přece nemůžu nechat, spílal si v duchu, a jako ve snách se zvedl z válendy.

   „No nic, půjdu už také. Díky za pozvání,“ řekl poněkud nakřáple.

   „Já tě doprovodím přes vrátnici,“ nabídla se Michaela.

   „Ne, ne, raději ne. Bude lepší, když tudy nenápadně proběhnu sám. Měj se.“

   Michaela mlčela. Pomalu a se strojeným klidem vyšel ze dveří.  Na chodbě se prudce rozhlédl. Byla prázdná. Bezhlavě se rozeběhl k místu, kde se chodba lomila v pravém úhlu doprava. Za rohem zabrzdil jako nezbedný školák, který narazil na třídní učitelku. Zuzana stála před nástěnným zrcadlem a nedbale se upravovala. Na rtech jí hrál pobavený úsměv. Vzápětí na to se otočila ke Kamilovi zády, a aniž na něho pohlédla, zamířila k jednomu z pokojů.

   „Slečno Zuzano!“ vyhrkl a hned si to oslovení začal vyčítat. Chováš se jako pitomec, slyšel sám sebe. Ty prostě na ni nemáš, přiznej si to. Copak necítíš tu zdrcující převahu? Co můžeš nabídnout? 

   „Prosím...?“ Zuzana s rukou již na klice u dveří se otočila.

   „Promiň, že jsem tě takhle přepadl, ale rád bych...“ Silou vůle se nutil do hovoru.

   „Proč se omlouváš?“ pronesla zastřeným hlasem.

   „Totiž, nenašla by sis chvilku času?“

   „Teď...?!“

   „Ne, to samozřejmě nemyslím, zítra, nebo kdy se ti to bude hodit.“

   Údiv a pobavení, s jakým na něho hleděla, mu poněkud rozvázal ústa. „Zkrátka, rád bych tě někam pozval, jestli nemáš nic proti tomu,“ dodal už téměř popuzeně.

   „Zkus mi zítra zavolat, uvidíme. Nic ale neslibuju.“

   Rychle vzala za kliku a Kamil přikývl chladným dveřím, co se za ní zabouchly.

               

   Nedělní ráno bylo zachmuřenější než to včerejší. Kamil se probudil dřív, než by mu to bývalo bylo milé. Dobu se převaloval na lůžku ve snaze ještě na chvilku zabrat. Všechno marné. Jáchym spal jako dudek. Při vzpomínce na předchozí den se mu dělalo nevolno. Vyšplhat se do druhého patra domu nacpaného ženským materiálem, a nakonec sehrát tak idiotské divadlo! To by si nerad zopakoval. Uvažoval, zda má vůbec zavolat Zuzaně. Ne, volat jí určitě nebude. Když tak ji rovnou navštíví, ať se na to bude tvářit, jak chce. Trochu útočnosti nezaškodí. Po tom, co v noci vyslechl od Jáchyma o jejím obchodu s Bartákem, ze sebe přece nebude dělat vola. Svět je jeden velký paradox. Byl přesvědčen, že pro lásku krásné ženy, jako je Zuzana, by dokázal obětovat mnoho. Sklízet ovoce ale bude vždycky jenom takový cynický pacholek jako Pavel.

   I když – Jáchym v tom tedy zrovna moc jasno neměl. Bože můj, kdo ví, jak to s tím obchodem vlastně je. Posadil se na posteli. Nejlépe bude jít se na chvíli provětrat. Venku mu snad sychravé povětří něco napoví. Oblékl se a tiše vyšel z pokoje.

   Na konci chodby si ve společné umývárně vypláchl oči, seběhl do přízemí, minul tichou vrátnici a pod těžkou klenbou zatažené oblohy zamířil promoklým chodníčkem k nedalekému hřbitovu. Na polovině cesty se zastavil. Jediné, co v něm ranní procházka vyvolala, byl hryzavý pocit hladu. Mechanicky se otočil a vykročil okolo zavřené menzy k samoobslužné jídelně na křižovatce hlavní třídy.

   Jídelna byla poloprázdná. Pohledem na nástěnné hodiny zjistil, že není zase tak časně ráno, jak se domníval. Vlastní hodinky zapomněl na koleji. Postavil se před mrazicí box a nedůvěřivě si prohlížel tři talířky obložené vybledlým salámem s půlkou vejce politého zažloutlou majonézou. Jinak byly regály obalené puchýři mokvavého ledu prázdné.

   „Co si dáte?“ vyrušila ho usměvavá žena za pultem.

   „Guláš a dvě housky.“

   Změřila si ho, jako kdyby spadl z višně. „Housky nemáme, je neděle, pane.“

   „Dobrá, tak mi dejte dva chleby.“ Nejistě se ohlédl k zásobníku pečiva, jestli neřekl zase nějakou hloupost. Na konci pultu si poručil pivo. Nevraživý výčepní dvakrát zívl, než natočil půllitr hluboko pod míru. Kamil postavil pivo na podnos vedle guláše a odklidil se k prázdnému stolu v rohu jídelny.

   Teplé jídlo po ránu mělo blahodárný účinek. Smířen se svým žaludkem začal znovu přemýšlet o Zuzaně. Překazil mu to stín postavy přešlapující poblíž jeho stolu. Vzhlédl a koho nevidí.  Kolega Böhm. Přihrnul se k protější židli a už sedí u společného stolu, aniž mu v tom mohl někdo zabránit.

   „Máš tady volno?“ zeptal se s křížkem po funuse.

   „Nazdar Pepíku,“ pronesl Kamil pln starosti, jak se Böhma zbaví.

   „Dáš si se mnou jednoho prcka?“ Böhmovo zorničky poskakovaly za tlustými brýlemi sem a tam.

   „Ještě jsem nedojedl a rum po ránu...?“ Böhm měl něco za lubem. Z očí mu čišela neodbytnost.

   „Tak dáš si?“

   „Dobrá, dones to sem,“ kapituloval Kamil a vydatně si přihnul ostrého piva z půllitru.

   Jsem zvědav kouzelníku, co s tebe vypadne.

   Böhm vystartoval ze židle a v mžiku byl zpátky se dvěma velkými panáky rumu: „Tak na zdraví.“

   „Ať slouží,“ odvětil Kamil a zahleděl se na Böhma, jak opatrně usrkává malý doušek z tlustostěnné skleničky. „Tak, jak se máme, Pepíku?“

   „To víš...“ pokrčil Böhm nervózně rameny. Najednou bez okolků vyhrkl: „Jak dobře se znáš s Pavlem Bartákem?“

   Znám,“ odpověděl Kamil a v očích mu zajiskřilo. „Myslím, že pro tebe má dáreček.“

   Nevítaný společník se prudce rozhlédl na všechny strany, jako by kontroloval, jestli stěny nemají uši. „Pst,“ sykl, „co ty o tom víš?“

   „Máš pravdu, vlastně nic.“

   Pepa se znovu rozhlédl po celé jídelně. Byla takřka prázdná a poblíž nikdo neseděl. Přesto přisunul bradu s olysaným plnovousem Kamilovi bezmála k uchu: „Nechceš si přivydělat?“ zašeptal. „Měl bych pro tebe kšeft.“

   „Jak jsi přišel zrovna na mě?“

   „Mám doporučení.“

   „Ale, a od koho,“ zeptal se Kamil s nepředstíranou zvědavostí.

   Böhm zavrtěl tajemně hlavou a spiklenecky usrkl další doušek rumu. O jeho osobě kolovaly mezi studenty roztodivné pověsti. Těžko ale bylo zjistit, co je pravda a co pouhé pusté dohady. Ve skutečnosti o něm skoro nikdo nic nevěděl. Vysloužil si přízvisko pomateného podivína a málokdo byl ochoten vejít s ním do styku. Tu a tam přepadl nějakého kolegu na ulici a začal do něho hustit nesouvislé teorie a zážitky, které obvykle neměly hlavu ani patu. Vzbuzoval soucit, ale také krajní odpor. Jisté bylo, že na hony páchnul a nikdy nevyměnil svůj hnědavý a vytahaný oblek za něco jiného.

   „Tak co, máš zájem? Dobře zaplatím,“ zopakoval Böhm svou nabídku.

   „Přijde na to, ještě jsi neřekl, o co jde.“ Kamil se napil hnědavé kořalky a otřásl se nechutí.

   Pij, brácho, a nic se neušklíbej. Kdo ví, s jakou se potážeš v příští hodince.

   „Potřebuju řidiče.“ Böhmovy zorničky se rozkmitaly naplno. „Dám ti stovku za cestu tam a druhou, až přijedeme zpátky. Zvládneš to za jeden večer.“

   „Koupil sis auto, že jo, a nemáš řidičák? Sakra, kam na ty prachy chodíš?“

   Pepa se naježeně rozklepal: „Ber, anebo si dej pozor na zobák.“ Z jeho hlasu vycenila zuby nenávist.

   Kamil zaraženě přemýšlel. Takhle Böhma neznal. Cítil, že nedokáže odmítnout. Probudilo se v něm cosi, jako patologický zájem o věc. Smysl celé akce mu byl jasný z Jáchymova vyprávění. Její průběh si ale nedokázal představit. On, Pepík Böhmů, Zuzana a Pavel, takový dadaistický scénář si přece nemůže nechat ujít.

   Hej, kováři, okovej tu zatracenou herku, ať si moje milá nestýská.

   „Dobrá, beru to,“ řekl rychle. „Jde o tu věc s Pavlem?“ Věděl, že klade zbytečnou otázku, ale výraz, jaký mu jeho nový komplic uštědřil, ho definitivně zpražil. „Domluveno, ozvu se ti, až bude čas,“ slyšel tichá a příkrá slova. „Jsi pořád na stejném pokoji?“

   Kamil přikývl. Pak už viděl jenom Böhmova záda a sledoval jeho skákavý způsob chůze, při kterém se za každým krokem vzepjal na špičce chodidla, jako by chtěl provést taneční přískok, který mu pořád ne a ne vyjít, dokud nezmizel u východu z jídelny. Ten člověk ho ponoukal do úsměvu.

