Všechny hokejky nejsou svině IV.

Ivana
Jakmile jsem spatřila jak ke mně Peťka míří, slzy jí tečou po tváři, bylo mi jasné co se stalo. Nemohla jsem tomu ale uvěřit.
„Copak je?“musela jsem se zeptat, když si sedla celá zdrcená naproti mně. Jakmile ale začala hodně plakat, sedla jsem si vedle ni a objala jí. Včera jsem se sice pohádali, ale přece na ní kvůli tomu nebudu naštvaná a zrovna ve chvíli kdy mě potřebuje. Plakala dlouho a já se rozhodla jí objednat Kofolu. Života budič. To ale nebyla schopná se napít a tak jsem se rozhodla pro radikálnější pití. Tatranský čaj. To co jsem vždycky pila na chalupě, než jsem se z toho moc opila.
Okamžitě to do sebe naklopila a zatvářila se kysele. Musela jsem se usmát. Mě to chutnalo, teda bylo to teda moc hořký na někoho kdy pil jen sladký alkohol, ale docela jí to pomohlo.
„Co to je?“ zeptala se a já jí začala vyprávět svůj příběh s tímhle pitivem. Rozesmála jsem jí. No ono koho by taky nerozesmála přezdívka tatranka. Teď už do sebe dokázala nalít i tu Kofolu a zvedla se k odchodu. Klukům měl za chvíli skončit trénink a já jí naprosto chápala.
„Chceš doprovodit?“ zeptala jsem se jí. jen zavrtěla hlavou a odešla.
Jen co jsem dopila svou Kofolu, vyšel ven Karel.
„Tak jdeme?“ usmál se.
„Jdeme.“ zvedla jsem se šla k němu.
Povídali jsme si až k nám před vchod a on i když už měl být dávno doma pořád povídal. Cítila jsem se s ním najednou tak šťastná.
„Kde jsi zase byla?!“ slyšela jsem z kuchyně mámu.
„Venku, kde asi jinde?“ vyštěkla jsem a odešla k sobě do pokoje.
„Vypadni od toho počítače.“ zaječela jsem na sestru a ta se lekla, protože mě neslyšela přicházet.
„A proč jako?? Si myslíš, že když si přijdeš kdy chceš, tak prostě odejdu?? Tak to jsi na omylu Bobříku!“
Neudržela jsem se a dala jí facku. Pustila mě tam. Věděla, že zavolat na rodiče by stejně nemělo smysl. Neposlouchali by jí. Jako vždy.
Jakmile jsem se přihlásila na ICQ, přišla mi zpráva.
Mohl bych si s tebou povídat hodiny a ani by mi to nepřišlo. Dneska to bylo fajn. I když ten první dojem včera. =o) zpráva od Karla.
Za ten včerejšek se omluvám. Neměla jsem náladu a vůbec nevím co to do mě vjelo.
To je v pohodě. Dneska jsme si to vynahradili.nemyslíš?? napsal.
Ani nevím jak se to mohlo stát, ale za těch pár hodin jsem se do toho kluka zamilovala. Najednou mi nevadilo, že je to hokejista. Byla jsem si naprosto jistá, že chci být jen s ním a že on je ten pravý. Vím, že to bylo dost brzo, ale i tak.

Petra
Doma jsem si sedla na postel a tupě zírala do zdi. Nic jsem nevnímala. Ani jsem si nevšimla, že přišel brácha.
„Tak řekneš mi konečně co ti je?“ slyšela jsem jeho hlas.
„Rozešel se semnou.“ hlesla jsem tiše a jakoby nepřítomně.
„To snad nemyslíš vážně??“ vyjekl. Jen mlčky jsem kývla hlavou. Nikdy jsem nechápala jak můžu mít s bráškou tak úžasný vztah.
„pojď sem prde,“ houkl a obejmul mě. Rozplakala jsem se. Martin mě ještě víc k sobě přitiskl a já byla najednou šťastná, že jsem s ním za dobře. Stát se tohle Ivaně, tak jen tiše sedí v koutku.
„Martine, co mám dělat?? Chci ho zpátky!! Nemůžu bez něj žít!!“
„Peťulo, já nevím. Nechal bych to ale pár dní uležet a pak bych ti pomohl ho dostat zpátky pokud budeš chtít, co ty na to?!“ zeptal se mě. Nevěřícně jsem na něj pohlédla.
„Ty bys to pro mě udělal?“
„Jsi přece moje milá mladší sestra, ne?? Tak proč bych se měl dívat na to jak se trápíš?!“
„Bráško, já tě nemít!!“
„Petro, nechceš už vstávat??“vzbudila mě máma. Podívala jsem se na budík. Blížilo se poledne. „proč jsi mě nevzbudila dřív?!“
„Myslela jsem si, že bude lepší, když zůstaneš doma.“
„Martin, ti něco řekl??“chtěla jsem vědět.
„Řekl. Nechceš se obléknout?? Vyrazíme na nákupy a někam na jídlo! Kam chceš zajít??“
„Do mekáče!!“ usmála jsem se.
„Že jsem se tě ptala, viď?!“ začala se mamka smát. „Tak šup! Už ať jsi oblečená a připravená k odchodu!! A namaluj se!!“
„Cože?? Vždyť ty nesnášíš, když se maluji!“ divila jsem se.
„Protože si myslím, že jsi krásná,když nejsi namalovaná, ale já se budu malovat, tak nechci vypadat jako blbec, když půjdu s dcerou a budu vypadat líp jak Ty!“
Musela jsem se začít smát ..
„Mami,“ hlesla jsem … vážně se na mě podívala. „Tak fajn, tak se namaluji.“
Sedla jsem si k psacímu stolu a začala jsem ze sebe dělat krásnější.