Nevyplněná láska

„Jak jen si to mohla udělat?“
„O čem to mluvíš?“
„Jak jen si mohla s někým mluvit o mě a Pavle?“
„Cože? Já jsem nikomu nic neřekla, na to ti můžu přísahat“.
„A to ti mám věřit po tom všem, co jsem se všechno dozvěděl?“
„Takže ty mi nevěříš?Pane Bože, ty mi nevěříš….po tolika letech našeho přátelství mi nevěříš!“, nevěřím vlastním uším.
„A divíš se? Po tom, co jsem všechno slyšel? Všichni vědí úplně všechno, o mě a o Pavle! A nikdo to nevěděl, jenom ty. Tak mi tady netvrď, že jsi to nebyla“!
„Ne nebyla. A napadlo tě někdy, že ta tvoje Pavla není taková skvělá, za jakou ji považuješ?“
„Tak s tímhle na mě nechoď, budeš házet špínu na ostatní lidi aby si se ochránila, na to ti teda neskočím. Já ji miluju a to se nezmění i když tady budeš vypouštět svoje jedy. Jak by se ti líbilo, kdyby někdo s tvých přátel vyprávěl co jste prováděli vy dva s Patrikem?“
„Ale já s Patrikem nechodím, takže ho tady netahej, nemá s tím nic společného! To víš, že by se mi to nelíbilo, ale ani by mě nenapadlo z toho vinit tebe.“ Jsem z téhle diskuze pěkně vedle. Stojím tady před ním před jeho domem a jenom na sebe ječíme. Můj nejlepší kamarád mě tady obviňuje, že jsem po městě rozšířila, co s Pavlou dělají, což není vůbec pravda, ale nadá se přesvědčit.
„No a, že spolu nechodíte. To není rozdíl, miluješ ho přece nebo ne?“, řekne ironicky a já bych na místě zabíjela.
„O to ti tady jde? Že ho miluju, a že to nepřiznám? Chceš to slyšet? Přímo ode mě?“
„Jani, přestaň.“ Hned zkrotne.
„Proč bych teď měla přestávat? To mě ani nenapadne. Chceš to teda slyšet? Dobře, miluju Patrika a jaký je to teď rozdíl? Stejně mi to nepomůže, protože má jinou. To si chtěl slyšet? Že na něho pořád myslím, že se kvůli tomu trápím…..“do očí mi vyhrknou slzy.
„Jani?“ řekne nejistě Martin.
Byla jsem tak zabraná do vlastních myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že se Martin netváří tak hrozně a že se vlastně nedívá na mě, ale na někoho za mnou.
Stočí pohled na mě a v očích má tolik něhy a soucitu, až z toho dostanu strach. Nemusím se ho ptát, co se děje, za ty roku si rozumíme i beze slov.
Nikdy se to neměl dozvědět, tak pracně jsem to v sobě držela a teď to všechno ví! Neměla jsem v úmyslu mu to říct a hlavně jsem nechtěla, aby se to dozvěděl! Zvláště ne v tomhle afektu na kamaráda!
Otáčím se k člověku, kterého z celého srdce miluju, slzy mi tečou po tvářích, vidím rozmazaně, ale natolik dobře, že dokážu přečíst to, co má napsáno v očích. Je tam smutek nad tím jak mi ublížil, žádá o odpuštění za to co mi provedl, jeho oči říkají PROMIŇ…..
Ale já mu nemůžu odpustit i když bych tak strašně chtěla, prostě to nejde!!! Tak strašně to bolí a trhá mi to srdce, ale nejde to.
Utíkám, utíkám pryč od něho, nemůžu se na něho dívat. Běžím jak nejrychleji umím, ale ani to nestačí. Slyším, jak za mnou někdo běží, ale já nechci aby mě dohonil, nemůžu to dopustit…..ale přesto to nejde.
Strhne mě k sobě do náruče a nechce mě pustit. Má strašně moc síly, takže nemá cenu se s ním přetahovat.
„Promiň mi to, tak strašně mě to mrzí….promiň.“ šeptá mě do ucha a kolíbá se mnou ze strany na stranu.
Točí se mi hlava, třepu se a dostávám zimnici i když je třiceti stupňové horko. Nemůžu dýchat, přestávám cítit nohy a ruce! Co se to se mnou děje? Už na to asi nepřijdu…

To poslední co slyším je „Miluju tě“ a pak padám do tmy.