               

   Hodně keců a málo muziky. Zuzana Zajíčková seděla před malým zrcadlem podepřeným knihami a líně si kulmovala kaštanové vlasy. Co chvíli pohlédla oknem do sadu. Zbytky povadlých listů na stromech orosených mlžným oparem jí na náladě nepřidávaly. Kecy, kecy, a nakonec ho najde, Arabáka zavšivenýho, ve svým pokoji přilepenýho na Marilu jako klíště. Na to si vypadnou, jako kdyby se nechumelilo, a Marily do rána není. Doufala, že spolu zajdou na oběd do města. Kam ale asi tak může jít sama? Už aby byl večer, povzdechla si. Neměla vůbec do ničeho chuť. V klubu se vždycky nějaká zábava najde. Nakonec jí snad nezbude nic jiného než se pustit do učení.

   Vzpomněla si na mládence, kterého si přivedla včera večer Michaela. Byl tak dojemný! Chudák holka, je to dobrá duše, příliš dobrá duše. Kdyby pořád tak nehýřila tím svým optimismem a vírou v čistotu lidského srdce, asi by se ani nepokusila jí její úlovek vyfouknout. Znovu se zadívala z okna.  Brr, to je nečas. Dvakrát natočila hlavu před zrcadlem a s uspokojením vytáhla kulmu ze zásuvky. Na to zalovila v kosmetickém kufříku a přibarvila si obočí černou tužkou. Tak, a co teď? Počkat na Marilu? Mechanicky otevřela jednu z knih, které před tím podpíraly zrcátko. V tom okamžiku se ozvalo zaklepání na dveře.

   Kamil Tichý otevřel dveře dřív, než zaslechl odpověď. Tak se stalo, že Zuzanino mrzuté „Dále“ dolehlo k jeho sluchu až ve chvíli, kdy stál v rozevřených dveřích a zíral na uvolněnou polohu jejího těla s obnaženýma nohama zaklíněnýma za okraj desky stolu.

   „Neruším?“ pronesl, zatímco za sebou zavíral dveře uklidněn, že jejich setkání se děje beze svědků.

   „Pospíšil sis,“ řekla pobaveně a sundala nohy se stolu.

   „Vypadáš báječně a samotné je tě tady škoda. Doufám, že neodmítneš pozvání na oběd.“

   „No,“ protáhla slabiku do váhavé modulace. „Za úvahu by to stálo.“

   Bravo mládenče, pro tuto chvíli jsem tvoje. Když to nezvořeš, dočkáš se i vytoužené Rusalky na bílém koni.

   Hovor se Zuzanou v útulné vinárně na Malé straně plynul nenuceně do chvíle, než Kamil zavedl řeč na její názor na manželství.

   „Nevěřím, že dneska chlapi stojí za to, abych byla ochotná slevit z vlastní nezávislosti,“ odpověděla Zuzana na přímou otázku. „Navíc je to otázka sebevědomí, na manželství prostě nemám.“ 

„Nevěřím, že nemáš dost sebevědomí. Nemáš důvod ho nemít, jsi přece tak krásná,“ namítl Kamil a důvěrně se naklonil přes dubový stolek k jejím provoněným vlasům.

   Rychle se opřela do opěradla a přehodila nohu přes nohu: „Copak pro všechno musí mít člověk nějaký důvod? Já prostě nevěřím na lásku až za hrob, a chci si užívat života, jak to jen půjde.“

   „Nedělej se horší, než jsi. Člověk bez víry ve vyšší princip lásky je jako vyschlý pramen vody. Je to projev slabosti, životní dekadence, lhostejnost vzešlá z vlastní porážky. Ty máš sílu ovládat druhé a všechny předpoklady získat to podstatné. Nevzdávej svůj dědičný sen o lásce, jinak budeš nakonec sama ovládnuta.“

   „Ty se bereš fakticky smrtelně vážně,“ odvětila Zuzana, zatímco opsala špičkou útlého střevíčku malý kroužek, který značil tečku za jejich rozhovorem.

   Kamil sklopil oči: „Promiň, nechtěl jsem...“

   „Nevadí, půjdeme už? Ráda bych zpátky na kolej.“

   Na ulici Zuzanu překvapilo oslnivé světlo. Domy vrhaly ostré stíny na lesklou dlažbu a jejich střechy se barvily do fialova v bílém slunci sršícím paprsky z kruhového výřezu oblohy, jehož bouřlivý jas nadpřirozeně kontrastoval s okolními mračny. Padla na ni podivná tíseň při pohledu na magický průzor olověně luminiscenční klenby připomínající kosmické okno. Probudila se v ní pohlavní slabost a instinktivně hledala oporu. Našla ji v Kamilově ruce ve chvíli, kdy ucítila jeho opatrný dotyk kolem pasu. Bezděky se k němu přivinula a nechala se svést pradávnou cestou klikatými uličkami ke starým Zámeckým schodům.

   Když stoupali strmou a hrbolatou dlažbou ke hradu, prudce se setmělo. Domy se sbíhaly do sevřeného ústí kamenných schodů, jejichž nejvyšší stupně jako by splývaly s klesající hmotou mračen, jež se opět spojila v jednolitou šeď.

   Zuzana se zastavila: „Nezdá se ti, že ty schody nemají konec?“

   „Vedou do nebe, spolu tam půjdeme,“ řekl Kamil měkce a v návalu touhy ji strhl do svého náručí. Jejich rty se setkaly v chladivé spršce prvních kapek deště.

   Zuzanou prolétla zlostná jiskra: „Pusť, nevidíš, že prší?“

   „A co naše cesta do ráje?“ trval na svém.

   „Pitomče!“ vykřikla a prudce se odtrhla. „Nevím, jak ty, ale já jdu na tramvaj.“ Otočila se na podpatku a klopýtala po namoklé dlažbě dolů zpět na náměstí. Hustě se rozpršelo. Kamil ji posléze mlčky následoval a v duchu dával za pravdu jejímu roztrpčení. Vinu přičítal podzimu, který z něho udělal tak sentimentálního blbce.

 

   Kamil se krčil v poslední řadě posluchárny a trnul, aby starý profesor, jenž se unaveně mračil za katedrou, na poslední chvíli nezrevidoval své záznamy o přidělených referátech a neporovnal je se seznamem posluchačů. Snadno by zjistil, že jediným, kdo nevypracoval žádný referát, byl právě Kamil Tichý. Starý pán se tvářil jako demokrat a ze semináře na seminář předkládal témata vždy pro jednoho dobrovolníka, který našel odvahu se poprat s předloženou látkou a nedostatkem literatury k jejímu prostudování, aby na dalším semináři přednesl kompilát, ze kterého nebyl moudrý on sám ani jeho posluchači. Kamil si spočítal, že pokud nikdo z kroužku studentů náhle neonemocní, bude počet referátů roven počtu seminářů za semestr, tudíž o jednotku nižší, než je počet posluchačů. Proč by tedy tím ušetřeným šťastlivcem nemohl být právě on? A vyšlo mu to. Teď jde jenom o to, aby utržil zápočet tak, jako ostatní. I když, nač ty strachy. Na žádném semináři nechyběl a jeho postup byl zcela regulérní. Zkrátka, vždycky ho někdo předběhl. První pravidlo reálného socialismu zní: Nikdy nedělej nic, pokud o to nejsi výslovně požádán. Druhé pravidlo: Pokud je od tebe očekávána iniciativa, vyčkej instrukcí nadřízeného. Tak jsme se to naučili a takový je systém. Jenomže, pořád je tu ona míra nejistoty. Kamil polkl knedlík, který mu bobtnal v krku ze strachu před koncem hodiny.

   Vaše duše nebude nikdy blažená, protože by chtěla vládnout navzdory přírodě, a to je trestuhodné rouhání, za to budete pykat, víte to pane profesore? Kamil hleděl na podmračeného muže za katedrou a usilovně si mnul čelo, aby se soustředil na okamžik, který přijde. Něco mu říkalo, že bude osudný. Cítil to v kříži. Starého pána nemohl vystát a tušil v něm nepřítele. Profesor byl ustavičně přetažený a podrážděný. Občas měl výpady tak nerudné, že by mu Kamil nejraději vyladil obličej pěstí do úsměvu. Zato mladé adeptky vědy si ho nemohly vynachválit. Není prý příjemnějšího a ohleduplnějšího examinátora nad starého profesora poté, co se s ním mladá dívka ocitne sama v kanceláři. V jejich studijním kroužku ale žádná není. Smůla. Asi nás čeká souboj Titánů. Nebo kočky s myší?

   Vzdávám se předem, vzdávám se bez reptání! Jsem pouhá oběť kategorického imperativu. Už jsem ztratil poslední špetku sebevědomí. Jen svědomí, to ano, to mám. Špatné svědomí, že moje já, moje ego, není připraveno stát se někým po vzoru většiny, a pocit zbytečnosti, mé umrněné alter ego, které mi našeptává, že není čemu věřit, že není důvod ukrádat si prostor na slunci a učinit tak zákon z vlastní přirozenosti, nastrčit svou ztopořenou bytost světu, našemu zhroucenému vesmíru, kde slova rudnou nad svým pravým významem a úcta bledne v ironickém šklebu Apatie.

   „Děkuji všem za pozornost, kterou jste se uvolili věnovat vybraným tématům, a uzavírám náš seminář. Doufám, že váš zájem o nové poznatky z oboru teoretické kybernetiky neskončí okamžikem, kdy utržíte zápočet o uzavření semestru. Předložte po řadě indexy k podpisu.“

   Starý pán usedl unaveně za katedru a s neskrývanou pochybností o oprávněnosti, s jakou mu adepti vědy podsouvali výkazy o studiu, uděloval jeden zápočet za druhým. Kamil se zařadil na konec fronty, a když rozevřel svůj výkaz na příslušné stránce hned za předposledním kolegou, strefil se do pracovního taktu profesorovi ruky tak příhodně, že se kýžený podpis ocitl v příslušné rubrice dřív, než si starý pán stačil prohlédnout jeho majitele. Následující pohled byl však o to výmluvnější.

   „Jaký jste měl referát?“ zazněla příkrá otázka.

   „Žádný,“ pokrčil Kamil rameny a v duchu podezíral profesora, že svým mechanickým pohybem ruky sám sobě pokazil výstup, na nějž celou dobu čekal.

   „Jak to?!“ štěkl starý pán a hned bylo jasné, že tuhle porážku z prvního kola akademického ringu svému drzému soku nedaruje.

