Něco končí a něco začíná (2. díl)

… políbí.
Polibek je uspěchaný a žádoucí. Je krásně vlhký a vzrušující. Nevím, jak dlouho tam stojíme, ale když mám pocit, že víc nevydržím nepatrně ucouvnu a on přestane.
„Proč to děláš?“ vydechnu tiše do jeho trička.
„Musel jsem tě vidět a mluvit s tebou. Odešla jsi dost rychle a já měl pocit, že to nevydržím a když jsem tě teď viděl nemohl jsem se ovládnout.,“ odpoví mi a políbí mě na čelo.
„A o čem jsi chtěl se mnou mluvit?“ zeptám se a hlavu mám stále položenou na jeho prsou a cítím jak krásně voní.
„Nechci tě ztratit!“ řekne po chvíli.
Podívám se mu do očí a čtu v nich úzkost!
„Nechci přijít o tvé přátelství a taky nechci zahodit náš vztah kvůli ní. Vím, že to možná zní hloupě a nemístně, ale záleží mi na tobě!“
Znovu mě políbí a já proti tomu nic nenamítám. Chci to stejně jako on a nevadí mi, že dělám něco, čeho možná ráno budu litovat, ale nechci to stopnout.
Nechci!
Nohou zavřu dveře a za stálého líbání se přesuneme do pokoje. V televizi běží nějaký pořad, ale nevím jaký a ani to vědět nechci.
Chci jen cítit jeho blízkost, jeho touhu a to, že je nyní u mě a ne s ní.
Stojíme tam v obětí a líbáme se. Začnu mu rozepínat knoflíčky od košile. Jeden, druhý, třetí, … Mé počínání vezme jako pobídku a začne mě taky svlékat a stále se při tom líbáme. Když jsme oba nazí a vzrušení je téměř hmatatelné položí mě na postel a podívá se mi do očí. Přitáhnu si ho k sobě a on se nenechá pobízet.
Vnikne do mě. Zpočátku je to pomalé, ale začne zrychlovat tempo. Líbá mě na krku a prsty máme propletené. Vzdychám rozkoší. Zarývám mu nehty do zad a cítím, jak se společně vznášíme ke hvězdám a možná ještě dál.
Lehne si vedle mě a přitáhne si mě k sobě.
Mlčíme.
Poslouchám tlukot jeho srdce a on mě hladí po rameni.
Začnou se mi zavírat víčka a já mu usínám v náručí.
Nevím, jestli tady bude, až se ráno probudím a vlastně to ani vědět nechci. Chci jen spát a na nic nemyslet. Jen si tuto chvíli naplno vychutnat, protože může být poslední, kterou spolu prožijeme.

Je tady! Neodešel!
Přestože klidně mohl, neodešel. Zůstal.
„Dobré ráno!“ řekne, když otevřu oči.
„Ahoj!“ odpovím u s úsměvem a políbíme se. Přitulím se k němu a hladím ho na hrudi.
Nechci říct to, co musím a snažím se to co možná nejvíce oddálit, ale vysvobodí mě telefon, který mu zazvoní. Vezme ho a mě je hned jasné s kým mluví. Je mu asi nepříjemné, že jsem vedle něho, tak se zvedne a obleče si kalhoty a jde telefonovat ven.
Zůstanu ještě chvíli ležet, ale je mi jasné, že to skončilo.
Obleču se a postavím si vodu na kafe. Když se Honza vrátí vypadá dost zaskočeně. Podívá se mi do očí a já jen řeknu: „Měl bys jít!“
„Já …“
„Ne, nic neříkej,“ přeruším ho, „musíš jít, nedělej to ještě těžší než to je! Prosím!“
Poslechne. Posbírá si svoje věci a já ho jdu vyprovodit ke dveřím.
„Tak se měj.“ Chce mě políbit, ale já pootočím hlavu a on mě políbí pouze na tvář.
„Ahoj,“ vydechnu a zavřu za ním dveře. Opřu se o ně a po tvářích se mi začnou kutálet slzy.
Slzy hořkosti a prohry. Odešel a to je konec. Konec naděje a možnosti na opakování.
Odešel za ní!
Za sebou nechal to, co bylo krásné ale není to a nikdy nebude!

KONEC, ASPOŇ ZATÍM