Opice

24. prosinec – Sibiřská tundra:
-------------------------------
Kráčel sám. Přemrzlí sníh křupal pod těžkými podrážkami Jeho vysokých bot. Razil si cestu borovicemi, které již zpola zavál sníh, smrky, jejichž větve štípaly jako tátovy vousy a listnáči jejichž spadané listí barvilo sníh do odstínů duhy. Nevnímal však nádheru stromů pokrytých lišejníkem.
Kráčel už několik dní. Nesčetněkrát se zastavil a pocítil touhu vše zahodit, rozběhnout se domů, do rodné vesnice, do časů bezstarostného dětství, do doby, kdy jeho největším problémem bylo, že nezavřel sobí ohradu.
Kolikrát již měl nakročeno zpět, ale vždy se zas otočil a pokračoval vpřed. Cosi Ho vždy přimělo jít dál. Kdoví, snad to byla touha po dobrodružství, po penězích, po uznání, po spasení duše, … . „Ne, nezastavuj se, neohlížej se, běž dál smutnou ledovou a skoro mrtvou krajinou,“ hučelo mu neustále v uších. A On šel, prodíral se skrze křoviska. Prolézal skály a brodil se potokem jen aby prožil svůj první lov na medvěda. A s nesmírnou pýchou mohl domů přinést medvědí tesáky jako odznak úspěchu.
Utábořil se na noc pod stoletým dubem. Neviděl napravo ani nalevo, nevěnoval pohled ptáčkům, kteří se ukládali na noc vysoko ve větvích. Ignoroval nádherné cestičky vyšlapané lesní zvěří. Škoda. Kdyby alespoň jedinkrát pohledl nahorů do rozeklané koruny lesního velikána, jistě by si všiml těch očí. Nádherných velikých očí, které si ho již nějakou dobu zvědavé prohlížely. Rozdělal oheň, zavrtal se do sobích houní a ulehl ke spánku.
Nahoře v korunách se Něco pohnulo.

Vánoční noc – Košatý strom hluboko v srdci tundry:
------------------------------------------
Té noci Luna osvětlovala celou mýtinu. Spal. Na hrudi mu přistála obrovská chlupatá obluda. Něco takového nikdy neviděl. Instinktivně vyrazil ruce k obraně.
Opice skákala, kousala a škrábala, ale On brzy získal převahu. Sevřel Její krk do svých dlaní. Nastal okamžik rozhodnutí mezi životem a smrtí. On však na sekundu pohlédl do Jejích hlubokých očích. Do očích odbojných a vzteklých, ale v hloubi duše říkajících: „Ne!“
Jedna zelené oči mu ve vteřině vyjevily celou pravdu lidského života. Daroval opici život. Nasadil jí obojek a přivázal jí ke stromu.

25. prosince – Na cestě
-----------------------
Druhého dne cestoval o něco pomaleji, protože neustále čekal na opici. Jistě mohl se Jí kdykoliv zbavit, ale něco ho na ní přitahovalo. Jak den ubíhal dál, přistihl se, že otáčí hlavua pozoruje to stvoření stále častěji. Ty oči, proč ty oči tak lákaly jeho zrak?
Utábořil se nedaleko jezera. Starý lovecký srub přímo lákal k odpočinku. Uvázal opici na verandě a sám si vytopil jednoduchou místnost na příjemnou teplotu. Usedl s hrnkem kávy a večeřel.¨
Venku začalo sněžit.
Ach ty oči. Zvedl se. Několikrát nervózně prošel po místnosti a pustil opici dovnitř. Usedl zpět k večeři. Zvíře sedělo v koutě a v jejích očích se zrcadlily plamínky z krbu. Vstal, nalil do hliněné misky trochu kávy a podal ji opici. Lačně se napila a v její tváři se objevil úsměv. Ta tam byla všechna vzpurnost. Ty oči. Nevydržel to a podělil se s ní i o zbytek svojí večeře. Sel spát a opice mu ležela u nohou.

26. prosinec – Výstup do hor
----------------------------
Časně z rána vyrazili do hor. Ušli jen malý kousek. Už se nesnažil neohlížet. Dokonce zpomalil krok, aby ji mohl být na blízku. Po hodině cesty se již nevydržel dávat, jak se opice brodí sněhem a vzal ji do náruče. Jejich oči se znovu střetly. Jediný pohled stačil říci vše. Večer již usínal s opicí v náručí.

27. prosinec – Čas loučení
--------------------------
Ráno ji sundal obojek a daroval ji svobodu. Opice okamžitě utekla do lesa. Zamáčkl slzu, otočil se a odcházel. Najednou se mu něco chlupatého připletlo pod nohy. Byla to Ona. Šli dál a oba věděli, že další loučení by již nesnesli. Kráčel domů a byl si jist, že medvěd, úspěch, peníze i uznání už nejsou důležité. Teď byl jen On a Opice.

Epilog
------
A tak je ti i s Láskou, ač se člověk brání jak chce, vždy přijde v nejnevhodnější okamžik, zasáhne člověka hloubkou svých očí a odejde, aby se znovu vrátila v ještě krásnější podobě.