   V dané situaci by bylo bývalo vhodné projevit potřebnou dávku pokory a lítosti. Kamil později ještě mnohokrát přemýšlel o příčinách své reakce, ale nikdy nedospěl k uspokojivému vysvětlení, proč se v něm v té chvíli našlo tak málo z přirozeného pudu sebezáchovy. Snad mu přišla profesorova reakce v daném kontextu opravdu směšná. (Alespoň vnějšímu pozorovateli by se tak mohla jevit a Kamil se opravdu cítil duchem kdesi mimo.) Snad se v něm probudila zděděná hrdost. (Šlo přece o hru, jejíž smysl nikdo nebral tak, jak se měla tvářit, nikdo se nepřihlásil k referovanému tématu z touhy po poznání a zájmu o věc, a ani profesor to zjevně nečekal.) Snad se opravdu cítil vítězem v souboji nepokořeného svědomí a přetvářky, ačkoliv si mohl na prstech jedné ruky spočítat, že se jedná o vítězství Pyrrhovo. Ať to bylo jakkoliv, jisté je, že se namísto rozumné odpovědi pouze krátce uchichtl. Nic víc. A nic horšího již pro svou osobu udělat nemohl, reakce byla okamžitá:

   „Máte to v kapse, takže vám už nestojím ani za odpověď!?“ zařval profesor tak zuřivě, že všichni kolegové v tichosti balili svá studijní náčiní a co nejrychleji se vytráceli z posluchárny. A měli důvod, neboť příští výrok naplnil posluchárnu tak rozlehlou vehemencí, jako by už ani nepatřil původnímu adresátovi: „Houby z vás bude, vypadněte!“

 

   „S nafrněnými modelkami nemám takové problémy jako s tebou!“ Vysoký a neuvěřitelně hubený muž s elegantním účesem podrážděně pohazoval stativem fotoaparátu a vlekl Jáchyma Sličného do sálu městské galerie. „Pokaždé přijdeš pozdě, a ještě mi tady začneš vykládat, že nejsi ve formě. Nemám tolik času.“

   „Věř mi, týden budu posilovat a efekt bude o dvě třídy lepší.“

   „To říkáš skoro pořád. Tak si udělej teď hned padesát kliků a nezapomeň na sklapovačky. Nejdůležitější je kresba břišních svalů.“

   „Jenom jeden týden...“

   „Hele, nebudu znovu pracně dojednávat vstup mimo návštěvní hodiny, aby ses necítil deprimován cizími pohledy. Není to zase tak jednoduché. Jeden pupkatej papík z ministerstva kultury se špatně vyspí a s mužskou krásou je konec. Už jsem ti to několikrát vysvětloval. Naše oplzlé panoptikum vládnoucích tlustokožců nemůže potřebovat, aby se o mužské kráse mluvilo, natož aby se ukazovala ve své plné hodnotě. Kam by přišli, kdyby ji ženy začaly vnímat a uctívat naplno tak, jak si zaslouží. Dost na tom, že tě nemůžu fotit celého i s tvými nádhernými symboly mužství. Nechal jsem ti ušít aspoň tyhle krásně vykrojené plavky, ať je na tobě zakryto co nejméně.“

   Jáchym rezignovaně zmlkl a rozhlédl se po sále. Fotograf rozložil stativ u okna nedaleko sochy nahého jinocha v póze zvěstujícího běžce. Na metr vedle sochy stál prázdný podstavec.

   „Smyslem téhle kompozice je ukázat, že sebelepší umělecký výtvor nemůže nikdy dostihnout krásu mužského těla v jeho živé formě. Navíc podtrhne vysoce estetický účinek mužské postavy.“

   „Mám obavu, že to bude málokoho zajímat.“ podotkl opatrně Jáchym.

   „To mi ani neříkej,“ vybuchl jeho vyzyvatel. „Popíráš základní lidský smysl pro krásu, který se od starověku odvíjel od estetiky mužského těla, a k tomu existenci celé jedné poloviny lidské populace, totiž ženy. A nejen ony vědí, i když si to nerady přiznávají, že absolutním kritériem krásy byla vždycky atletická postava muže.“

   Jáchym Sličný se převlékl do plavek a vystoupil na podstavec. Fotoaparát se ustálil na stativu jako znalecké oko komisaře krásy. „Nenafukuj se tolik,“ velel muž za přístrojem. „Stačí zvýraznit muskulaturu. To je ono! Fantastická kresba! A ty nádherně klenuté nohy, hotové oraniště.“

   Oknem pronikl paprsek slunce a ostré přechody světla a stínu rozehrály plastickou harmonii ocelových rýh a bronzových uzlů. Spoušť objektivu cvakala jako pominutá. Jáchym oslněn sluneční září pozdně podzimního azimutu pózoval vedle zvěstujícího běžce tak zaujatě, že teprve na poslední chvíli zpozoroval postavu, která mezi tím nepovšimnuta urazila vzdálenost od vstupních dveří síně za fotografova záda. Tam se zastavila.

   „Klobouk dolů, Jáchyme Sličný, jste opravdu hoden svého jména. Ten podstavec a zvěčnělé dílo okamžiku vás vynesou na Olymp.“

   Fotograf sebou trhl a pohlédl na vetřelce s krajní nelibostí.

   „Omlouvám se za svou nevychovanost. Pavel Barták jméno mé. Snad mi prominete můj neomalený vstup, ale zde přítomný pan Sličný mi prozradil místo vašeho setkání. Nemohl jsem tudíž odolat a nechat si ujít takový zážitek. Je vskutku skvostný, i když, přiznám se, mám větší slabost pro ženy než pro krásné muže.“

   „O co vám jde,“ zavrčel muž od fotoaparátu.

   „O krásu. Ale mám obavu, že když to půjde takhle dál, nenajde náš přítel Jáchym už žádný důvod snížit se k tak nedokonalým výtvorům, jakými jsou ženy, a zůstane nám na ocet.“

   „O krásu, v jakém smyslu?“

   „V tom nejvyšším. O krásu lidského těla. Ale mohu nabídnout jenom krásnou ženu, nicméně honorář k tomu.“

   Fotograf sundal znechuceně aparát se stativu: „Nejsem tak chudý, abych si musel kazit vkus zíráním na oplácané modelky. A reklamy na kosmetické výrobky národního podniku Spolana taky nedělám.“

   „Vám se opravdu nelíbí ženy?“

   „Vážený pane, nevím, proč tady s vámi ztrácím čas, ale pokud byste dokázal na chvíli zapomenout na svůj penis, i když zajisté úctyhodný, o čemž bych se nerad přesvědčoval, a podíval se na lidské tělo z ryze estetického úhlu, dal byste mi za pravdu, že ženský akt slušně vyjde jen tehdy, když se pořádně nadřete s jeho stylizací. Ženu nemůžete jen tak jednoduše postavit na podstavec a prohlásit ji za umělecký výtvor přírody, jako tady toho překrásného muže. Pokud vám nejde o pornografii, samozřejmě.“

   „Nemuselo by jít hned o akt. Stačily by pro začátek malinké plavečky, máte s tím určitě své zkušenosti, co říkáte?“

   „Tak ven s tím,“ fotoaparát se opět vyhoupl na stativ naplněn novým panenským filmem. „Kdyby vaše břicho nebylo tak vypouklé a boky tak měkce rozložité, rád bych vám vyhověl z ryzích sympatií. Za peníze ale nebudu dělat nic. Pro Jáchyma, je-li vaším přítelem, ano.“

   „Au, díky za kompliment,“ posunul si Pavel brýle ke kořeni nosu. „Ještě, že ženy váš názor nesdílejí. Ale k věci. Půjde jen o pár snímků, o jejichž účelu bych se nechtěl šířit. Žádný podraz, nebojte se, pokud tedy obdiv ke krásné ženě není podrazem. Jen focení musí vypadat profesionálně.“

   „Hrajete si před ženami na redaktora módního časopisu?“

   Pavel Barták zvedl bradu a mocně se nadechl: „Bravo, máte pronikavý postřeh. Je to tak… a není to tak. Jsem něco jako šedá eminence. Ale na tom nezáleží. Snad bych mohl pomoct i já Vám. Prý usilujete o schválení nového periodika s mužskou tématikou. Mimochodem, mají to číst ženy nebo muži?“

   „Chceme především vychovávat muže, aby se naučili dávat ženám to, co si zaslouží.“

   „Co si zaslouží, nebo co chtějí? V tom případě byste měl začít před objektiv stavět pořádné ženské maso a muže naučit dělat kariéru. Ženy chtějí, jak známo, obdiv sama k sobě a zajištěnou existenci.“

   Fotoaparát znovu sklouzl dolů se stativu: „Tak Jáchyme, pro dnešek jsme spolu skončili. Tohle nemíním poslouchat. Nevím, kde jsi sebral takové arogantní monstrum. Ten člověk neviděl duši ženy ani z rychlíku a chce mi tady udílet rady. Mně, který jsem absolvoval desítky stáží v psychologických a sexuologických poradnách a věnuji tomu celý svůj volný čas a uspořené prostředky. Ty, Jáchyme, víš moc dobře, jak jsem na takovéto hejsky citlivý, a přesto mě toho neušetříš. To jsem si nezasloužil.“

   Muž za stativem se skoro ztrácel úzkostí, když upřel rozezlený pohled na Bartáka: „Vážený pane, myslete si, co chcete, ale má duše je z osmdesáti procent upředena z ženské příze. Proto vím, o čem mluvím. Kdybych byl celou ženou, nechal bych vás vykastrovat a posadit zadnicí do hnoje. Vy se svou mužskou dominancí a přehuštěným mozkem nesaháte ženě ani po kolena. Co si myslíte, že můžete nabídnout? Peníze? Nadrženost? Chlípnost? Na to se vám každá z vysoka, ledaže by byla ochotná využít vaší hlouposti a zaslepenosti k vlastnímu prospěchu. A proč nakonec ne, když jí v ničem podstatném nemůžete vyhovět. Sbohem, zklamal jsi mě Jáchyme.“ A zatímco si na Bartáka vyléval svůj přeplněný pohár hořkosti, srovnal pečlivě fotografické náčiní do koženého vaku, přehodil si ho přes rameno a odevzdaně odkráčel k východu.

   Jáchym s Pavlem osaměli.

   „Promiň, netušil jsem, že je takový citlivka, ale ty jeho teorie, co ti vtlouká do hlavy, mě dráždí už delší dobu. Copak nevidíš, že je to homouš?“

   Zatímco se Jáchym urychleně oblékal, vyčítal Pavlovi jeho zaujatost: „On to ani nepopírá. Ale tak čestného a vzdělaného člověka hned tak nenajdeš. Zvoral jsi to, Pavle. Víš, že jsem tomu zrovna nakloněný nebyl. Ale měl jsi mi věřit. Rendl to myslí opravdu vážně a upřímně. V mnohém má navíc pravdu, přitom naráží jenom na samé překážky a ponižování. Teď mě omluv, musím ho ještě chytit, než dorazí na tramvaj.“ Sebral malou igelitovou tašku a utíkal ven z galerie.

