Všichni hokejisti nejsou svině I.

Ivana
Začalo to někdy na konci dubna. Bylo děsné horko, skoro na padnutí, ale já s Peťou jsme seděli na terase před zimákem. Tam máme vlastně přechodné bydliště. Samozřejmě jsme čekali na hokejisty, kterým právě začala letní příprava. Připadala jsem si tam, ale tak cize, protože všichni Peťku zdravili a já jen vedle ní seděla a upíjela Kofolu. Ona totiž, dalo by se říct mezi hokejisty vyrostla.
Konečně, začali všichni scházet z kopce dolu k nám a já se jen tupě dívala do země. Petra každou chvíli prohodila nějaké to slůvko na pozdrav.
„Copak je??“ všimla si po chvíli mého smutného výrazu.
„Připadám si tu divně. Půjdu raději domů. Dopiji, zaplatím a půjdu.“ odpověděla jsem a bála se jí podívat do očí.
„Neříkej mi, že tě pořád trápí ten Petr??“ hlesla nechápavě a napila se.
Nastalo mezi námi bylo ticho. V tu chvíli by byl slyšet i špendlík co by spadl na zem.
„Podívej se na ty krásný těla a vykašli se na něj!! Vím, že ti ublížil a je těžké na něj zapomenout, ale vzchop se. Přece se tady s Pepou nebudeme dívat na ten tvůj zdrcený výraz.“
Já ale na žádný krásný těla neměla náladu. Vůbec to nebylo kvůli Petrovi, i když možná jsem si to nechtěla přiznat. Petr byl taky hokejista. Hrál za Hradec a seznámili jsme se už před rokem. okamžitě to mezi námi zajiskřilo. On vysoký, tmavovlasý, hnědé čokoládové oči a krásná postava. Nikdo nechápal proč se mnou chodí. Jsem totiž menší blondýnka zasahujíc trochu víc do prostoru. A krásy mi Pán Bůh taky moc nenadělil. tehdy jsem si to teda myslela, ale když jsme spolu začali chodit, všechny předsudky rázem zmizeli. Pak ale přišla velká rána. Měl milenku. Po více jak půl ročním vztahu si našel jinou holku a já se mohla jít klouzat.
„Ahoj holky,“ vyrušil mě ze vzpomínek známý hlas. Pepa samozřejmě. Petry přítel.
„Ahoj a zase čau,“ vyjekla jsem a zvedla se k odchodu.
„Počkej!!“vyzval mě Pepča. „Při …“
Nestačil nic odpovědět. V nepozornosti jsem vrazila do nějaký kluka, který nesl sklenice s Kofolou. Všechno se na mě vylilo. Měla jsem na sobě světlé oblečení, a proto nebylo divu, že jsem se začala vztekat.
„Děláš si ze mě srandu?! To snad nemyslíš vážně?! Podívej se jak teď budu vypadat! Blbečku jeden!“ frkla jsem a bez rozloučení odešla. Byla jsem tak vytočená, že jsem se ani neohlédla.Ani jsem neviděla do koho jsme vrazila.
Když jsem dorazila domů, vztek naprosto vyprchal a mě toho kluka začínalo být líto. Nemohl za to! Bylá to má nepozornost. Jen kvůli mé blbé náladě jsem na něj ječela až se všichni ohlíželi. Chtěla jsem ho najít a omluvit se mu.

Petra
Seděli jsme na zimáku. Pepanovi právě začal trénink. Konečně jsem se zase mohla dívat jak všichni trpí. Měla jsem radost, když přicházeli z toho hřiště úplně zničení. Seděla tam se mnou i moje kamarádka Ivča. Seděla tam jako hromádka neštěstí a mě už to začínalo trápit .. nebo spíš lézt na nervy.
Copak je??“ musela jsem se zeptat
„Připadám si tu divně. Půjdu raději domů. Dopiji, zaplatím a půjdu.“ odpověděla mi a ani se mi nepodívala do očí.
„Neříkej mi, že tě pořád trápí ten Petr??“ došlo mi. „Podívej se na ty krásný těla a vykašli se na něj!! Vím, že ti ublížil a je těžké na něj zapomenout, ale vzchop se. Přece se tady s Pepou nebudeme dívat na ten tvůj zdrcený výraz.“ dodala jsem po chvíli.
Ani jsem se nenadála a přišel můj miláček.
„Ahoj holky,“ pozdravil nás a dal mi pusu na přivítanou.
„Ahoj a zase čau,“ ozvala se najednou Iva a já jen nevěřícně seděla s otevřenou pusou. Vůbec jsem nechápala co to do ní vjelo.
„Počkej!!“ vyjekl můj přítel. Měl totiž v plánu ji seznámit s jeho kamarádem. „Při …“ větu však nedokončil. Jen jsme se oba dívali jak Ivana vráží do toho jeho kamaráda. Nesl sklenice Kofoly a ty se na ni vylila. Karel jen zděšeně zíral na její světlé oblečení a začal se jí omlouvat. Ona ho však neposlouchala.
„Děláš si ze mě srandu?! To snad nemyslíš vážně?! Podívej se jak teď budu vypadat! Blbečku jeden!“ ječela jak na lesy, až se všichni okolo ohlíželi.
Vůbec jsem nechápala co s ní je. A Pepan taky ne. Karel se posadil k nám a nevěřícně a trochu smutně se díval jak moje kamarádky mizí za rohem.
„Co to s ní dneska je?“ otočil se na mě můj miláček a já jen pokrčila rameny. „Nenapsal jí třeba zase ten blb?“ dodal.
„Já vůbec nevím. Byla v pohodě, když jsme sem přišli a pak najednou tohle! Počkej to jí večer na ICQ vytmavím.“ řekla jsme vztekle.
„Nech to bejt.“ zamumlal tiše Karel a podíval se na poloprázdné sklenice.
„To teda nenechám.“vyjela jsem na něj. „Chovala se jako malá holka. Copak je tohle normální?!“
„Tak u Ivy už mě nic nepřekvapí.“ vydechl Pepa a zvedl se aby došel pro nové pití.
Já s Karlem osaměla. „Je mi to moc líto.“přiznala jsem. „Ona je vážně v pohodě, ale dneska asi prostě neměla den.“