Všichni hokejisti nejsou svině II.

Ivana
Seděla jsem u sebe v pokoji u počítače a psala si s Petrem. Pořád se mi omlouval a chtěl se ke mně vrátit. Já si ale nebyla jistá, že je to dobrý nápad.

Co to jako dneska bylo?? přišla mi zpráva od Petry.
Jsem ti říkala, že se tam necítím moc dobře. odepsala jsem.
Ale i když si se tam necítila, tak si se nemusela chovat jak malá. Chudák Karel!! Z toho potom byl smutný. On tě totiž s nim chtěl Pepa seznámit, ale když ..
Co když?? chtěla jsem vědět.
Když si se chovala jak debil, tak už to asi nikdy nebude plánovat.
Víš co?! Mě to nezajímá!! Je mi to jedno. Jdi někam s Pepou, s Karlem i se všema namachrovanýma hokejkama!! Mě už to nezajímá!! Odepsala jsem vztekle.
Fajn!! Tak pa a přeji hezký sny!!!!!!!!!! Třeba o tom jak se chováš normálně!!!!!!! NAZDAR!!!!!
Zesmutněla jsem. Teď jsem se pohádala s jedinou kámoškou, který jsem mohla říct všechno!! Proč jsem jí ale neřekla, že se trápím, protože se ke mně chce Petr vrátit?? Už mi takhle píše tři týdny. Ale jakto, že si nevšimla, že už jsem delší dobu smutná??
Další den mi přišla zpráva na mobil. Sejdeme se před zimákem v pět.Buď tam prosím tě!!
Žádný podpis a neznámé číslo. Ale myslela jsem si, že to bude Petra, proto před pátou jsem se vydala na tak známé místo. Věděla jsem, že bych se měla Petře, Pepovi i tomu Karlovi omluvit a taky jsem to měla v plánu. Jakmile se ale za mnou ozvalo ahoj, neměla jsem ani sílu se otočit. Stál tam Petr.
„Co tu děláš??“ byla jsem v šoku.
„Chtěl jsem tě vidět a všechno ti vysvětlit! Miluju tě a chci být jen s tebou. Byl jsem blázen, když jsem tě tak ošklivě opustil.“
„Copak, že by si ta modelka našla nového přítele?!“ neodpustila jsem si jedovatou poznámku a otočila se k odchodu.
„Proč jsi mi psala, že váháš jestli se ke mně vrátit.“ zastavil mě a dodal. „když se teď ke mně otáčíš zády a chceš mě tu nechat?“
„Protože jsem měla zatemněnej mozek!! Proto!! Ublížil jsi mi a já ti to asi nikdy neodpustím!!“ odsekla jsem a vydala se směrem k domovu. Najednou mě ale chytil za ruku. Ale tak hrubě. „Auuu!!“ vyjekla jsem bolestivě. „Pusť mě!!“
On ale nevypadal, že by mě chtěl pustit. Díval se na mě těma svýma čokoládovýma očima. Tentokrát jsem v nich ale neviděla tu lásku se kterou se na mě vždycky díval, ale vztek. Zhnusil se mi.
„Pusť jí.“ ozvalo se za námi.
Petr jen otočil hlavu. „Odprejskni ty blbečku! Co je ti vůbec do toho?!“
„Docela dost mi do toho je, protože právě tady násilím držíš holku. Jsi ubohej!“ houkl ten kluk. Byl vysoký, světlé vlasy a modré oči. Tak krásné modré oči jsem snad v životě neviděla. Petr mě pustil, vztekle se na mě podíval a odešel. Začala jsem si mnout tu ruku. Měla jsem tam otisky jeho prstů. Držel mě opravdu pevně.
„Moc děkuji!“ usmála jsem se na neznámého a pozvala jsem ho na Kofolu. Neváhal ani minutu.

Petra
Večer, když jsem přišla domů, jsem napsala Ivaně. Byla to naše první velká hádka.
Poté jsem napsala Karlovi. Fakt mě ten dnešek mrzí!! Raději už nic nebudeme plánovat, ju??
Odpověď přišla okamžitě. To bude asi nejlepší. Musím se ti ale k něčemu přiznat….
Povídej. psala jsem nedočkavě.
Líbí se mi už delší dobu. Pozoruji jí vždycky, když jdu okolo vás. Ale lepší bude, když se spolu seznámíme za jiných okolností.
Byla jsem naprosto v šoku. Karel a holky to mi moc do hlavy nešlo. On byl tak stydlivý, ale když jsem nad tím tak přemýšla, tak s Ivou by byly úžasný pár. On stydlivý, takový zakřiknutý a ona občas až moc živá. V tu chvíli jsem s byla jistá, že ty dva musí být spolu. Jen jsem se bála, že Iva nebude chtít. Karel byl totiž o pár měsíců mladší jak ona. Měla vždycky alespoň o dva roky starší kluka, i když s tim posledním si docela naběhla. A taky jsem u ní nechápala, proč má tak málo sebedůvěry. Byla hezká holka. A kluků by nikdy neměla málo, ale ona si prostě vždycky vybrala nějakého co jí buď podvedl nebo mlátil. Nejhorší byl ale asi Michal. Ten ji znásilnil, ale milovala ho tak, že se s ním nedokázala rozejít. Vlastně na kluky měla hroznou smůlu, ale věděla jsem, že pokud by jí to vyšlo s Karlem, byla by nejšťastnější člověk na světě.
Tak to abyste se seznámili co nejdřív =o)
=o) Taky si myslím, ale uvidíme. Musím jít, tak ahoj .. jdu spát .. dneska ten trénink byl fakt náročném.
Lehla jsem si do postele a začala myslet na Pepu. Byl pro mě vším a kdybych ho ztratila, tak nevím co bych dělala. Když už jsem začínala usínat, začal mi zvonit telefon. Volal mi Pepča.
„Ahojky Miláčku.“ hlesla jsem.
„Buď zítra prosím na zimáku. Kolem šestý. Potřebuji s tebou mluvit.“
Úplně jsem se lekla. „Stalo se snad něco??“ zeptala jsem se okamžitě.
„Prostě tam buď!!“ řekl a zavěsil.
To se mi vůbec nelíbilo. To mu nebylo podobné. Snad se semnou nechce rozejít?!! Vytanula mi na mysli tak ošklivá myšlenka. Celou noc jsme nemohla usnout.
Když jsem odcházela po obědě ze školy, byla jsem s už jistá, že se semnou chce rozejít. Jen jsem nechápala proč!