   Tomáše Rendla dostihl na konci aleje vedoucí od budovy k hlavní třídě: „Tome, promiň, netušil jsem, že se tě takhle dotkne. Opravdu mě to mrzí. Žádný záměr v tom nebyl.“

   Rendl se zastavil, smířlivě pokýval hlavou a pomalu zamířil vedlejší cestou k nábřeží: „Už to není, co bývalo. Stárnu, člověče. Dřív by mě takový projev nemohl vyvést z míry. Měl bych na to být už zvyklý. Ale smířit se nemůžu. Právě proto tolik usiluju o ten časopis.“

   „A jak to s ním vypadá. Je na dobré cestě?“

   Rendl si druhou rukou přitáhl pás, který ho tížil na subtilním rameni: „Žádné dobré zprávy. Neumíš si představit, na jaké byrokratické obstrukce ustavičně narážím. Kolik už koncepcí, ideových záměrů a odborných dobrozdání jsem předložil, o tom se ti ani nesní. A to nemluvím ani o tiskárnách a jejich astronomických nákladech, kterými se pořád ohánějí. Nejsou peníze, není papír, není kapacita. Přitom co sáhů lesa se vyplýtvá na ideologických brožurách. Ale známe to všichni,“ mávl rezignovaně rukou

   „Nemáš chuť to raději vzdát?“

   „A co mi potom zůstane? Všechno jsem do toho dal. Přitom se na mě podívej. Jeden obnošený oblek, jedna místnost v suterénním bytě, která je celým mým bohatstvím. Když se ale podívám na tebe, na tvoje nádherné nohy, útlé boky, hranatá ramena, víc opravdu nežádám, i když bych moc toužil se k té kráse přiblížit, obdivovat se jí, sáhnout si na ni tak, jako každá žena, kdyby jí v tom nebránil ostych a neurvalost takových, jako tamten, ehm… a když vidím, jak se s tou krásou nakládá… přitom nejhůř s ní zacházejí ti, kteří ji vlastní jako dar přírody, tak prostě nemohu jinak.“

   „A opravdu si myslíš, že to má takový význam. Lidi mají úplně jiné starosti.“

   Těžký vak se svezl z Rendlova ramene na zem vedle zábradlí s výhledem na plynoucí řeku: „Ty jejich starosti bych chtěl mít. Měli by se narodit jako já, aby se přestali starat o to, přes čí záda se dostanou výš, koho odstraní z cesty, jen proto, aby si mohli říct, já jsem důležitější, já mám větší možnosti… v zemi, kde nezůstal kámen na kameni ze skutečného lidského bohatství.“

   „A co je tím skutečným bohatstvím?“ zeptal se záměrně naivně Jáchym.

   „Chceš mě zkoušet, a já ti odpovím. Samozřejmě kultura, úsilí rukou a ducha, ale svobodné a tvořivé, ne to budovatelství mas, z něhož se všem dělá špatně… Smysluplná práce je to, co nás očišťuje, a krása, to věčné opojení života… A taky o lásce bych mohl hovořit, o tom jak dávat a nic za to nechtít.“

   Jáchym se zamyšleně zahleděl na kalný proud řeky: „Jak málo z toho, co jsi řekl, existuje fakticky mezi lidmi. A přitom neznám člověka, který by ti nedal za pravdu. Kde je vlastně chyba? V sobectví? V nepochopení? V touze po moci?“

   „V nás samých. Bude se ti to zdát nevkusné, ale nejsme hodni lepšího údělu, protože jsme uhněteni z podřadného těsta. Nejsme ochotni se zušlechťovat, protože bychom museli udělat první krok vstříc pohrdání a setrvačnosti druhých…, možná taky strachu a nepřejícné slabosti, to je jedno. V každém případě by to bolelo, jako když narazíš hlavou do zdi. Zkus nežádat a jen se dívat, naslouchat a pomáhat pravdě na světlo Boží. Je to těžké. Ale musíš se o to pokusit, jinak není naděje. Závisí to na každém jednotlivci, ne na celku. Odvolávat se na ostatní znamená prohru. Já to můžu říct, protože jsem někým jiným ze své vlastní přirozenosti.“

   Jáchym se rozhlédl a spatřil Pavla vycházet bránou z parku na ulici: „Barták taky věří v nepřemožitelnou sílu pravdy a snaží se jí využívat. Jde asi o to, jaký má člověk cíl. Neměli snad komunisti za cíl blaženost a bohatství pro všechny?“

   Rendl si pověsil vak s fotoaparátem znovu na rameno: „No nic, mudrců jsem už potkal mezi vámi dost, ale jediné, co opravdu za něco stojí, je vaše krása. Toho Bartáka mi raději už nevoď na oči. Jsem ochoten se pro vás pro všechny rozdat, ale nemám sil nazbyt, abych jimi mohl plýtvat nadarmo. Zavolej mi, prosím tě, pozítří. Mám pro tebe dárek...Ukážu ti taky ty fotky.“

   Jáchym přikývl a s rukama zabořenýma v kapsách kabátu zamířil přes Staré město na Karlův most. Nad řeku se snesl šedavý závoj sněhu. Velké chomáčky vloček se mu lepily na tváře. Upřeně sledoval dlažbu nedaleko špiček svých bot. Za mostem se k těžkým vločkám přidaly kapky deště. Vyhrnul si límec a vnořil se do úzkých uliček Malé strany. Napadlo ho, že by Rendlovi mohl leckdo závidět, ať to má jakkoli těžké. On má pro co žít. A nikdy se nevzdá, protože to, co chce, je blízko a přece nedosažitelné. Vidí svůj cíl jasně před sebou, může se věčně přibližovat, aniž by se nasytil konečným vyčerpáním. Ve svém utrpení je v podstatě šťastným člověkem. Neznamená to snad, rozvíjel Jáchym v duchu svou úvahu, že trvalé štěstí musí být vykoupeno stejně trvalým utrpením?

   Do nosu mu udeřil plesnivý zápach zvlhlé omítky. Rohový dům s výklenkem a malou věžičkou rozřízl uličku na dvě rozbíhavé soutěsky. Ztratil orientaci. V ohybu jednolité řady oprýskaných staveb ho zaujal neobvyklí shluk lidí. Vydal se tím směrem a zvědavě se vmísil mezi vzrušeně šeptající staré ženy. V blátě na zemi se rýsoval velký předmět. Než si stačil uvědomit, že se jedná o tučný balík ležícího muže, uslyšel za sebou brzdy pohřebního vozu. Ustoupil stranou s ostatními. Dva zřízenci uchopili zesnulého a tlusté tělo žuchlo do přistavené rakve.

   „Zemřel ve stoje, chudák.“

   „Stáří je nemoc,“ povzdechla si stařena po Jáchymově boku a lehce se dotkla rukou jeho nohy: „Buďte rád, že jste takový mladý a zdravý.“

   „Člověk stárne celý život. Jenom časem začne být starší než ostatní,“ pronesl nevýrazným tónem. Oči stařen se na něho dotčeně upřely. Spěšně vykročil za odjíždějící černou dodávkou. Měl příliš nepříjemný pocit z muže, jehož poslední okamžik byl tak nedůstojný. Ani smrt nemůže být potupná, pokud člověk má pro co žít, řekl si a zastavil se u výkladu s obuví.

   „Jak jsi to myslel s tím stárnutím?“

   Ohlédl se na urostlou blondýnku stojící u vedlejší výlohy. První, co ho na ní zaujalo, byla zářivá řada bílých a silných zubů, které odhalovala s bezelstnou důvěřivostí. Připadala mu povědomá. Marně však vzpomínal, kde se mohli setkat.

   „To byla jen taková slovní hříčka,“ odpověděl. „Promiň, ale měl bych tě znát...?“

   „Viděli jsme se na diskotéce...Ty asi nemáš příliš úcty ke stáří, že ne?“

   „Přijde na to. Jenom nevím, kde je ta hranice, kde jedno končí a druhé začíná. Proč se ptáš?“

   „Těm stařenám jsi moc zadostiučinění nedopřál. Ty jsi kamarád Kamila, viď? Máte něco společného.“

   Jáchym měl potřebu se ohradit proti tak ukvapenému soudu založeném na jednom výroku, který navíc vůbec nepochopila. Místo toho ji však pozval na kávu. Zašli do malého baru na konci ulice. Bylo tam příjemně teplo a prázdno.

   Michaela Dvořáková přivoněla k šálku vroucí kávy a zkoumavě na Jáchyma pohlédla: „Nezdržuju tě? Přece jen jsem tě přepadla a ty jsi měl určitě někam namířeno.“

   „Mám náhodou schůzku právě s Kamilem, ale až za půldruhé hodiny, takže mi káva přijde vhod. Navíc mi dlužíš vysvětlení. Nemyslím si, že by Kamil, či kdokoliv jiný, měl být měřítkem mých vlastností.“

   Michaela se široce usmála: „Proč jste tak ješitní a myslíte si, že jste jedineční pod sluncem a že vám musí patřit všechno, co si zrovna zamanete?“

   Jáchym nevycházel z údivu: „A na tohle jsi přišla jen tak? Nemůžu uvěřit tomu, že je pro tebe člověk pouhé schéma. Vždyť mě vůbec neznáš.“

   „Dobře,“ tvář Michaely zvážněla a získala tím na půvabu, „mluvme teda o Tichém Kamilovi.“

   „To už zní lépe, ale raději bych slyšel něco o tobě. Máš pocit, že pro změnu on něco dluží tobě?“

   „Ne, nic mi nedluží, nic mi neslíbil a nic si ode mě nevypůjčil. Jenom mě fascinuje, jak nepokrytě dokáže jít za svým cílem.“

   „Myslíš tím Zuzanu?“ Jáchym ustavičně točil lžičkou v útlém šálku. „Tak tenhle cíl, mám za to, o pořádnou míli minul. Leccos mi o tom řekl. A mluvil taky o tobě. Musím říct, že jsi mou představu o tobě nezklamala.“

   „Moc rychle to vzdal. Zuzana je strašně nevyrovnaná bytost a potřebuje zpracovat. Měl v tom pokračovat, třeba by nakonec dosáhl svého.“

   Jáchym hleděl na Michaelu a snažil se zjistit, do jaké míry myslí svá slova vážně. Že by její srdce bylo opravdu tak nezištné, jako její úsměv? Cítil k ní stále větší sympatie. „Já si spíš teď myslím, a nerad bych se mýlil, že by se měl vrátit na začátek.“

   Snad by člověk nemusel dělat stále tutéž chybu pořád dokola. Kde zůstává moudrost a kde vděčnost srdci, které se pro nás dokáže rozbušit? Užíráme se vlastní nedokonalostí a propadáme vášním, které mají vyřezat nádor naší malověrnosti. Proč utíkáme před vším, co je opravdu velké? Proto snad, že nás to převyšuje? Že nejsme schopni oplácet stejnou mincí? Stydíme se mluvit o čistotě, o horoucím citu, protože nevěříme, že nezklameme tam, kde se to od nás očekává. Proto se raději necháváme zotročovat iluzí a žárlivou sebelítostí, přitahováni žádostí k lůnu, které nám uniká?

