3.11

Mám oči dokořán, matně se lesknou. Slzy hořkosti stékají po mé rozčílením rozohněné tváři. Mé rozpraskané rty polykají slzy plné soli. Rty by chtěly pít, ale nemohou - teď není čas na takový přepych...
Mé vlasy, které mam jinak velice ráda a vždy je pečlivě upravuji, teď vypadají jako bych prolítla tím největším roštím, to je tím jak sem si je rvala - dostaly chudinky zabrat. Mé tělo se zmítá v otřesech vzlyků...
Dech co chvíli nestíhá. Hlava bolí, je unavená ze všech těch myšlenek, které v mé hlavě šrotují - dělají přes čas..Má duše se třese jak osika, bolí mrcha...
Srdce buší jak o život, nejradši by uteklo někam daleko - hluboko do lesa, schovat se před tímhle prohnilým světem, který musíš žít podle sebe, jinak je to boj o přežití...Můj tep se co chvíli rozkočí...V břiše mi létají letadla. Celkově cítím v těle nějaký tlak - jak z toho ven??
Ležím na gauči, na chodbě, tak jako už tolikrát...Tohle vše se se mnou děje...Koukám skrz okno na úplněk a modlím se, aby tohle vše byla jen noční můra. Zítra se probudit a být opět to desetileté beztarostné dítě...Jo, to bych si přála, ale realita je tvrdá a i tohle je součástí mého života...