Kluk z parku

Vždyť jí ublíží! Proč to dělá? Teď jí vrazil facku, aby nepoutala tak moc pozornosti a ona uposlechla. Mám jí jít pomoct? Na jejím místě bych se snažila bránit a blbá facka by mě rozhodně nezastavila. Jo, půjdu jí pomoct, bůhví kdo ten kluk je. Sice nevím proč se do ní tak pustil, ale společně bychom jej mohly zastavit.
„Hej! Co se to tam děje?“ Vyhrklo mi z úst, ani nevím jak. Neznámý kluk se jen usmál, jako že nic. Ten arogantní úsměv jsem vážně nesnesla a rozběhla se rovnou k nim.
„Nepleť se, sakra, do toho! Běž pryč, jestli nechceš, aby se ti něco stalo“ zakřičel a v jeho očích to zvláštně zajiskřilo.
Už už jsem se otáčela, když další facka srazila dotyčnou na zem. Bylo mi jí líto, tak jsem se na něj vrhla, zatímco ona vstala a ne že by mi pomohla, utekla raději pryč. A jsem v tom sama. Proč mám vlastnost míchat se do cizích věcí?
„Varoval jsem tě!“ Ale já se nedám, tak jako ta ubožačka. Ani nevím jak, chytil mi obě ruce a pod tlakem mi semknutá místa zbělela.
„Víš, ona je moje holka a já si s ní můžu dělat, co se mi zachce. Tak proč se do toho pleteš? Chceš ji snad vystřídat nebo co?“
Jeho sevření povolilo, ale ne natolik, abych se dokázala vyprostit. Byl silnější než já, tudíž mě svalil na zem.
„Co ode mě chceš?“ zajíkla jsem se.
„Co chci? Co chce asi tak každej kluk po svý holce?“
„Ale já nejsem tvoje -“
„Teď seš moje.“ Že já kráva se zas někam připletla.
Zvláštní jiskra se z jeho očí nevytratila. Konečně jsem si jej pořádně prohlédla. Pohledný mladý kluk, světlé hnědé vlasy, hnědé oči, plné rty, mírné strniště. Má tohle zapotřebí? Kdybychom se potkali za jiných okolností, určitě bych se s ním dala do řeči, protože vystihoval úplně přesně můj vysněný ideál. I když mě fyzicky přitahuje, jeho chování je naprosto nepřiměřené.
Taky si mě začal prohlížet a najednou, jako by z něj opadla všechna krutost, se jeho rty začaly přibližovat k mým. Nyní jsem měla jedinečnou možnost svalit jej ze sebe a utíkat co mi nohy stačí, ale touha cítit jeho polibek byla silnější. Děvče, mysli, proboha! Tohle nesmíš! Nahmatala jsem kámen po mé pravici, ničeho si nevšiml a políbil mne. I když to byl nepopsatelný zážitek, sevřela jsem kámen v dlani a vší silou vyšvihla rukou přímo k jeho spánku. Než vůbec pochopil, co se stalo, byla jsem dobrých 50 metrů daleko a utíkala, co mi nohy stačily. Z dálky jsem už jen slyšela: „Ty nevděčná mrcho!“

Druhý den, kdo by se divil, jsem nikam nechtěla jít, natož do školy, ale matka mě donutila. Samozřejmě nikomu jsem nic neřekla, tudíž jsem musela dělat, jako že se nikdy nic nestalo. Hned před školou mě čekala moje nejlepší spolužačka Sandra. Je tak trochu drbna, ale dá se s ní bavit o čemkoli.
„Čáu, už jsi slyšela, že se Váchová rozešla s tím jejím?“
„Ahoj. Kdože se to rozešel?“ o nějaké Váchové nemám ani páru.
„No Váchová, ty ji neznáš? Z třeťáku, chodí s mým bráchou do třídy. Víš která to je ne?“
„Abych řekla pravdu, tak ani ne, o nějaké namyšlené holky z třeťáku se nezajímám.“
„Taková suchá barbínka, kudrnaté vlasy asi po ramena, nevýrazný obličej, ale ráda se předvádí. Prý je to strašná fiflenka a nic nevydrží.“ Zezačátku mi připadalo, že mluví o té holce z včerejška, ale nebyla jsem si jistá. „Ten její ji prý mlátil nebo co, tak mu dala kopy.“
Že by opravdu mluvila o dvojici z parku? Výborná příležitost! Takže se rozešli, skvěle… Co tě to popadá? Vždyť sama víš jak se chová. Ale i když ten polibek…