   „On to neudělá, já to vím. Zrovna tak bys to neudělal ty, nemám pravdu?“ namítla Michaela.

   „Máš asi pravdu, nejspíš by se styděl. Myslím, že víš, jak těžké je milovat a být přitom brán ve všem všudy vážně. On by to dokázal, kdyby si o trochu víc věřil. Já bych ale stejnou chybu udělat nechtěl.“

   „Jak to myslíš?“

   „Jak to říkám. Snad by to za zkoušku stálo, nebo si taky nevěříš?“

   Michaela ho obdařila měkkým a blankytným pohledem: „Ani trochu. Ale stejně nechápu. Budeš mi to muset vysvětlit.“

   Jáchym se usmál a nabídl jí cigaretu: „Snad se nevidíme naposled. Něco mi říká, že je čas vrátit se ke kořenům. Kamilovi tu Zuzanu určitě rozmluvím.“

   Michaela nejistě spustila ruku podél těla: „Díky, nekouřím.“

 

   Malostranská kavárna lákala návštěvníky z náměstí velkými a mnohoslibnými okny. Většina míst byla obsazena. Kamil dorazil na schůzku o půl hodiny dříve. Vyhlédl si mramorový stolek u okna, kde vedli dva starci zaujatý a rozvážný rozhovor. Byly tam ještě dvě židle volné. Objednal si kávu a pln neurčité úzkosti naslouchal rozhovoru starců zahleděn oknem na náměstí. Na oslizlou dlažbu padal předčasný soumrak oživený rojem poletujících vloček sněhu.

   „...ústup od prověřených literárních hodnot je fenomén doby, jediným žánrovým útočištěm je dneska historismus. Který kritický duch by se taky chtěl zabývat současností pod Damoklovým mečem socialistického realismu.“

   „Ten problém je ale celosvětový. Západní psychologie a sociologie odstranila morálku v její metafyzické podstatě. Jsme svědky technologické a tržní dekadence člověka, kde nemá literatura místo.“

   „Dovolte, abych s vámi nesouhlasil. Máte pravdu v tom, že v intelektuálním smyslu neexistuje program, který by sdružoval současnou generaci spisovatelů. Zdá se dokonce, že není za co bojovat. Vědomí lidí je v rukách propagandy a moderní psychoanalýzy a jejich blahobyt závisí na úspěchu průmyslové revoluce. Cenné jsou pouze technologické znalosti a výkon. Literatura však neustoupila, pouze změnila svou funkci. Dostávám přímo z Ameriky sáhodlouhé seznamy nových autorů a titulů. Není v lidských silách to sledovat. V Americe existují školy tvůrčího psaní postavené na vědeckém základě. Spisovatelem se dneska nerodíte, na spisovatele promujete universitním absolutoriem. Nic není ponecháno náhodě. Profesionalismus, to je fenomén vyspělého světa.“

   „Moudrost klasiků je věčná.“

   „Máte pravdu, v našich podmínkách nám nic jiného ani nezbývá.“

   Co se nás týká, pomyslel si Kamil, my nejsme profesionálové, my se neprodáváme za hříšné peníze. Kdyby starý profesor byl profesionál, nemusel by být pan Někdo. Měl by prachy a studenti svatý pokoj.

   U šatny spatřil Jáchyma. Rozhlédl se po kavárně. Uprostřed místnosti se uvolnil kulatý stolek se dvěma židlemi. Uctivě pozdravil mudrující starce a kvapně si přesedl.

   „Jak jsi tady dlouho?“ zeptal se Jáchym, zatímco uvažoval, zda jeho kapsa unese víc než jenom další šálek kávy.

   „To nestojí za řeč.“

   „Máš špatnou náladu? Promiň, zdržel jsem se s někým, kdo tě bude určitě zajímat. Ale nejdřív mi řekni, jak jsi dopadl.“

   „Ani se neptej.“

   „Copak, nenapsal ti to?“

   „Právě, že napsal. Ale mám pocit, že mě to bude stát další existenci v tomhle ročníku.“

   „Nechápu.“

   „Teď se mi o tom nechce mluvit. Povídej, koho jsi potkal?“

   Jáchym s odpovědí nepospíchal. Objednal si a pomalu žmoulal cigaretu v prstech. „Mimochodem, co to bylo za kresbu u tebe pod stolem?“

   „Myslíš to ženské torzo?“

   „No, byl tam obligátní stisk rukou, pokud se nemýlím, a na něm navlečená pánev rotující v rozštěpu.“

   Kamil skryl svůj rozpačitý úsměv v dlaních: „Původně jsem chtěl namalovat sekvenci skládající po částech ženské tělo a každé té části přiřadit odpovídající místo na slunci. Když jsem si to ale rozebral, vyšlo mi, že význam má jenom ta část, kolem níž se všechno točí.“

   „Hm,“ Jáchym se ušklíbl, „ta Zuzana sklidila víc, něž si zaslouží.“ Zvedl šálek k ústům a pohlédl na Kamila z pod pokleslých víček. „Potkal jsem Michaelu Dvořákovou, ptala se na tebe.“

   Kamil se silou zdržel projevu překvapení: „To je hezké, ale co z toho?“

   „Já bych takovou možnost nezahazoval. Zdá se lepší, než...“

   „Mám ze sebe podruhé udělat idiota?“

   Jáchym pokrčil rameny: „Takže ti nebude vadit, když to s ní zkusím sám?“

   „V žádném případě,“ řekl Kamil a učinil rezolutní gesto, kterým chtěl zahnat niterný záchvěv nečekané lítosti.

   „I kdyby tě opravdu milovala?“ zeptal se Jáchym.

   „A za co? Za to, že mi v hlavě klokotá Něco, o čemž ona nemá ani páru? Za to, že nejsem žádný blbec? Nebo snad, že jsem blbec?“ Kamil vzplanul jako zapařený stoh slámy. „Michaela byla východisko z nouze. Proto, že jsem se spálil, nebudu dělat kompromisy. Koneckonců jen jsem se utvrdil v závěru, že krása je zboží, které dělá z ženy předmět nabídky a poptávky. Proto ještě nebudu vyzdvihovat duchovní zaměření toho, kdo má prázdný krám. Je to všechno absurdní. Kladu si v každém ohledu otázku, zda existuje nějaká cesta, jak dojít otevřeného souladu s tímto světem, a přitom zachovat důstojnost.“

   „Jak to souvisí se Zuzanou?“

   „Jako s freudovským libidem. Jako s potřebou něco znamenat a mít na výběr. Vážně, jaké jsou ty lidské hodnoty, o něž stojí za to usilovat? Jaké jsou lidské vlastnosti, které se vyplatí? Pozvedni svou mysl nad hranice přízemnosti a zapomeň na to, že jsi kdy býval člověkem.“

   „Myslíš tím nadčlověka?“ zeptal se Jáchym s potutelným úsměvem.

   „Hm, říkám si, až jednou překonám vlastní přirozenost, dokážu velké věci. A až ty velké věci vykonám, budu mít konečně právo přikročit k sebezničení.“

   „To nedává smysl. Nemohu uvěřit, že by to bylo kvůli Zuzaně. Nesahá ti ani po kotníky.“

   „Teď nemluvím jenom o Zuzaně. Mluvím o marnosti všeho, co míří nad průměr, co se nehodlá smiřovat s danými podmínkami.“

   „Mluví z tebe podmíněná skepse.“

   „Nejsi o moc menší skeptik než já, a ty to víš. Koneckonců co jiného nám zbývá ve světě, kde každý impuls k něčemu vyššímu končí potupou.“

   „Bylo by dobré specifikovat, co se míní tím vyšším.“

   „Například duše oproštěná od kupeckého boje o místo a tvůrčí směna, kdyby o ní někdo stál,“ měl Kamil pohotovou odpověď.

   „Chápu tě, ale je fakt uznání podmínkou tvůrčí směny? Tvořit se dá i do šuplíku.“

   „Nemyslím, že by něco takového mělo smysl. Hodnota díla vzniká teprve okamžikem, kdy se jím někdo obohatí. Do té doby prakticky neexistuje.“

  Jáchym se na chvíli zamyslel, než odvětil: „S tím nesouhlasím. Každý tvůrčí počin se přece vyznačuje tím, že vzniká něco objektivního, něco, co existuje dál nezávisle na svém tvůrci jako věc o sobě. Možnost, že v budoucnosti někoho osloví, je stejně významná jako dílo samé. Už sám tvůrčí proces obohacuje minimálně samotného tvůrce.“

   „Až na to, že usilovat o skutečné hodnoty znamená jít proti proudu, a to s sebou přináší odpor prostředí. Postav se na odpor a sešli lidem nového Zarathuštru, aby konečně pochopili, že se jich povaluje po světě zbytečně moc. Tomu bych rozuměl v době, kdy každá oběť za povznesení ducha je ponižující nebo trestná.“

   „Ponížení je věcí poníženého a každá oběť je důstojná, má-li za následek trochu světla v našem marném počínání.“

   „O jakém to světle mluvíš?“ ohradil se Kamil nechápavě.

   „Co takhle světlo poznání?“

   „Světlo poznání… pro koho? Pro nadoblačného existencionalistu, nebo vyznavače sukní a introverta, který ztratil své místo na zemi, nebo pro půdního přežvýkavce, který se vyzná, kde najít šťavnatější trs trávy k sežrání?“

   „Přesto budeš vždycky patřit k těm, kteří půjdou proti proudu,“ pronesl Jáchym klidně, „protože věříš cestě vzhůru a opačný směr příliš často připomíná pád do propasti.“

   Kamil se odmlčel, než odpověděl: „Abych pravdu řekl, mám pocit, že tady nejde o nějaký pohyb jakýmkoliv směrem, ale o stojaté vody, mrtvou stagnaci, která přináší jen strach z budoucnosti a vzájemnou nesnášenlivost.“

   „Potom ale nezbývá nic jiného než emigrovat za hranice dané existence?“ řekl Jáchym hlasem pouze naznačujícím otázku.

   „Tenhle problém jsem si už dávno vyřešil. Nemyslím, že by pro mě někde jinde existovalo lepší místo. Fenomén vzájemného požírání je všude stejný, pouze postavený na více či méně skrytých základech.“

   Kamil se unaveně zahleděl do velkých černých oken lemujících celou polovinu klidného prostoru kavárny. Napadlo ho, v čem asi tkví nechuť všech revoltujících bytostí podrobit se celku. Je snadné se přizpůsobit a sklízet ovoce loajality. Poctivému člověku ale potom nezbývá nic jiného než slepě věřit, že ona příslovečná kára jede tím správným směrem. Největší překážkou k překonání rozporu mezi vnitřním přesvědčením a vnějším světem je netrpělivost srdce – kde se ale prokristapána bere v člověku, který nemá co ztratit?

 

   Vltavské nábřeží modralo mrazivým oparem. Zvuky kroků zamrzaly v tenké slupce ušlapaného a solí prosyceného sněhu, který připomínal mastnou sedlinu. Bylo poledne. Kamil Tichý netrpělivě přešlapoval u zábradlí nad řekou a pozoroval labutě, jak zobáky zabořenými pod křídly bez ustání promašťují peří. Podle sytosti par nad vodou odhadoval, že je nejméně patnáct pod nulou. Z ptáků namočených nohama v ledové vodě na něj šla zima.

   Pavel Barták měl už patnáct minut zpoždění. Kamil měl chuť se na celou akci vykašlat. Do poslední chvíle pochyboval, že se vůbec uskuteční. Z omylu ho vyvedl Pavlův hlas v telefonu: V pátek bude mít Pepa velký den. Všechno jde jako na drátku. Čekej v poledne na nábřeží u Palackého mostu.

   Lepšího agenta si Böhm vybrat opravdu nemohl, reptal si Kamil v duchu. Moc by mě zajímalo, kdo s tou zatracenou károu přijede. Doufám, že bude alespoň pořádně topit. Uvědomil si, že vlastně neví, o jaké auto jde, ani jakou má barvu.

   Úderem půl jedné před ním zastavila zánovní a odporně zelená Škodovka. Byl už promrzlý na kost. Z okénka řidiče se na něho švejkovsky culil Bartákův obličej: „Nekaboň se tolik,“ zvolal rozverně, zatímco se soukal dveřmi ven. „Nemohli jsme nastartovat. Je moc velká zima.“

   „To mi neříkáš nic nového,“ loudal se Kamil rozmrzele přes vozovku k autu. „Netušil jsem, že taky umíš řídit.“

   „Umím,“ zašklebil se Pavel, „ale jezdím k smrti nerad, a ještě s větším odporem se dohaduju s policajtama. Račte se chopit otěží, mladý pane.“

   Teprve za volantem si Kamil všiml Böhma schouleného na zadním sedadle. Kývl na pozdrav. Böhm něco zabrebentil a brýle mu při tom dvakrát poskočily na malinkém nose.

   „Není marod?“ zapochyboval Kamil.

   „Trochu nakřapanej, ale pln odvahy a odhodlání.“ Pavel protáhl obličej do ironické grimasy. „Pro to nejdůležitější musíme zajet na kolej. Jak je to s tím Mohamedem?“

   „Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře.“

   „Jo, to jsem myslel. Spojka zabírá až u podlahy a brzdí to až moc dobře. Dej bacha na smyk.“

   „Panebože, topí to vůbec?“

   „Bude teplo za chvíli. Nic se neboj, všechno je dobře zařízeno.“

   Kamil se zvolna odlepil od chodníku a zamířil k zářícímu semaforu na křižovatce.

   Před vchodem do dívčí koleje bylo v kabině už opravdu příjemně. „Počkejte tady, já ji přivedu. Doufám, že nezdrhla,“ řekl Barták a houpavým krokem zmizel ve vrátnici.

   Kamil si svlékl kabát a zahleděl se na polomrtvého Böhma: „Není ti moc zle?“

   „Ne, není,“ ozvalo se chraplavé zahuhňání.

   „Můj ty smutku, máš ty ale smůlu, že na poslední chvíli uhodilo takové počasí...Dovolíš mi kouřit?“

   Böhm škytl na souhlas.

   „Jak tak koukám, nejsi ty spíš nalitej než nastydlej?“ zahlaholil Kamil se zapálenou cigaretou v ústech. Pepík se zazubil jako měsíček. „Tak to mi stačí. Už o úspěchu nepochybuji,“ pronesl Kamil a uvelebil se na sedadle bez dalšího zájmu o Böhmovu osobu. Po chvíli zahlédl ve dveřích koleje Zuzanu. Na okamžik se mu udělalo mdlo. Ale rychle se přemohl.

   Zuzana došla na pět metrů před auto, kde se prudce zarazila: „To je špatný vtip, ne?“ učinila půlobrat zpět k Pavlovi, který ji málem porazil.

   „Co-ó?“ přeskočil mu leknutím hlas.

   „To má být on?“

   „Ó nikoliv,“ oddechl si Pavel, i když nechápal, proč by jí právě Kamil měl tolik vadit. „To je pouze řidič. Váš partner sedí vzadu.“ Postrčil Zuzanu kupředu. „Hned vás představím. A pamatujte na naši dohodu. Trpělivost a žádná urážlivá gesta.“

   Zuzana udělala několik váhavých kroků. Než se však stačila rozmyslet, vytáhl Pavel za límec Böhma z auta ven. Ten se trochu se zapotácel, ale velitelova ruka byla pevná. Pepík roztáhl pusu od ucha k uchu.

   „Tak tohle je Josef Böhm a tohle Zuzana Zajíčková,“ pronesl Pavel a pustil límec Pepova kabátu, když se přesvědčil, že stojí dostatečně pevně na vlastních nohách.

   Sponzor celé akce vysunul ruku dopředu: „Böhm, dobrý den, je mi velkým potěšením,“ odříkal docela plynule.

   Zuzana znovu couvla.

   „Tady prosím, vedle řidiče.“ Pavel ji uchopil jemně za loket a odvedl na určené místo. Na to nacpal Böhma zpátky na zadní sedadlo, rázně zabouchl dveře a dvěma skoky byl uvnitř vedle něho. Křach. Autem to zatřáslo: „A jedem!“

   Kamilem projelo podivné vzrušení. Prudce vyrazil na plný plyn a uháněl ven z města. Zuzana seděla zaraženě vedle něho jako přibitá a ani nedutala.

   Na předvíkendový provoz ubíhala cesta docela dobře. Povrch vozovky byl převážně suchý. Stromy skláněly jinovatkou obtěžkané větve nad projíždějící vozidla. Mlhavý vzduch signalizoval stav tlakové inverze.

   „Na horách musí být nádherně,“ poznamenal Pavel, zatímco podpíral spícího Böhma. „Skoro bych měl chuť natáhnout to až do Krkonoš.“

   „Skvělý nápad,“ chopila se příležitosti Zuzana. „Stejně z toho nic nebude, je jako slíva.“

   „Ohó,“ zazubil se Pavel, „Nebude to tak zlé. Možná málo vydrží, ale do Náchoda si odpočine dost a dost.“

   „Kde tu opici stačil sebrat?“ zeptal se Kamil.

   „Nalil jsem do něj dva decánky domácí slivovice, aby nebyly po cestě náhodou nějaký potíže. Jistota je jistota.“

   „Jaké potíže?“ znejistěla Zuzana.

   „Co já vím, je to citlivá duše,“ odpověděl Pavel něžně a posunul si brýle je kořeni nosu.

   Za velkou křižovatkou, asi tak na půli cesty, Kamil rozsvítil světla. Začínalo se šeřit. V dálce před sebou zpozoroval neurčitou postavu, jak tlačí v protisměru veliký dvoukolák. Na okamžik ubral plyn v touze zastavit a zeptat se toho člověka, odkud a kam že si to vyšlápl v takovém nečasu. Co ho zlákalo na zmrzlou pláň, že tlačí káru u příkopu pod praštícími stromy, kde se mu, co chvíli, otře o záda nevlídný a neúčastný hluk motoru a teplé stavení je v nedohlednu? Připadlo mu to jako alegorie času plynoucího odnikud nikam. Pohlédl vzhůru nad silnici rovně nataženou do šedavé a neprůhledné dálky. Samozřejmě nezastavil. Provoz byl plynulý.

 

   „Vstávej!“ zatřásl Pavel Böhmovým ramenem. „Jsi doma.“

   „Co je,“ zamžoural Pepa před silné čočky ven z auta.

   „Musíš nám ukázat cestu k Beránkovi.“

   Böhmovi se hlava svezla zpátky na opěradlo. Pavel šťouchl Kamila do zad: „Zastav, potřebuje provětrat.“

   Zabrzdil na rozšířené krajnici před prvním stavením města. Zadní dveře se rozlétly dokořán a do kabiny vnikl ledový vzduch. Dalo to práci, než se podařilo vystrčit Böhma na travnatý pruh oddělující pěšinu před domem od vozovky. Kamil rozechvělý chladem spěšně přibouchl dveře a chvíli pozoroval Pepovo pitvorné protahování. O něčem se s Pavlem dohadovali. Zaslechl neurčitá slova. (...Všechno je v pořádku...nepropásl jsi nic...co se bojíš, chlape...) Zuzana hleděla upjatě před sebe a mlčela. Kamil sdílel její nechuť k rozhovoru. Cítil se pomalu vyléčen ze své touhy a zklamání. Do poslední chvíle nevěřil, že se propůjčí k takovému obchodu. Její suverénní držení hlavy mu připadlo směšné na pozadí role, kterou hodlá sehrát. Třeba jí to nevadí pomyslel si, třeba je naopak polichocena a chápe to jako výhru své neodolatelnosti. Měl chuť jí položit nějakou uštěpačnou otázku. Naštěstí se auto zakymácelo a oba společníci znovu nasedli. Pepovy duhovky se rozšířily do panické velikosti jako dva hnědé koláčky.