Škola se strašně táhla a Sandra se mě pořád vyptávala, co se děje, že jsem dnes nějaká divná, jako vyměněná. Kdyby tak věděla…
„No a kdo je ten její bývalý?“ vypadlo ze mě poslední hodinu.
„Co? Jo aha, najednou tě třeťačka zajímá, když se jedná o kluky co?“ ušklíbla se. „Tomáš se jmenuje, prej chodí na učňák v Zábřehu, mám ti o něm zjistit něco víc? Mimochodem vypadá přesně tak, jak si představuješ ideálního kluka, ale jen jeho skořápka, uvnitř je to troska, která si vybíjí zlost na slabších.“
Zarazila ji moje odpověď: „Jo, zjisti mi vše, co o něm kdo ví, hlavně adresu. Díkes.“
„Ty si vážně myslíš, že hned po rozchodu bude mít náladu na další vztah, k tomu ještě s holkou o tři roky mladší? A už jsem ti říkala, proč se s ním rozešla. Bil ji, chápeš? Ani ho neznáš a hned o něm chceš všechno vědět. Jsi normální?“
„No a? Třeba by se změnil, dávám ti nadživotně důležitý úkol, tak si u mě nepokaž reputaci, holčičko!“ s poslední poznámkou jsem se usmála, protože Sandra nesnáší, když ji někdo řekne holčičko. Spiklenecky mě za to dloubla do břicha.
„Jak myslíš, zjistím ti, co se dá, ale jestli se spálíš, tak se za mnou nechoď vybrečet.“
Stále jsem myslela na Toma, polibek a prostě celý ten divný večer v parku. Doopravdy asi nejsem normální.
Večer mi zazvonil telefon. Sandra.
„No copak?“ řekla jsem znuděně, aby nepoznala, že celé odpoledne čekám jen na její telefonát.
„Tak ten tvůj Tomáš Stránský bydlí v centru, víš jak je Hotelový dům Jindřich?“
„Jasně že vím, vždyť je to pět zastávek ode mě.“
„Tak to určitě víš, že bydlí v tom oranžovým baráku. Ale prosím, neslibuj si od něj nic. Kdybych věděla že umíš poslouchat, tak ti nařídím, ať tě ani nenapadne tam jít. Není to nikdo pro tebe.“ Povzdychla si.
„Hele já musím končit, díky moc, měj se, dobrou.“
„Hej! Počk - “ zaklapla jsem telefon a raději ho hned vypla, kdyby mi chtěla zavolat znovu.
Nevím proč, ale najednou jsem byla strašně nedočkavá a třásla jsem se, navlíkala jsem na sebe mikinu a odešla ven, rodiče byli ještě v práci, takže jsem se nemusela vymlouvat, kam takhle navečer jdu. Pětiminutová cesta tramvají se zdála, jako hodinová. Konečně se tramvaj zastavila na Hotelovém domu Jindřich.
Stránský. Tomáš Stránský. Už jsem byla před jeho domem, vzpomněla jsem si na včerejšek. Dělám blbost. Ale co? Jak říkala Sandra, tak se spálím a půjdu domů s pocitem, že jsem aspoň něco zkusila a že víc udělat nemůžu. Co si od toho slibuju? Že mě nějaký kluk bude chtít? A i kdyby, změní se? Asi ne, ale vždyť je to jedno.
Došla jsem k jejich vchodu, zazvonila. Asi za 10 sekund se na chodbě rozsvítilo a někdo se blížil ke dveřím už už je otevírá. Tomáš. Vykoukl ven a v tom jsem se zpoza rohu ,objevila´ já, aniž se stačil vzpamatovat, jsem jej políbila na rty. Po dlouhém vášnivém polibku, kterému se nebránil (že by dokonce i sukničkář?), jsem se otočila a utíkala, směr PRYČ, protože se mě zmocnil pocit, že se chovám jak malá holka. Jen tak stál přede dveřmi a snažil se pochopit, co se děje.
„Počkej! Co to jako -? Kam utíkáš?“
Bože! Já jsem tak pitomá! Doběhl mě, protože jsem se zastavila, jako kdyby mě slili vodou. Nechtěla jsem se otočit, ale on mě pevně uchopil za paži, až jsem málem vyjekla bolestí.
„Ty jsi ta holka z parku,viď?“
„No a? (moje nejoblíbenější odpověď na jakoukoli otázku) Tak jsem tě chtěla poznat líp a co jako?“ všimla jsem si, že na tváři má šrám po úderu kamenem.
„A ty se mně po tom incidentu nebojíš?“
„Ne, já tě miluju. A to je ten problém, protože je to totální blbost.“
„Slova, slova slova… popravdě, čekal jsem na chvíli, kdy tě znovu uvidím.“
„Tak teď mě tu máš.“