   Netrvalo dlouho a kola vozu se rozhlučela na dlažbě náměstí, v jehož čele zářil světelný poutač hotelu Beránek. Zaparkovali v krátké řadě aut před vchodem. Kavárna, jejíž vnitřní prostor prosvětloval levé křídlo budovy hotelu, vyzařovala na náměstí svou prázdnotu. Nic nenasvědčovalo plesové atmosféře večera. Třeba je ještě příliš brzy, pomyslel si Kamil. Vešli dovnitř.

   Bíle prostřené stoly kavárny byly označeny štítky s nápisem „rezervováno“. Pavel učinil omluvné gesto a rozeběhl se za číšníkem ve dveřích kuchyně. Na konci sálu zlomeného okolo velkého barového pultu muzikanti líně rozbalovali nástroje.

   Úslužný mladík ve smokingu je posadil kolem čtvercového stolu u okna. Objednali si večeři. Řeč vázla. Zuzana s nohou přehozenou přes nohu znuděně mhouřila oči s pohledem upřeným kamsi k barovému pultu. Pepovy hnědé koláčky kmitaly sem a tam.

   „Netušila jsem, že na venkově vypadají plesy takhle,“ odříkala rozvláčně.

   „Nejsme na venkově, ale v okresním městě, madam,“ pronesl Pavel se snahou o nejvyšší dvornost. „Snad bych ale přece jen měl upřesnit jednu drobnou změnu. Ples se z technických důvodů nekoná. Nicméně, jak si račte všimnout podle rezervovaných stolů, nejde o podřadnou vesnickou zábavu. Myslím, že si užijeme zábavy, až dost.“

   Číšník přinesl čtyři skleničky rudého nápoje. Pavel se předklonil a zvedl pohár do výše: „Je libo aperitiv?“

   „Myslíš na všechno,“ poznamenal Kamil, „ale já mám smůlu, čeká mě cesta zpět.“

   Bartákův bezstarostný výraz ho usadil. „Jedno deci ti neuškodí. Stará moudrost praví: Není-li pořádek v žaludku, nemůže být ani v hlavě... Tak na zdraví a úspěch dnešního večera.“

   Zábava lahodným nápojem pookřála. Jen malý Böhm seděl dál jako pupenec na větvi a těkal očima po neživých předmětech pozornosti. Na Zuzanu, která se na své židli od něho nenápadně sunula, co nejdál na Pavlovu stranu, jako by se bál podívat. Kavárna pomalu ožívala prvními návštěvníky.

   „...Ano, říká se, že červené víno probouzí vášeň. Nemohu k tomu nic říct, piji zásadně bílé...“

   Štíhlá servírka s neuvěřitelnou ladností tančila mezi stoly a nabízela menu večera. Lidé přicházeli v párech i ve skupinách. Kamil poslouchal rozhovor Pavla se Zuzanou jen na půl ucha a věnoval pozornost dění v sále.

   „...proč jsou jižní národy tak temperamentní? Protože pijí hodně vína zbarveného do ruda žhavým sluncem...“

   U vedlejšího stolu se usadila trojice mladých dívek. Dva opětované pohledy ho příjemně naladily.

   „...kdybych žila na jihu, byla bych určitě úplně jiný člověk. Miluji slunce a teplo. Tolik bych chtěla žít u moře, Itálie je překrásná země...“

   Napadlo ho, zda se k Böhmovi přihlásí nějaký jeho známý, kamarád z dětství, soused, nebo někdo podobný. Nic tomu ale nenasvědčovalo, jen ty Pepíkovy zorničky se pořád ne a ne ustálit. Rád by se vyptal na některé zajímavosti o městě. Třeba, jaké to je na zámku, který tak majestátně ční nad hotelem. Něco mu ale bránilo dát se s Böhmem do řeči. Snad obava před trapným dohadováním o významu těch nejjednodušších pojmů a poznámek, které Pepík vždycky úspěšně dokázal vztáhnout na sebe.

   „...Tuším, že v sobě máte hodně jižanské krve. Máte pohled římské madony a tělo španělské tanečnice...“

   U vchodu zahlédl urostlého mladého muže s hustými plavými vlasy sčesanými dozadu kolem uší. Na první pohled upoutal elegancí a šarmem, s jakým se bez rozpaků rozhlížel po sále, až jeho zrak nečekaně spočinul na jejich stole. Kamil měl dokonce dojem, že je on sám tím vyvoleným, a na okamžik znejistěl. Záhy však pochopil, že předmětem mužova zájmu je Zuzana, která zabrána do rozhovoru s Pavlem takovou poctu přehlédla.

   „...nesnáším českou upjatost a malomyslnost. Cizince člověk pozná na první pohled. Jsou tak uvolnění a společenští, úplně jiná úroveň, oni prostě nemají starosti jako my...“

   Elegán vykročil do sálu a zamířil rovnou k baru provázen žádostivými pohledy dívek. Usadil se na vysoké stoličce a objednal si koňak v bachraté skleničce.

   „...styl života ve starém Římě se povznesl až k hostině Bohů. Umění žít prostě nebylo dáno každé kultuře. Třeba takoví Řekové...“

   Kavárna se postupně zaplnila do posledního místečka. Muzikanti začali ladit nástroje a půvabná servírka rozehrála svůj tanec mezi stoly, jako by jí šlo o život.

   „...Řekové dokázali vnímat krásu ducha. Naproti tomu římské ženy se rozdávaly tancem. Ty nejkrásnější nikdy nepatřily jednomu muži...“

   Vedle elegána si přisedla atraktivní černovláska s velmi krátkou minisukní a hluboce vystřiženou halenkou. Okamžitě se dala do řeči s barmanem. Nebylo pochyb, že je tady doma. Náš blondýn klidně dál popíjel svůj koňak, jako by ani neexistovala.

   „...a položili základy veškerému umění...“

   Ve vzdáleném rohu se rozezvučela společnost se dvěma láhvemi vína uprostřed stolu a častovala okolí obhroublými výrazy sotva dospělých výrostků. Silácká gesta střídala nejapný řehot. Kamil se neubránil podrážděnému pohledu tím směrem. Než se stačil znechuceně odvrátit zpět, zastihl blondýna v nenucené konverzaci s černovláskou. Vida, pomyslel si, jde jen o to, aby vpravdě nic nenasvědčovalo tomu, že o něco jde. Jak ale docílit, aby šlo aspoň o to jedno, když nejde o nic? Zatracená tautologie!

   „...umění kvetlo vždycky tam, kde byl dostatek ušlechtilých a vzdělaných kurtizán...“

   Varhaník vyloudil z elektronické aparatury prvních několik taktů Bachovy Tokáty D moll, snad aby předeslal, že hudba, která bude následovat, nemá nic společného s jeho osobním přesvědčením.  Dívky u vedlejšího stolu se smály, až se za břicho popadaly, dlouhovlasému mládenci v kožené bundičce, který si před chvílí přisedl a zřejmě ze sebe okamžitě začal chrlit jeden povedený vtip za druhým.

   „...inspirace je dílem duchovního, ale i fyzického uvolnění. Je třeba se osvobodit od spoutávajících a omezujících forem bytí. Tizian se vyspal s každou modelkou, která mu stála k obrazu...“

   Böhm s napětím slídil svými panenkami na stupínku s muzikanty. Kamil na sobě stále častěji cítil Zuzanin pohled, kterým jako by chtěla dát najevo, že je již zapomenuto vše, co se mezi nimi stalo. Její nálada každou minutou očividně stoupala.

   „Mám ráda všechno, co se vznáší nad pesimistickou těžkopádnost,“ řekla s rozevlátým posunkem a zaklonila hlavu.

   „Puritánství je pouze důsledek měšťácké morálky a jejího těžkopádného hromadění majetku,“ dokončil Pavel rozehranou myšlenku právě ve chvíli, kdy směs hlasů přehlušil swingový rytmus úvodní znělky.

   Kamil pookřál takovým jazzovým zajiskřením. Hned následující skladba však bezpečně zapadla do nudného tanečního tónu a vyvolala v něm zklamání. Jinak tomu bylo s Böhmem, který vyskočil jako na povel ze židle a vrhl se k Zuzaně, aby ji vyzval k tanci. Zatvářila se polekaně. Nejistě pošilhávala na dosud prázdný parket. Pavel se na ni konejšivě usmál: „Upjatost a zábrany stranou...!“

   Vznesla se jako víla a Pepík hbitě za ní.

 

   „Ještě koňak a vodku?“ Barman držel v ruce prázdný pohár a úslužně se usmíval na Zuzanu.

   „Jenom vodku pro něj,“ ohlédla se znechuceně po Böhmovi, který se klátil na vysoké stoličce jako kyvadlo porouchaného metronomu. „A jednu colu pro mě, prosím.“ Dlouho už tu snad sedět nevydrží, uklidňovala se při pohledu na svého obtížného partnera, který do sebe podroušeně hodil další půlku velkého panáka vodky. Ve středu jejího zájmu byl plavovlasý muž na opačné straně baru. Prohodila s ním zatím jen pár slov, byly však dostatečným důvodem k tomu, aby se nemohla dočkat, až se konečně osvobodí od svého povinného přívěšku. Ten trouba zatím nezmeškal ani jednu příležitost, aby ji neotrávil svým přihlouplým – smím prosit.

   „Co to usrkáváš po troškách, to jsi chlap?“ houkla na Pepu. „Při první sklenici jsi měl větší ramena.“

    Pepa zakoulel zahanbeně očima a kopl do sebe zbývající obsah pohárku. „Bravo, pašák, ještě jednu pro našeho chlapa,“ mávla netrpělivě na barmana.

   „Nebuďte k němu tak pozorná, nebo mu ublížíte,“ ozval se blondýn. Usmála se tím nejrozkošnějším způsobem, jakého byla schopna.

   „Tomu už nemá co ublížit,“ pronesla koutkem úst.

   Další plná míra čirého nápoje byla pro Böhma zřejmě tou poslední. Svezl se ze sedačky a s nepřirozeným úklonem se odpotácel na toaletu. Zuzana obdařila svého elegantního souseda čarovně průzračným pohledem.

   Jsem tvá, ty můžeš všechno...

               

   Stůl u okna byl již delší dobu prázdný. Kamil tu seděl sám před poloprázdnou sklenicí kofoly. Nějakou dobu pobaveně pozoroval Zuzanu, jak lije do Pepíka jednoho panáka za druhým. Pavel zmizel neznámo kam. Jednou nebo dvakrát ho zahlédl u baru, pak mezi tančícími páry. Nakonec ho ztratil z dohledu. Zprvu pošilhával po dívkách u vedlejšího stolu. Tu pravou chvíli ale propásl. S přibývající zábavou v sále upadal do chronického nezájmu okolí jako neživý inventář kavárny. Utěšoval se konstatováním, že jeho posláním tady není zábava, ale práce. Hned na to se musel sám sobě upřímně zasmát a položit si otázku: Pro koho nebo pro co vlastně pracuje? Pro Böhma, Pavla nebo pro Zuzanu? Slouží psychoterapii, kšeftu nebo zábavě? Nedokázal si odpovědět ani na jednu otázku. Všechno pro něho pozbylo zajímavosti od chvíle, kdy se stal nezúčastněným pozorovatelem Pepíkova pádu do náruče alkoholu a zastihl Zuzanu pověšenou na urostlého blondýna. Ona měla svůj úkol splněn a mohla se začít bavit podle svého. Snadno našla způsob, jak si to usnadnit, pomyslel si rozmrzele a začal netrpělivě odčítat čas na svých hodinkách. Měli za sebou teprve slabou polovinu večera. Unaveně se svezl na opěradle a vrazil ruce do kapes. Bezděky nahmatal klíčky od auta a hlavou mu probleskl nápad: Co takhle si udělat malou večerní projížďku po zdejším okolí? Alespoň auto nezamrzne, podložil spásnou myšlenku dalším argumentem a zvedl se od stolu.

   „Odcházíte?“ zavolala na něj kulatá tvář v recepci.

   „Ne, ještě se vrátím. Jen se trochu provětrám.“

   „Spíš zmrznete...“

   „Žádný strach, jestli rostou rampouchy, nějaký vám přinesu.“

   Paní ve středních letech se na něho mile smála, zatímco zápolil s těžkými dveřmi u východu na náměstí. Mrazivý vzduch se mu zahryzl do spěšně převlečeného svetru. Kapota auta jiskřila krystalky jinovatky. Motor naskočil napodruhé. Odrazil z řady zaparkovaných vozidel, objel náměstí a takřka s opojením rozezvučel pneumatiky kol po dlážděné ulici směřující na hlavní výpadovku a dál k horám na severu.

   Po návratu z výletu narazil v recepci hotelu na Pavla Bartáka brunátného rozčilením: „Kde se flákáš, člověče! Potřebujeme vypadnout a ty si klidně zmizíš i s autem a nikomu nic neřekneš. Tohle jsme si nedomluvili. Nasedni do auta a čekej, za minutu vyrazíme.“

   Kamil pozoroval vířivé návaly sněhu před oknem vozu a marně si lámal hlavu, proč se všichni rozhodli k tak uspěchanému odjezdu. Zábava ještě neskončila. Ostatně, neměl ani příliš času si všechno srovnat v hlavě. Po krátké chvíli se na chodníku mihla Pavlova postava následovaná poskakujícím Böhmem a vysokým mužem. Kamil v něm poznal elegantního blondýna.

   „Kde máte Zuzanu?“ zeptal se, zatímco všichni tři nasedali do auta.

   Pavel se tajemně zatetelil: „Sladce spinká v lůně dionýsovských podušek. Bylo nám líto ji budit. Jeď,“ poručil. Pepík se krátce zachechtal tenkou a skřípavou fistulí.

   „V téhle záplavě sněhu bude cesta dlouhá,“ řekl Kamil a zamířil k výpadovce z města.

   Na volné vozovce byl sníh rozježděn do hnědé kaše. Pepík seděl na zadním sedadle jako bobek na peci a stále něco nesrozumitelného mumlal.

   „Jak jste na mě dlouho čekali?“ zeptal se Kamil plný nedočkavé touhy zjistit, co se vlastně stalo.

   „Máš kliku, jenom asi deset minut, ale stačilo mě to pořádně vykolejit. Recepční prohlásila, že jsi se šel provětrat. Když jsem ale zjistil, že i auto je pryč, začal jsem shánět vlakový jízdní řád. Tohle mi víckrát nedělej,“ vychrlil ze sebe Pavel ještě zvýšeným hlasem.

   „Dobrá, tak už se nerozčiluj a řekni mi, nač ten spěch?“

   „To je na dlouhé povídání.“

   „Času máme do dost, do Prahy je daleko.“

   Pavel si rozvážně zapálil cigaretu: „No teda, když tě to tak zajímá, musím říct, že jsme tady s Kimem odvedli perfektní práci. Jo, asi bych vás měl představit...Kamil Tichý a tohle je Zdeněk Kratochvíl řečený Kim, nejlepší hráč kulečníku a sňatkový podvodník, jakého znám, haha.“ Pavel si dlouze a spokojeně potáhl z cigarety. „Tady Pepa zdědil docela slušný balík po své babičce a potřeboval se stůj co stůj zbavit svého panictví, což se dá pochopit. No, a když se teda obrátil na mě, věděl moc dobře, co dělá. Já bych mu nepřihrál nějakou ošoupanou šlapku. Ono poprvé by to mělo mít úroveň, nemám pravdu Josef?“ otočil hlavu na zadní sedadlo vozu.

   Böhm divoce pokýval hlavou.

   „Taky dobře zaplatil,“ pokračoval Pavel. „Ale abych to zkrátil. Tak teda, hrubou představu jsem měl ještě před tím, než jsme se poprvé viděli tehdy na diskotéce. Šlo jenom o to, najít vhodný objekt. A Zajíčková mi padla do oka na první pohled. Je přesně ten typ, který když se rozehřeje neví kdy přestat. Jenom předem musí vidět, že z toho něco kouká. Teda, abych se nedotkl tvého jemnocitu. Slyšel jsem, že jsi s ní měl nějaké plány...?“

   Kamil cítil, jak mu stoupá krev do hlavy: „To nestojí za řeč.“

   „No, tvoje prostomyslnost je někdy obdivuhodná. Nesnaž se pořád vypadat jako inteligent, nic na tom nevyděláš.“

   „Nevím, o čem mluvíš, šlo docela o něco jiného.“ Kamil raději ubral plyn, jaký ho popadl vztek. Ale ovládl se. „To ti snad nemusím vysvětlovat. Zajímá mě jenom smysl téhle vyjížďky, když už jsem se stal jedním ze spoluaktérů.“

   Pavel si triumfálně posunul brýle ke kořeni nosu: „Sorry, pane, budu stručný. Skutečný plán celé akce mi uzrál v hlavě, až když jsem podruhé jednal se Zajíčkovou o podmínkách její služby. Samozřejmě, že mělo jít o nevinnou reprezentaci. Jak jinak. No a chytrá Zuzanka, vědoma si svých kvalit, zvýšila sazbu. Hned mi bylo jasné, že práce s ní bude lehčí, než jsem si myslel. I řekl jsem si, že na takovou vychytralost je třeba nalíčit háček. Zajeli jsme proto tady s Kimem do Náchoda a dohodli se s barmanem a s recepčním na nevinném žertíku. Něco to stálo, ale vyplatilo se to. Tak mě napadá, Kime, zbude jí z její odměny aspoň na spropitné?“

   „Jak jste jí mohli dostat s Böhmem do postele...?“ skočil mu Kamil netrpělivě do řeči. „Tohle by přece za peníze neudělala.“

   Pavel se pobaveně protáhl. „Hrozně jednoduše. První podmínkou bylo vyřadit naoko Josefa ze hry, aby Kim získal potřebný prostor. V tom nám pomohl barman, který lil Pepovi místo vodky obyčejnou vodu. Bylo mi předem jasné, že ho Zajíčková bude chtít opít, aby se ho co nejdřív zbavila. Josef není špatný herec. Jediný, kdo nakonec utrpěl vlivem alkoholu, byla ona sama, i když způsobem jí vlastním. Nutno říct, že Kimův podíl na odměně neodpovídá námaze, jakou musel vynaložit.“

   Pavel se odmlčel.

   „Že po Kimovi jede, to jsem viděl sám,“ poznamenal Kamil znechuceně, „ale pořád nevím, jak to souvisí s Pepou.“

   „Už jsem ti přece říkal, že když se taková ženská rozdovádí neví, kdy přestat.“ odpověděl Pavel. „Pravda, trochu jsme se pojistili, kdyby chtěla dělat drahoty. Kim jí zašil šaty do vedlejšího pokoje, musela by jít na vlak nahá. Ale můžu tě upozornit, že to vůbec nebylo třeba. Ne, že bych byl takový citlivka, ale když jsem ji uviděl ještě po Pepovi takovou rozrajcovanou, přišlo mě líto ji taky trochu nepotěšit. Nakonec usnula jako pacholátko nahá na kavalci. Chudák, bylo toho na ni nějak moc. Něžně jsme ji přikryli a vypadli. Dál už to znáš.“

   Čím dál tím lépe, pomyslel si Kamil. Snad ani nechtěl věřit vlastním uším. Celá věc působila navíc v Pavlově podání jako houska na krámě. Teď si už po všech těch zážitcích se Zuzanou připadal jako opravdový pitomec. „Kolik jí ty orgie nakonec vynesly?“ zeptal se s pocitem podvedené spravedlnosti. „Mám dojem, že ji to ani moc nestálo… Jak se zdá, docela si při tom užila.“

   „Nepodceňuj mě tolik,“ nechal se slyšet Pavel. „Snad si nemyslíš, že dostala zaplaceno za své rozkoše. Dostala jenom za reprezentaci. Tu ale odflákla, takže až se ráno probudí, bude jí předložen účet za nocleh a její konzumaci v baru, včetně pití, které objednávala pro Pepu. Samozřejmě v plné hodnotě. Buď si jist, že jí zbude akorát tak na vlak.“

   „No to je teda gól,“ zajíkl se Kamil a přidal na rychlosti.

   Před Prahou přestalo sněžit a silnice byla mokrá od soli. S každým dalším kilometrem padala na Kamila stále větší skleslost. Pochopil, jak málo dobrého mu z celé té frašky plyne pro budoucnost. Mohl tušit, kam to všechno povede, a předem odmítnout. Taková zkušenost dokáže člověka dokonale otrávit. Na malém návrší se otevřel výhled na metropoli.

   „Hele, to panorama,“ vyhrkl Pepa. „Bože, jak je ta Praha v noci krásná... To je přece nádhera, vidíte to? Je to jako v pohádce... Tolik krásy je na světě, že jsem to neviděl...“